Je moje tělo moje? O individuálním rozhodování a společenském tlaku
Popularita estetické medicíny stále narůstá. Výkony pro krásu už dávno nejsou jen pro filmové hvězdy. Často ani nejde o utajovanou záležitost – o menších či větších zákrocích se bavíme zcela otevřeně, některé se dokonce staly téměř tak běžnými, jako je návštěva kadeřníka. Jenže bílé pláště se na klinikách estetické chirurgie nenosí jen pro ozdobu. Co všechno ovlivňuje naše rozhodnutí jít „pod jehlu“ nebo dokonce „pod nůž“?
Trendy nepatří jen módnímu průmyslu nebo hudbě, nevyhýbají se pochopitelně ani medicíně. V té estetické můžeme sledovat zejména dva takové trendy. Americký sociolog Peter Conrad o nich hovoří jako o komercionalizaci a medikalizaci.
V procesu komercionalizace medicíny se vztah aktérů zdravotnického systému, tedy lékařů, lékařek a zdravotnických zařízení a jejich pacientů a pacientek, proměňuje a postupně se přibližuje spíš sektoru služeb. Pacienti a pacientky se stávají klienty a klientkami a část zdravotnické péče je jim nabízena konkurujícími subjekty.
I když se situace v jednotlivých státech světa s ohledem na odlišné systémy zdravotního pojištění liší, velká část výkonů v oblasti estetické medicíny zpravidla z pojištění hrazena není. I z toho důvodu pak příslušná zdravotnická zařízení hledají jiné motivace pro využití jejich služeb, než je čistě zdravotní stránka věci. Zde pak může tzv. medikalizace přijít vhod.
Medikalizaci můžeme definovat jako „proces, v rámci kterého jsou nemedicínské problémy definovány a řešeny jako medicínské, zpravidla v pojmech nemoci a poruchy“. To znamená, že z nějakého tělesného znaku nebo projevu se jeho pojmenováním stává zdravotní problém nebo syndrom. A v rámci biomedicínského pohledu současného zdravotnictví tím vznikne důvod tento problém řešit.
