„Má cenu psát.“ O Jiřině Šiklové a dalších ženách v českém samizdatu
„Obrovsky to lidi povzbudilo, že má cenu psát. Tisíce a možná statisíce lidí tedy četly texty, které byly takzvaně na indexu. Čili, ti lidé žili,“ shrnula Jiřina Šiklová význam samizdatových nakladatelství v době totality ve svých vzpomínkách pro Paměť národa. Socioložka, která v sobotu zemřela, patřila k významným ženám, které se zapsaly do historie samizdatu.
„Paní doktorko, stojí to za to, nechat se zavřít pro tento bůčkovej národ?“ vzpomínala Jiřina Šiklová na řečnickou otázku, kterou ji v době normalizace položil jeden její známý. A sama si odpověděla: „Jestli stojí jakákoli myšlenka za to, aby se kvůli ní nechal člověk zavřít? Ano, já myslím, že to stojí za to, i když řada lidí říká, že to za to nestojí.“
Ona sama se na jaře 1981 skutečně ocitla ve vězení, stala se jednou z obětí rozsáhlého zátahu Státní bezpečnosti. Byla důležitým článkem v řetězci lidí, kteří pomáhali pašovat ze Západu exilovou literaturu a naopak dostat za železnou oponu texty místních zakázaných autorů. V době, kdy knižní trh u nás zcela ovládala cenzura a na knihy ze státních nakladatelství se každý čtvrtek stály fronty před knihkupectvími, se výrazně zasloužila o to, že lidé mohli (aspoň v omezené míře) číst i romány Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, básně Jana Skácela nebo hry Václava Havla.
One-woman-business
V samizdatových edicích, které vznikaly od začátku 70. let, působilo mnoho žen – některé stály v jejich čele jako organizátorky a vydavatelky, jiné, a těch byla většina, pro ně pracovaly tajně jako bezejmenné písařky.
K těm prvním patří Daňa Horáková, nominovaná na letošní cenu Magnesia Litera za své memoáry O Pavlovi, v nichž se ohlíží za soužitím s režisérem Pavlem Juráčkem. Už v první polovině sedmdesátých let pořádala ve svém bytě v Pařížské ulici úterní setkání, „salón“, jehož se účastnili intelektuálové jako Jan Vodňanský, Věra Jirousová, Jiří Němec, Jitka Vodňanská či Václav Havel. A právě na půdě jejího salónu se zrodila myšlenka na založení samizdatového nakladatelství Edice Expedice.
Knižní produkce nebyla nijak zvlášť politicky podvratná, režimu nepříjemná byla hlavně jména autorů, kteří zde publikovali. První vydanou knihou se stal Hrabalův Něžný barbar.
Spolu s ní stál v čele vydavatelství Václav Havel, který zprvu každý vydaný výtisk signoval svým jménem – „Pro sebe a pro své přátele opsal Václav Havel“ – aby ochránil ostatní zúčastněné. Většinu práce od zadávání textů písařkám přes zajišťování vazby knih až po jejich distribuci ale odváděla Daňa Horáková. „Edice Expedice bylo v době vzniku něco jako manufaktura, one-woman-business,” říká v knize Gabriely Romanovové Příběh Edice Expedice.
Knižní produkce nakladatelství nebyla nijak zvlášť politicky podvratná, režimu nepříjemná byla hlavně jména autorů, kteří zde publikovali. První vydanou knihou se stal Hrabalův Něžný barbar, vycházely tu filozofické texty, tvorba undergroundových básníků i překladová literatura.
Když Daňa Horáková roku 1979 odešla do emigrace a Václav Havel byl uvězněn, převzal vedení Expedice Ivan M. Havel spolu se svou švagrovou Olgou Havlovou. „Řada lidí přestala psát, protože to neměli kde vydávat. A díky samizdatu znovu pocítili touhu něco psát, vytrhlo je to z určité letargie,“ popisuje Ivan M. Havel smysl jejich činnosti.
K těm, kteří v samizdatu našli způsob, jak se literárně seberealizovat, patřila i Eda Kriseová. Vzpomíná, jak se nejprve pokoušela prosadit své knihy v oficiálních nakladatelstvích: „Ze začátku se mnou mluvili a můj rukopis přijali. Pak nastala odmlka. Když jsem tam volala později, mluvili se mnou, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc.“ Tři její rukopisy postupně skončily v šuplíku, až nakonec je vydal Ludvík Vaculík v samizdatové Edici Petlice.
Pokárána za noční šití
Autoři a vydavatelé se vystavovali otevřenému riziku, do činnosti edic však byly zapojené také desítky písařek, které se zakázanými texty trávily mnoho hodin u psacího stroje. V době, kdy veškerá kopírovací technika byla státem přísně kontrolovaná, bylo opisování na stroji jedinou možností, jak nějaký text rozmnožit ve více kopiích. Do psacího stroje se obvykle vložilo 10-16 tenkých průklepových papírů s kopíráky. Prvopis (originál) se většinou vyhazoval, protože se z něj snadno dalo rozpoznat, na kterém psacím stroji vznikl. Každý stroj měl své zvláštnosti a Státní bezpečnost si vedla celou kartotéku vzorků písma z různých strojů. A když se na jedné stránce objevilo více překlepů, nezbývalo než ji přepsat celou znovu.
Písařky dostávaly většinou pět korun za stránku a přepisování tak bylo také přilepšením k rodinnému rozpočtu. „Tu rutinní práci by málokdo vydržel dělat jen z nadšení,“ konstatuje Ivan M. Havel. Přestože většinou samy nepatřily k disentu, musely dodržovat podmínky přísné konspirace. Libuše Černá, která texty přepisovala v kanceláři Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, například vzpomíná, že přepsané texty předávala na určeném místě skrz okno ženě, kterou neznala a nikdy jí neviděla do obličeje: „Byla jsem ráda, že to můžu dělat, ale taky jsem byla ráda, že jsem toho víc nevěděla,“ konstatuje.
Mnoho písařek pracovalo v noci z domova, což ovšem obnášelo riziko, že sousedé uslyší rachot psacího stroje. „Výhoda bydlení ve starém měšťanském domě – zdi nebyly tolik propustné, takže si asi nikdo ničeho nevšiml,“ konstatuje písařka Jana Pešková v knize Příběh Edice Expedice. „Až soused pod námi, který si přepažil kuchyň a vytvořil si tak ‚ozvučnou desku‘, která přenášela každý krok z našeho bytu, natož rachot psacího stroje.“ Zmíněný soused ji udal na národním výboru za rušení nočního klidu. Naštěstí se domníval, že onen rachot vydává šicí stroj, takže Jana Pešková byla pouze pokárána za noční „šití“.
Příběhy ve veřejném prostoru
S příběhy pamětníků dějin 20. století se nyní můžete setkat také na pražském náměstí Interbrigády, na místě, kde dříve stávala socha maršála Koněva. Výstava s názvem Nikogda ně zabuděm! prezentuje příběhy a fotografie lidí, do jejichž životů osudově zasáhl Sovětský svaz a jeho působení v československých dějinách. Výstava ve spolupráci s městskou částí Praha 6 potrvá do ledna 2022.
Více informací na webu konev.pametnaroda.cz.
Daleko hůře dopadla Drahomíra Šinoglová, která přepisovala a s manželem šířila texty Edice Petlice. Po prohlídce v jejich domě ve Strachoticích na Znojemsku u nich Státní bezpečnost objevila samizdaty. A protože bylo známo, že Drahomíra umí psát na stroji, byla za jejich přepisování odsouzena na rok nepodmíněně. V lednu 1981, kdy přišlo předvolání k nástupu do věznice, byla těhotná, a protože soud jí neuznal lékařské potvrzení o těhotenství, začala se skrývat.
Nástup do vězení jí nakonec odložili na dobu půl roku po narození dítěte. A krátce poté, co se syn Pavel dočkal šestého měsíce, jejich dům obklíčila celá kolona policejních aut: „Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Žádné předvolání k nástupu výkonu trestu mi předtím nepřišlo.“ V Československu i v zahraničí se sepisovaly petice za propuštění matky půlročního kojence a Drahomíra Šinoglová se po měsíci stala první vězenkyní Husákovy éry, která dostala milost…
Přepisováním ovšem práce na samizdatech nekončila. Následovalo takzvané „slízávání“, kdy se kopie jednotlivých stránek musely seřadit za sebou ve správném pořadí a do každé kopie jednotlivě zanést korektury. Tuto práci často dělala Olga Havlová nebo Kamila Bendová se svými dětmi.
Teprve pak se kopie odnášely knihvazači, který jednotlivé výtisky svázal obvykle do tvrdých desek potažených plátnem. Cena jedné samizdatové publikace v té době činila 100-200 korun, což bylo několikanásobně více než cena obvyklá v knihkupectví. Přesto byla samizdatová nakladatelství zcela neziskovými podniky, často ještě dotovanými ze zahraničí.
Stojí to za to, nechat se zavřít?
Důležitým článkem řetězce výroby a šíření samizdatů byla komunikace s krajany v emigraci, kteří texty napsané v Československu dále šířili a podporovali disidenty zásilkami knih, časopisů a kopírovací techniky ze Západu. Několikrát ročně putoval ze zahraničí do Československa prázdninový karavan, v jehož interiéru byla důmyslně ukryta zakázaná literatura, časopisy, malé kopírky a podobně.
Jiřina Šiklová celou síť převzala po Petru Pithartovi. Záměrně nepodepsala Chartu 77, aby na sebe nepřitáhla pozornost tajné policie a mohla se věnovat své práci ‚české spojky‘.
Na české straně tyto zásilky organizovala Jiřina Šiklová, jež celou síť převzala po Petru Pithartovi. Záměrně nepodepsala Chartu 77, aby na sebe nepřitáhla pozornost tajné policie a mohla se věnovat své práci „české spojky“. Ale poté, co Státní bezpečnost v dubnu 1981 jeden z „literárních“ karavanů zadržela na hraničním přechodu Dolní Dvořiště, skončila téměř na rok ve vězení
Význam samizdatů podle ní spočíval hlavně v tom, že udržoval mezi lidmi povědomí o autorech, jejichž jména chtěl totalitní režim vymazat z paměti: „Jinak by si lidé mysleli, že ti autoři neexistují, nebo že zemřeli. Sousedé u nás na chalupě se mě vyptávali, jak je možné, že se texty českých autorů žijících v republice vysílají na Svobodné Evropě. Samozřejmě jsem jim nic nevysvětlovala. Říkala jsem: ,No to víš, to je složitý.‘“ Jiřina Šiklová šla v životě často tou složitější cestou a i po pádu totalitního režimu se angažovala ve věcech, které podle mí měly smysl. Byla aktivní v politice a veřejném životě. Zapsala se nejen do dějin samizdatu, ale feminismu a prosazování genderové rovnosti.
