Ne všichni muži jsou násilníci, ale všechny ženy se občas cítí jako chodící terče

O sexuálním obtěžování žen se začalo více mluvit ve spojitosti s kampaní MeToo nebo v posledních dnech ve spojitosti s vraždou mladé Britky Sarah Everard. Jednotlivé příběhy o zneužívání postavení, sexuálním obtěžování nebo v případě Sarah Everard o znásilnění a vraždě nezůstávají osamocené. V posledních letech mají sílu strhnout lavinu dalších a dalších příběhů žen, které se setkaly s podobným násilím, s podobnou nespravedlností, s podobným strachem. Přestávají být ojedinělou nešťastnou událostí, naopak se nám jako společnosti pomalu daří pojmenovávat systémové příčiny. 

Kromě obrazů obětí se nám vynořuje také obraz násilníka. Vedle žen, dívek, queer lidí a některých mužů, kteří mohou také snadno přidat podobný příběh s nespravedlností, který se stal jim samým, do diskusí vstupují osoby s jinou motivací. Nejčastěji muži, kteří cítí určité ohrožení stávajícího systému novým narativem. Jako by se děsili světla, které tyto příběhy vrhají na stereotypní výchovu mužů k fyzické síle a pocitu, že mají na sex „právo“, a přichází se záchrannou formulí: „Ne všichni muži jsou takoví!“ A mají pravdu. Zcela jistě ne každý muž znásilnil a naporcoval třiatřicetiletou bankovní manažerku, ne každý muž někoho napadl nebo obtěžoval. Mezi násilníky je ale mužů výrazná převaha. (Výzkumy z různých zemí světa konzistentně uvádějí, že ženy jsou pachatelkami sexuálního násilí zhruba ve třech až pěti procentech případů). 

Argument „ne všichni muži“ je možné vyložit i jinak. Ano, ne všichni muži jsou násilníci, stejně jako ne všechny ženy touží být matkami nebo nejsou fyzicky slabší. Škoda jen, že je tímto jinak cenným poznáním argumentováno účelově ve chvíli, kdy jde o to znovu umlčet ženy s alarmující životní zkušeností a zastavit společenskou debatu nad problémy, které řeší především ženy, a jsou tudíž pro některé muže nedůležité. 

Užitím tohoto argumentu diskutující často touží dát najevo, že patří ke skupině těch „bezproblémových mužů“. Jejich sdělení ale vyznívá spíše tak, že necítí potřebu se jakkoli zabývat nespravedlnostmi napáchanými především muži na ostatních.  „Ne všichni muži“ je pokusem o záchranu skupinové identity, ochranu tradičního mužství bez toho, abychom ho podrobili jakékoli kritice. Pokud skutečně chceme pěstovat něco jako zdravé nebo vědomé „mužství“, pak mu nedostatek odstupu a sebekritiky neprospěje. Pokud v diskusi o sexuálním násilí zazní „ne všichni muži jsou takoví!“, nepůsobí to jako obhajoba vlastní bezúhonnosti, ale snaha odklonit pozornost od mužů jako takových a odvést ji jinam. Jde přeci o problém s něčím úplně jiným než maskulinitou! Vina už není na vinících, ale na obětech. 

Dlouhá cesta domů

Když jsem chodila na první stupeň základní školy, na sídlišti, kde jsem bydlela, došlo k několika únosům malých holčiček. Ve škole, od rodičů, ve školní družině – všude jsem dostala mnoho rad, jak si dát na sebe pozor a čemu se vyhnout, abych se nestala další obětí. Cesta ze školy domů se pro mě proměnila v náročnou pouť a připadala jsem si málem jako Frodo, který se snaží donést prsten k Hoře Osudu. V pubertě, když jsem se vracela setmělými ulicemi, už jsem to měla natrénované – neustále se rozhlížet, zpomalovat a zrychlovat, měnit směr, abych zjistila, jestli mě někdo nesleduje, neustále dodržovat dostatečnou vzdálenost, abych stihla utéct. 

Právě v těch chvílích mě uklidňovalo, když jsem zjistila, že stín, kterému se snažím vyhnout, není muž. Nebo je to muž se ženou, nebo venčí psa. Nevěděla jsem tehdy nic o statistikách týkajících se napadení, jen že trestné činy páchají daleko více muži než ženy. Nikdy jsem si nemyslela, že násilní jsou všichni muži, ale přítomnost muže mezi protahujícími se stíny paneláků mě dokázala vyděsit.

Ultimátní radu mi tehdy udělila babička: „Když jdeš večer sama, schovej si ty dlouhý vlasy pod kabát, tak nikdo nepozná, že jsi žena, a nechají tě na pokoji.“ Tento trik díky mojí hranaté ramenaté postavě zafungoval a bylo mi tím mimochodem také velmi jasně vysvětleno, co znamená útlak vázaný na pohlaví. Kamarád zas často líčí, jak se pro něj staly najednou nebezpečnými ulice menšího města jenom kvůli tomu, že vzal za ruku jiného muže.

Učíme stále dokola ženy a dívky, jak se bránit a nenechat se znásilnit, a je pořád těžké pojmenovat jako problém nedostatečnou edukaci mužů. Stále dáváme častěji dívkám do rukou pepřák, než bychom vyžadovali důslednější vyšetřování znásilnění a tvrdší tresty pro pachatele usvědčené z domácího násilí. Mladým dívkám se doporučuje, aby chodily do baru ve dvou, hlásily, jestli dobře dorazily, dávaly si pozor, aby to nepřehnaly s pitím. Možná jsou to ale mladí muži se sklony k násilí, kteří potřebují vzájemnou podporu přátel, kteří je usměrní, konfrontují s nevhodností jejich jednání, hlídají, aby to nepřehnali s alkoholem, a v případě, když jsou v úzkých, raději někomu zavolají.

Je oběť vinna? 

V současné době působím v projektu zaměřeném na změny ve vzdělávání. Spolu s vyučujícími se už půl roku věnujeme otázce genderu. Na jednom z emotivních seminářů jsem zachytila, jak jinak velmi sympatická a citlivá učitelka tvrdí, že oběť, která neodejde od násilníka, může za domácí násilí úplně stejně jako on. Další ženy se přidávaly. Evidentně ženy, které měly samy zážitek s násilím. Nechápala jsem, odkud se to bere. Určitou část zodpovědnosti dospělá žena za svoje bezpečí patrně nese, ale dávat jí za vinu chování domácího násilníka!?

Co nás vede k takovému uvažování? Je to hluboce zvnitřnění útlak, rezignace na koncept viny? Tuším, že za podobnými prohlášeními není zlý úmysl. Na první pohled to může vypadat tak, že prosazuje jakousi „spravedlivější“ optiku – všem stejným dílem –, ve výsledku jde ale spíše o neochotu rozlišovat a pátrat po spravedlnosti. I kdyby za nimi stála snaha zmobilizovat ke vzpouře každou týranou ženu, která v této situaci zatím zůstává, názor, že na své bolesti nese svůj díl viny, ji v dlouhodobém horizontu leda poškodí. Ve výzvě k převzetí spoluodpovědnosti za násilí, které je na ní pácháno, se ozývají i staré myšlenkové vzorce, podle kterých mají ženy řešit emoční problémy všech okolo – včetně těch, kteří na ně třeba vztáhli ruku. 

Opačný vzorec pak na sebe mohou uplatnit – a také uplatňují – ti privilegovanější, v tomto případě muži, kterým společnost dovoluje se od problémů ostatních bezpečně oddělit. A přesně to dělají také ti, kteří používají argument „ne všichni muži“. Jev, kdy se empatie a emoční práce stále nechává prakticky výhradně na ženách, může mít praktický důsledek v oblastech života, které solidaritu a pochopení mužů vůči ženám podmiňuje. A není to jen bazální otázka ženského bezpečí, ale třeba i přehlížení specificky ženských témat v politice, mužského těla jako defaultního modelu v medicíně a vědě nebo při cvičných testech airbagů v autě. 

Jestli jste přesvědčeni, že ne všichni muži jsou násilníci, pomozte nám ty násilné najít, jejich jednání zastavit a znemožnit. Vytvořit bezpečnější společnost a útulnější veřejný prostor. Protože my ženy se alespoň v určité životní fázi bojíme. Všechny do jedné.