Danuše Nerudová je první českou prezidentkou Heroine

V našich symbolických volbách jste získala nejvíc hlasů a jste tedy naší první prezidentkou. Co to pro vás znamená?

Samozřejmě mě taková podpora nesmírně těší a děkuji za ni. S přibývajícími hlasy lidí, kteří mě ke kandidatuře povzbuzují, zároveň cítím, že moje případné rozhodnutí v tomto směru musí být zodpovědné a jednoznačné. Bez ohledu na to, zda budu kandidovat nebo ne, cítím teď víc než kdy dřív povinnost zajímat se o veřejné dění, aktivně se do něj zapojovat a dělat vše, co je v mých silách, abych nezklamala ty, kteří si ode mne slibují změnu.

Na konci rozhovoru, který s vámi Irena Jirků vedla v březnu letošního roku, říkáte, že svou kandidaturu potvrdíte, až nadejde správný čas. Nastal nyní?

Miloši Zemanovi zbývá do konce mandátu rok a půl, já jsem stále rektorkou Mendelovy univerzity, které se naplno věnuji.

Politická situace se od rozhovoru opět trochu posunula, máme za sebou silný mediální ohlas fotografie z kampaně Pirátů-STAN, kde se nepřítomnost žen snad poprvé v historii české politiky stala tématem, proběhla kauza Dominika Feriho. Jak se ně díváte vy?

Ano, všimla jsem si diskuse ohledně fotografie. Absence žen, ne na fotce, ale zejména mezi lídryněmi kandidátek, je na pováženou. Věřím, že zmíněné politické strany si příště na tuto věc dají větší pozor a budou mít podstatně větší zastoupení žen.

V kauze Dominika Feriho padla velmi vážná obvinění. Věc se musí rychle a nestranně vyšetřit. Musím ale říct, že bez ohledu na to, jak tato kauza dopadne, jsme si s mužem uvědomili, jak moc důležité je naším synům od malička vštěpovat galantní jednání k ženám, a to ve všech situacích.

Co byste do letošního roku přála České republice?

V první řadě zdraví a chuť do života přes všechny ztráty, lidské i ekonomické, které tady zanechal covid. A pak takový výsledek podzimních parlamentních voleb, který obrátí směřování naší země, zastaví nezodpovědné plýtvání penězi i důvěrou lidí a nasměruje nás k budoucnosti, za kterou se nebudeme muset stydět před našimi dětmi.

Dále přetiskujeme rozhovor s Danuší Nerudovou z květnového vydání tištěného speciálu Heroine Prezidentky.

Oni nás nikdy nepochválí. No tak ať!

„Nelíbí se mi, když je kariéra proti rodině: buď jedno, nebo druhé. S tím se nesmíme smířit. Může to přece být jinak!“ říká rektorka Mendelovy univerzity. Je vůbec první ženou na tomto postu ve stoleté historii školy.

S kým jste si hrála, když jste byla malá? S kluky, nebo s holkami?

Je to paradoxní. Já jsem si hrála víc s kluky.

Myslím, že to není paradoxní. Spíš bych to nazvala pravidlem.

Lezla jsem s kluky po stromech, chytala ryby, běhala po lese. S panenkami to bylo horší. Možná jsem měla jednu, ale rozhodně jsem netrávila odpoledne tím, že bych ji převlékala a vozila v kočárku. To mě fakt nebavilo.

Řekla bych, že tak to obvykle mají holky, které se vyznačují tahem na branku. Snad je podvědomě láká klučičí svět, protože jednou budou chtít uspět a v našich zeměpisných šířkách to zname­ná uspět mezi muži.

Nevím, jestli je to tak zákonité. Spíš si myslím, že hraje důležitou roli výchova. Sama to vidím, když jsem teď matka. Doma nerozdělujeme práce na ženské a mužské. Jsou prostě domácí práce, o které se dělíme. Nevytváříme tedy onen stereotyp, že ženy se starají o krb a muži dělají kariéru. Myslím, že když to máte takhle nastavené, nepřipadne vám pak ani divné, když si vaše dcera hraje na indiány a panenky ji nebaví. Mimochodem, já se s mužem dělím spravedlivě i o výchovu dětí.

A tak jak jste to tedy dělali, když byli synové úplně malí?

Nejsem zrovna typ, který by se těšil, že stráví tři roky s dítětem a pak porodí druhé dítě, aby se rodičovská dovolená ještě prodloužila. Já jsem jeden den večer zavřela v práci notebook a druhý den jsem jela do porodnice. S prvním synem jsem se pak vrátila do práce asi po dvou měsících, s druhým synem ještě dřív. Pracovala jsem na částečný úvazek, tedy nejprve asi dva dny v týdnu a tři dny jsem byla doma.

Manžel mi pomáhal, ale protože přes den pracoval, s prvním synem mě podržely babičky, u druhého jsme měli chůvu. A myslím si, že to byl moc hezký čas.

Intenzivní doba, že?

Přesně. Nebyla jsem upachtěná a utrmácená tím, že stále jen přebaluju a krmím. A čas, kdy jsem byla s dětmi, jsme si naopak užívala. Rozhodně jsem se necítila pod tlakem. Nejhorší je, když nejste spokojená ani doma, ani v práci. To říkám dnes svým mladým kolegyním a radím jim, aby se nenechaly drtit tlakem okolí. Aby se necítily provinile, že nemají zrovna touhu tři roky běhat jen okolo miminka a plínek. „Musíte si to nastavit tak, jak chcete vy, protože je to váš život, nikomu do něho nic není. A to, že budete chodit do práce, neznamená, že jste špatná matka!“ To jim říkám.

Nicméně když chodíte na dva dny do práce, nemůžete dělat kariéru na plný plyn.

Docenturu jsem dělala, když byl první syn úplně malý. A profesuru, když byl malý druhý syn. A jestli se nepletu, když jsem čekala prvního syna, byla jsem proděkanka.

Hm, to vypadá, jako by byl akademický svět oázou pro ženy.

No… byla jsem na univerzitě jedna z mála žen v takové pozici, navíc úplně nejmladší. Asi jsem spíš ­takový úkaz. Ale je pravda, že charakter akademického prostředí je specifický.

Jak to myslíte?

Umožňuje kombinovat kariéru s rodinným životem. To ano. Ale třeba vnímání home office bylo na univerzitách dlouho velmi konzervativní. Donedávna si řada kolegů, především starších, myslela, že je hodnotnější prosedět osm hodin v práci než sepsat tři publikace doma. Tohle ale změnil covid-19. Už jsme všichni rok na home officu a dokonce i ti nejkonzervativnější kolegové pochopili, že na pracovním výkonu nám to ­neubírá.

Takže nebudete chtít, aby se vaši kolegové „po covidu“ vrátili do univerzitních pracoven?

To jsem po nich nechtěla nikdy. Mám v týmu řadu mladých žen s dětmi, jedna velmi šikovná kolegyně má dokonce tři děti, a mě vůbec nezajímá, jestli pracuje doma, nebo na univerzitě. Naopak vím, že doma je výkonnější, protože nemá strach, co děti dělají, když s nimi není. Udělá toho občas i dvakrát tolik než kolega, který sedí celý den v kanceláři.

Ano, tak se projevuje řada matek. Jsou velmi efektivní.

Pokud jsou v pracovním kolektivu v dostatečné míře zastoupeny ženy, je každé jednání efektivnější a racionálnější. To je moje zkušenost ověřená na všech stupních akademické hierarchie, v týmu prorektorů i v mém výzkumném týmu. Mimochodem – v obou jsou přesně napůl zastoupeni muži i ženy.

To byl váš cíl, nebo se to tak vyvinulo?

Chtěla jsem si vybrat především schopné a pracovité lidi. Když jsme však řešili kandidáty na pozice prorektorů, velmi často padala pouze mužská jména. A vždy šlo o starší akademiky. Musela jsem kolegy trochu nutit, aby se pokusili na věc podívat jinak a zapřemýšlet. Vždyť potřebujeme někoho skutečně dobrého, kdo bude mít drive! A ejhle, najednou se objevily první kandidátky na post prorektorky. Naprosto nová situace. Koneckonců i já jsem první rektorka ve stoleté historii univerzity.

To byla meta, které jste chtěla dosáhnout?

Tak to vůbec ne. Vždycky jsem hodně cestovala, spolupracovala s kolegy ze zahraničních univerzit. Spíš jsem přemýšlela o tom, že bych vzala děti a třeba rok dva bychom žili v zahraničí. Já bych tam byla na univerzitě jako research fellow. Ale nakonec to dopadlo jinak. Všechno, co v životě přichází, má svůj smysl.

Rektor je nejvyšší manažerská pozice na univerzitě. Co vás čeká dál, o co budete usilovat?

Ještě je tolik možností!

Například?

Ve vědě je třeba nejvyšší metou Nobelova cena.

Páni, vy tedy nemáte malé cíle!

A teď vážně. Naplňuje mě práce s mým výzkumným týmem. V poslední době jsem se soustředila na univerzitu, která byla poměrně zanedbaná. Chtěla jsem ji posunout někam dál, zařadit ji do mezinárodních žebříčků a také ji zviditelnit ve veřejném prostoru. Byl to nelehký úkol, který stále vyžaduje obrovské osobní nasazení. Jedu v tom naplno, ale doufám, že za čas přijde i doba, kdy se budu moci věnovat víc výzkumu. Na to se těším.

Mendelova univerzita byla zanedbaná?

Mendelova univerzita se ve veřejném prostoru skoro neprojevovala, v mezinárodních vodách vůbec nebyla hodnocena. Když jsem univerzitu převzala, dala jsem si za cíl získat takzvaný HR Award. To je certifikát Evropské komise, který se uděluje právě výzkumným organizacím a univerzitám za to, že správně řídí lidské zdroje a dodržují rovnost příležitostí. Bez toho certifikátu nemůžou dosáhnout na evropské peníze, na evropské projekty.

Jak to dopadlo?

Řízení lidských zdrojů a rovné příležitosti byly mou vlajkovou lodí a také jsme dosáhli HR Award jako první univerzita v ČR. Považuju to za obrovský úspěch, že se mi v relativně krátkém čase podařilo v tak konzervativní komunitě nastavit všechny procesy pro rovné příležitosti. Teď jsme po dvou letech onen certifikát obhájili. Jsme v této věci v Česku skutečně průkopníky.

V rovných příležitostech mužů a žen ale Česko stále pokulhává.

Když se porovnáme se zahraničními statistikami, jsme na chvostu v zastoupení žen a mužů v parlamentu, na všech klíčových pozicích ve veřejných institucích. Nikdy jsme neměli premiérku, prezidentku, předsedkyni Ústavního soudu či předsedkyni Nejvyššího správního soudu, neměli jsme ani předsedkyni Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Tam všude je stále zóna mužů.

A co se změní, když budeme mít premiérku nebo prezidentku?

Prezident musí být osobnost. Jestli je to muž, nebo žena, je druhořadé. Ale myslím, že zvláště v kontextu současné situace je velmi důležité, aby měl empatii, aby dokázal v krizové situaci, jakou právě teď prožíváme, uklidnit společnost a dát jí vizi. Tato krize odhalila, jak zoufale potřebujeme osobnosti, které nemyslí jen na sebe, ale myslí primárně na ty, kteří je zvolili a které zastupují.

Empatie, cit, pochopení, pokora… Jsou to podle vás pojmy spíše z ženského slovníku?

Empatie a pokory jsou schopni i muži, připomeňme Václava Havla. Bohužel, pokora se z naší společnosti celkově vytratila. A právě proto je taková, jaká je.

Připusťme, že v českých konzervativních podmínkách se ještě dlouho nic nezmění.

Čeká nás dlouhá cesta. Ale leccos můžeme změnit už teď, hned a samy. Když se setkávám s úspěšnými ženami, obvykle se mne ptají, co mají udělat pro ty ostatní. A já říkám: „Snažte se být pro ně inspirativní.“ Takže pokud tyto úspěšné ženy budou mít otevřenou mysl a budou nápomocny ostatním, budou je třeba i mentorovat, může se mnohé zlepšit.

Nepomohly by nám tolik diskutované a mnohdy dehonestované kvóty?

Jsem bytostný odpůrce kvót! Nemůže nastat situace, že se na určité místo dostane žena jen proto, že je žena. To je zvrácenost. Systém musí být nastaven tak, aby vytvořil rovnou příležitost, tedy že o místo může usilovat žena, stejně jako muž, ale získá ho jen ten, kdo splní všechny požadavky. Nikdy jsem nepatřila mezi ty ublížené ženy, co naříkají, že ničeho nedosáhly, protože jsou ženy.

Říkáte, že úspěšnější ženy mají být mentorkami. Nejsou ale ženy častěji spíš rivalkami než kolegyněmi?

To byla vůbec první věc, kterou jsme se snažila svým mladým prorektorkám vysvětlit. Zapomeňte na odvěké ženské hry, škrtněte intriky. Spolupracujte! Máte pravdu, že to ženy moc neumějí. Vlastně si za spoustu věcí můžeme samy.

Jak to tedy dopadlo s vašimi prorektorkami?

Už se nebojí nikoho a ničeho, jsou to tvrdé manažerky. Můžu se na ně stoprocentně spolehnout a rozhodně je maskulinní prostředí nesemlelo. Naučily se s muži jednat, jejich invektivy si nepouštějí k tělu. Pochopily také, že kritik vůbec není nepřítel a že jiný názor nedělá z člověka hned zrádce. A taky už se netrápí tím, že „oni“ nás nikdy nepochválí. No tak ať!

Doslova z vás sálá nadšení. Ještě se nevyskytla žádná prohra? Nebo okamžik, kdy jste měla chuť se vším seknout?

Prohra je součástí vítězství. Myslím, že se o prohrách vlastně málo mluví. Vytváříme kulty super­hrdinů, kteří vždycky všechno vyhrají. Ale tak to přece není! Prohry jsou podmínkou úspěchu. A tak si myslím, že pokud chceme lepší budoucnost, nesmíme to vzdát. A už vůbec ne teď. Každý tam, kde je, se musí snažit věci zlepšovat, měnit, posouvat dál. Vždyť nám skutečně hrozí, že naše děti můžou žít ve světě, který bude horší, než v jakém jsme žili my. A to přece nechceme, ne?

Až takhle dramaticky to vidíte?

Poprvé po třiceti letech mám pocit, že je ohrožena demokracie v České republice. Ale já nechci žít v nějakém jiném zřízení! Mysleli jsme si, že se o demokracii nemusíme starat, spali jsme na vavřínech. A kdo jiný by na tyhle věci měl upozorňovat než akademici?

V poslední době vám často novináři kladou otázku, zda byste se nechtěla angažovat ještě víc. Nepomýšlíte na vstup do politiky, na prezidentskou kandidaturu?

Máte pravdu. S otázkami tohoto typu se v poslední době roztrhl pytel. A já vám tedy odpovím tak, jak vždy odpovídám. V tuto chvíli jsem rektorka univerzity a věnuji se jí na sto procent. Ano, chodí mi maily o tom, že bych měla kandidovat na prezidentku. Takto zásadní roz­hodnutí ale člověk nemůže činit proto, že se cítí polichocen.

Je zřejmé, že kandidaturu berete velmi vážně. Takže – půjdete do toho?

Nepopírám, že o věci přemýšlím. Už poměrně dlouho. Vše zvažuji. Jsem si vědoma toho, jak zoufale potřebujeme v téhle zemi změnu. Na všech úrovních. Své rozhodnutí oznámím ve správný čas.

Heroine pořádá panelovou diskusi s pěti potenciálními kandidátkami na prezidentku, které znáte z titulní strany našeho speciálu. 20. 10. 2021 v Centru architektury C.A.M.P. v areálu Emauzského kláštera promluví Danuše Nerudová, Miroslava Němcová, Lenka Bradáčová, Adéla Šípová a Rut Kolínská. Diskuse bude moderovat Martin Veselovský. Dále vás čeká welcome drink, motivační talk Barbary Havelkové, občerstvení a networking s lidmi, kterým není lhostejný osud naší země. O prodeji vstupenek na akci se dozvíte více na konci července!