40 dnů na cestě. Pouť do Santiaga mě zázračně nezměnila, s manželem jsme ale našli společný rytmus

„Teda, vy jste dobří!“ hodnotí uznale na WhatsAppu moje maminka, když s mužem do rodinného chatu píšeme, že patnáctý den cesty z Lisabonu jsme ušli už celkem 360 km a dorazili do Porta. Chvála mě těší, zvlášť od ní, ale přijde mi trochu nemístná. Jít pěšky do Santiaga je o dost jednodušší než být pracující rodič. Je to trochu jako zavřít se do kláštera: váš den má pravidelný rytmus, žijete skromně a jste daleko od svého dosavadního života, nad kterým máte najednou spoustu času přemýšlet z odstupu.

I na lidi se dá zvyknout

Když jsem chtěla jet v sedmé třídě na letní tábor, pár slov o mně měla do přihlášky napsat i moje třídní učitelka. „Individualistka“, zněl její verdikt. (I tak mě na tábor vzali.) Moc se jí nedivím, i když bych sama ráda použila výraz introvertka. Můj původní plán byl vyrazit do Santiaga sama. Když můj muž vyjádřil přání se na kus trasy přidat, naplánovala jsem mu společných posledních sto kilometrů. Nakonec jsem uznala, že by se mi po něm dost stýskalo, a vyrazili jsme společně s tím, že bude dost příležitostí se rozdělit, pokud si polezeme na nervy. (Rozdělili jsme se nakonec asi třikrát na pár kilometrů, víc třeba nebylo.)

A ne, nejsem jen introvertka, jsem individualistka. Když jsem ve stresu, stahuju se sama k sobě a odřezávám od ostatních. Navenek asi působím a chovám se jako ledová královna, která má vždycky pravdu a udělá věci sama a nejlíp, ale uvnitř jsem malá holka, která se bojí věřit v podporu ostatních, a protože věci zvládá i sama, udělala si z toho modus operandi.

Chůze je jeden ze způsobů, jak můžete meditovat. Funguje to tak, že si představíte, že vy stojíte v klidu, a pohybuje se krajina, kterou procházíte. Potřebujete přitom rozptýlit pozornost a vnímat všechno kolem sebe jakoby najednou. Přináší to zvláštní druh klidu i ve chvíli, kdy je horko a vy melete z posledního.