Úcta k ženskému tělu je v jádru všech feministických diskusí. Rozhovor s Lilií Khousnoutdinovou

Před chvílí jsme spolu žertovaly, že pro mnoho lidí jste, ošklivě řečeno, „ezo bitch“. Vy jste poznamenala, že nejste, ale mohla byste být. Co tím myslíte?

Říkám si, že když mají lidi takové „vtipné“ hodnocení, může být na místě být trochu bitch. V poslední době hodně přemýšlím o tom, jak silnou máme tendenci se navzájem hodnotit a nálepkovat. Proč mají lidé potřebu mě vůbec nějak označovat. A také kde má hranice ten chápavý, soucitný, přijímající přístup, kdy od někoho sneseme i urážku, protože si řekneme: „V pořádku, ten člověk má pro takové chování nějaký důvod, třeba je unavený a něco ho trápí“. A kde už je potřeba tvrdě odpovědět a vymezit se. Přijde mi to jako zajímavá etická debata. 

Řekla bych, že to hanlivé oslovení nějakým způsobem reflektuje, že vystupujete hodně aktivisticky. Že otevřeně zastáváte i názory, které jsou v mnoha kruzích vnímané jako kontroverzní. 

To máte na mysli podporu svobody k interrupci nebo svobodné volby v porodnictví? Věnuji se tomu už roky a vnímám, že aktivistický přístup je bohužel stále třeba. Konverzace nebo dialog s většinou lékařské komory nebo příslušnými politiky, kde bychom si mohli naslouchat jako partneři, totiž není jednoduchý. A to přesto, že bychom měli mít stejný cíl: tu nejlepší možnou péči pro mámu a pro dítě. Místo toho stále často narážíme na velmi zastaralé názory, které už byly mnohokrát vyvrácené, různé strukturální překážky i velmi výraznou genderovou dynamiku. Přece jen je nepominutelné, že na jedné straně pomyslné barikády stojí spíše ženy, rodičky a porodní asistentky, a na druhé straně lékaři-porodníci a politici, většinou muži. 

Tahle vzájemná nedůvěra mezi porodníky a ženami žádajícími alternativu přerostla tak trochu v zákopovou válku.

Uznávám, že pokud jde o toleranci a ochotu diskutovat, problematické je to někdy i na druhé straně. Když se podívám do diskusních skupin některých maminkovských komunit, často je tam přístup v podstatě úplně stejný, jen s opačným znaménkem. Absolutní netolerance k nějakému jinému postoji, výroky typu „kdo rodil císařským řezem, tak vůbec neví, co je porod.“ To považuji za neskutečně sprostý způsob, jak shazovat ženy, které porod měly v podstatě těžší, protože minimálně rekonvalescence je pro ně výrazně náročnější. Předsudky podobného rázu se objevují vůči těm, kdo nekojí, nenosí v šátku… I to „ezo“ může být někdy hodně toxické. A i ta polovina diskusního pole, která vystupuje jako ta lepší, ta více vyspělá, může být klidně úplně stejně názorově radikální.