Chci vidět děti. Jak řešit rodičovské konflikty v době nouzového stavu?

Nechci mu syna dávat, protože on chodí do práce, vídá se tam s lidma, není nijak chráněný a určitě je nakažený, a dítě by se od něj taky nakazilo. Nemáme zatím žádný rozsudek, soudíme se.

Matka mi nechce předávat dceru, protože je jim u ní prý teď lépe, že jsou ve stresu z toho, jak umírají lidi. Prý si s nimi můžu volat přes Skype. A když jsem si pro ni přijel, tak mi odmítla otevřít dveře, že si mám zavolat klidně policii. To ale nechci.

Nemůžu předávat děti otci, protože on se s nimi vůbec nebude učit. Když je zrušená škola, tak se na to vykašle a budou celé dny hrát hry na počítači a děti se nic nenaučí. Taky je bude brát ven bez roušky, minule je v době epidemie chřipky vzal do kina.

Máme střídavou péči, ale muž si nechal děti doma a odmítá mi je předat, protože je s nimi v karanténě, byli v kontaktu s rodinou, co se u ní ukázala nákaza. Já ale děti chci vidět, chci se o ně starat, máme rozsudek.

Tyto příběhy jsou jen malou částí problémů, které teď aktuálně řeší velká část rozvedených či rozešlých rodičů nezletilých dětí. Nouzový stav zamíchal vztahy mezi nimi víc než běžné krizové situace.

Asi každý advokát zaměřený na rodinné právo potvrdí, že s výjimečnými událostmi přibývá rodičů, kteří se nemůžou dohodnout na výkonu rodičovské zodpovědnosti. Hádají se o tom, jak, kdo a kde se bude o jejich společné děti starat, když oni sami bydlí každý jinde a vedou svůj život. Stačí k tomu Vánoce, velikonoční a letní prázdniny nebo třeba příchod dalšího dítěte do nové rodiny jednoho z nich. I jinak běžné události přinášejí spoustě rozvedených rodičů stres, protože vědí, že se s druhou stranou nedohodnou, že se budou o děti hádat a soudit. Před každými svátky a prázdninami narůstá v naší kanceláři počet podaných návrhů na vydání předběžného opatření ve věci styku rodičů s dětmi. A po jejich skončení pak počet návrhů na výkon rozhodnutí pro neplnění rozsudků a předběžných opatření ve věci vydaných.

Nouzový stav nemění platnost rozsudků

Současný nouzový stav v mnohém převyšuje všechno, co rodiče bojující o děti v minulosti zažili. Karantény, omezení volného pohybu, možnost nákazy v práci, nutnost vzdělávat děti doma. To všechno jsou i argumenty využívané rodiči při sporech, kdo má právě teď lepší výchovné podmínky, a proto u něj podle jeho názoru mají děti zůstat. Denně se navíc řeší i otázka, jestli vůbec ještě tenhle školní rok půjdou děti do školy, nebo jestli na omezení přímo navážou letní prázdniny.

V případě, že je jeden z rodičů v karanténě či přímo s pozitivním nálezem nemoci COVID-19, je jasné, že dítě musí zůstat s tím rodičem, u kterého se zrovna nacházelo při zjištění nutnosti vstoupit do karantény. Je to podstatné jak z důvodu ochrany zdraví dítěte, tak i zdraví celé společnosti. Ale v ostatních případech mají rodiče mnoho prostoru ke sporům.

Vyhlášení nouzového stavu nijak neovlivnilo výkon rozsudků a předběžných opatření. Stejně tak stále platí ustanovení § 858 (nového) občanského zákoníku o rodičovské zodpovědnosti obou rodičů, ledaže by jí jeden z nich byl zbaven. Pokud se tedy jeden z rodičů svévolně rozhodne druhému rodiči dítě nepředat, i když k tomu není žádný závažný důvod typu potvrzení nemoci u rodiče či podezření na onemocnění a karanténa, druhý rodič může právem žádat, aby se mohl podílet na výchově svého dítěte a starat se o něj.

Pokud rodiče nemají rozsudkem či předběžným opatřením upravený vzájemný styk s dětmi, je podle mě na místě v případě bránění styku ze strany druhého rodiče podat návrh na vydání předběžného opatření. Pokud dohoda mezi rodiči není možná, je potřeba rozsah a četnost styku s dítětem vyřešit soudně. Předběžné opatření by mělo být pak platné – v závislosti na konkrétním případu a jeho podmínkách – do ukončení omezujících opatření vydaných v souvislosti s koronavirem, nebo dále do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci.

Otázkou pak je, co dělat v případě, že rodiče už mají péči o děti a styk s nimi pravomocně upraveny. V této situaci je na místě podat klasický návrh na výkon rozhodnutí k opatrovnickému soudu. Ten by měl napřed napomenout „blokujícího“ povinného rodiče a pak mu ukládat pokuty za každý neuskutečněný styk. Z praxe ale víme, že takové návrhy soudy bohužel řeší v horizontu měsíců i let. Z praxe mám taky zkušenosti s tím, že ani četné a časté pokuty, a dokonce ani odsouzení za maření výkonu úředního rozhodnutí nepřiměje předat dítě druhému rodiči někoho, kdo jej prostě předat nechce.

Možností je pak zkusit podat návrh na vydání předběžného opatření s odůvodněním, že se nyní nejedná o výkon rozsudku ve standardní situaci, ale v návaznosti na vyhlášený nouzový stav, který nebyl vydaným rozsudkem či původním platným předběžným opatřením předvídán. Že je třeba situaci vyřešit ihned, protože jinak je možné, že oprávněný rodič neuvidí dítě několik měsíců. Je ovšem otázka, jak se k takovému pokusu soudy postaví v době, kdy je jejich činnost redukována na nezbytné minimum, a v době nedostatku personálu. A ten vznikl mimo jiné právě z důvodu nutnosti postarat se o děti v době „koronavirových prázdnin“. Bludný kruh se tak uzavřel.