Českým ženám bych vzkázala: Pozvedněte svůj hlas. A mužům: Prosím, poslouchejte. Rozhovor s kanadskou velvyslankyní

Kanadu a Česko pojí silné pouto už od roku 1948, kdy z Československa do Kanady odešlo mnoho intelektuálů a podnikatelů. A po roce 1968 se situace opakovala. V Torontu sídlilo slavné exilové vydavatelství ’68 Publishers Josefa a Zdeny Škvoreckých, komunita českých expatriotů byla početná. V sedmdesátých letech se k československé národnosti v Kanadě hlásilo přes 80 tisíc lidí. Než jste byla jmenována velvyslankyní v České republice, byla jste si tohoto národního spojení vědoma?

Narodila jsem se a vyrůstala právě v Torontu, které je jednou z největších světových multikulturních metropolí. Česká komunita patřila k těm viditelným a aktivním. Mám k tomu takovou osobní vzpomínku. Když jsem byla jmenována, moje maminka mi připomněla, že jsem o Halloweenu chodila koledovat mimo jiné k Baťovým, kteří přišli po osmačtyřicátém. Cukrovinky mi prý dávala sama Soňa Baťová, manželka Tomáše Bati mladšího.

Vy jste se v Kanadě narodila, ale vaši rodiče tam přijeli z Indie. Byla Kanada v sedmdesátých letech zemí, kde cizince upřímně vítali? Jaké vzpomínky na to vaši rodiče mají?

Ta země jim dala příležitost vybudovat rodinu, jakou si přáli mít. V Indii se z náboženských důvodů nemohli vzít, rodina mého otce s jejich svazkem nesouhlasila, a tak se rozhodli odejít. Otec v Kanadě vystudoval, vzali se a měli mě. Je však třeba přiznat, že v Torontu na rasismus naráželi celkem běžně. Otec měl titul z kanadské univerzity, a přesto se setkával s odmítnutím jen kvůli svému původu. Stačila ale jediná generace, aby se jejich dcera dostala až do funkce reprezentantky země… Nebylo to pro ně vždy snadné, ale rozhodně by řekli, že jsou Kanadě za mnohé vděčni.

Ráda dávám za příklad jeden z našich sponzorských programů. Lidé, kteří se ho chtějí zúčastnit, dostanou přidělenou jednu imigrantskou rodinu, kterou pak finančně podporují a v průběhu celého roku jí pomáhají s praktickými věcmi. Pomůžou jim najít lékaře, školu, chodí s nimi nakupovat. Nová rodina se dobře integruje a jejich sponzoři se zase naučí jim rozumět. Myslím si, že když někoho takhle důvěrně poznáte, nemůžete z něj mít strach. Kanadská otevřenost je v jistém smyslu velmi promyšlená strategie, díky ní může naše země zúročit svůj potenciál a zajistit se pro budoucnost.

My Češi rádi mluvíme o tom, jak je naše společnost polarizovaná, jak hluboké jsou mezi námi příkopy. Vnímáte to?

Rozdělenou společnost tu vnímám stejně, jako ji vidím v Kanadě a jinde na světě. Podobná polarizace existuje skoro všude. I proto si myslím, že je potřeba aktivněji hledat společné téma, něco, co nás spojuje. Doufejme, že konečně vítězně vycházíme z pandemie a prioritou je obnovit stabilitu. Je víc než kdy jindy důležité spolu mluvit, umět se shodnout, že v něčem se neshodneme, ale sledovat společný cíl. Pandemie ukázala nutnost přijímat závažná rozhodnutí, která se odrazí na životě celého národa.

Co je pro vás tím společným tématem?

To je jednoduché – jsou to lidé, jejich zdraví, štěstí a prosperita. Můžeme se lišit v názorech na to, jak toho dosáhnout, ale neměli bychom tenhle cíl ztrácet ze zřetele. Takový rámec umožňuje lepší dialog, kompromis, lepší rozhodování. Často ale vidíme jiný obraz: soupeři se opevní každý ve svém rohu a výsledkem je stagnace.  

Podporujete mnoho projektů zaměřených na ženskou emancipaci a rovnost. V téhle oblasti jsme podle mě za Kanadou tak dvacet let pozadu. Pokud nám jde o dosažení plné rovnoprávnosti, co byste nám se svou zkušeností radila – a co naopak nedoporučila?

Nejsem si jistá, že byste byli „pozadu“. Ženy, se kterými jsem se tu zatím setkala, jsou opravdu obdivuhodné a mají obvykle ve svém oboru velký vliv. Ať už to jsou ženy ve vedení neziskových organizací, velkých firem nebo na vyšších pozicích ve vládě a státní správě. Pokud se někde děje nějaká větší změna, obvykle za ní najdete ženu. Jsou kvalifikované, zkušené, vzdělané.

V Kanadě se, podobně jako k imigraci, cíleně přistupovalo i k rovnosti pohlaví. Stále se máme co učit a v čem růst, jsou u nás ale velmi hlasité organizace, které se umí za věci brát. V otázce rovnosti máme velmi konkrétní a jasnou legislativu. Když se dívám na českou společnost, zaměřuju se na pozitivní stránky. A myslím si, že se můžete opřít o silnou tradici. Rok 1989 a události ve vaší zemi hrají ve světovém kolektivním podvědomí stále velkou roli coby symbol boje za lidská práva a svobodu.

Pokud byste českým ženám a mužům měla vzkázat jednu věc, co by to bylo?

Českým ženám bych vzkázala: Pozvedněte svůj hlas. A českým mužům bych řekla: Prosím, poslouchejte. Všichni máme příběhy a zkušenosti, které je užitečné sdílet, a budeme-li si naslouchat, můžeme se všichni posunout kupředu.

Česká konzervativní publicistika se ráda opírá do „propagandy“, která se prý typicky projevuje na amerických a kanadských univerzitách. Nejčastěji uváděným příkladem je údajné povinné oslovování studentů zájmeny, která si zvolí a kterých jsou prý desítky.

Nevím o tom, že by to kdekoliv bylo povinné. V Ústavě máme zakotveno, že je třeba respektovat práva každého individua. Dnes je možná jen častěji vidět, že se o tom lidé snaží přemýšlet, když interagují s někým poprvé a chtějí se ujistit, že používají správné oslovení. Z mojí perspektivy je to především věc respektu. Popravdě příliš nerozumím tomu, proč by byl zrovna tenhle jev pro lidi jakýmkoliv způsobem ohrožující. Vždyť přece nikoho nic nestojí druhého respektovat, oslovovat ho tak, jak si přeje být oslovován.

Nálezy dětských hrobů můj národ šokovaly

V květnu letošního roku došlo v Kanadě k objevení masových hrobů, v kterých byly uložené ostatky 215 původních obyvatel – žáků jedné z největších státních integračních škol. Jak je tento tragický nález vnímán? A jak se dotkl vás osobně?

Možná jste si při vstupu na ambasádu všimla, že naše státní vlajka je spuštěna na půl žerdi. Je to tak na všech vládních budovách i na všech velvyslanectvích už od května, kdy se objevily první nálezy – a od té doby přibyly další. Osobně to pro mě bylo šokující, hluboce mě to zasáhlo. Kanada se nyní určitým způsobem probouzí. Začíná proces uvědomění a porozumění téhle části naší historie. Pro mě coby Kanaďanku první generace, jejíž rodina našla v zemi svobodu a naději, je velmi obtížné srovnat se s tím, že stejná země stojí i na takovéhle bolesti. Dodnes bylo odkryto na pět tisíc hrobů.

Jak byste popsala nynější vztah mezi Kanaďany a potomky původních obyvatel?

Pro většinu Kanaďanů jsou tato zjištění bolestivá, ale možná bolestivější je vědomí, že původní obyvatelé mluvili o svých zmizelých dětech po celé generace, jenže jsme je neposlouchali. Jako národ teď ukazujeme, že to dál ignorovat nechceme. Že tomu chceme porozumět a společně to překonat. Se synem jsem sledovala obřad, kde nová generální guvernérka Kanady, která je zároveň první ženou z řad původních obyvatel v této funkci, mluvila o usmíření, které má podobu obyčejných, každodenních činů. Bylo to inspirativní a budí to ve mně naději, že moje země je schopná poučit se z chyb a být díky tomu silnější.

Dochází ve světle těchto událostí k nějakým změnám?

Zatím se hlavně vzpamatováváme ze šoku a truchlíme. Uvědomujeme si, že jestliže chceme být země otevřená inkluzi, musíme na tom pracovat. Ta cena není nízká a vyžaduje přehodnocení toho, co jsme si mysleli, že o sobě víme. Když dnes v Kanadě navštívíte nějakou veřejnou akci, stává se čím dál častěji, že se připomene tradiční jméno místa, kde se odehrává. Jméno, které mu dali lidé Prvních národů. Mluvili jsme už o respektu, o významu slov a jazyka, a tohle je jeden takový příklad. Jsem zvědavá, co za deset let řeknou o téhle době moje děti. Myslím, že v mnoha ohledech to bude klíčový okamžik.  

Možná mají všechny národy svá slepá místa. Věci, které nevidí, protože je vidět nechtějí. Jaké jsou podle vás ta česká?

Ano, slepá místa mají všichni, ať už proto, že se schválně dívají jinam, nebo nevědí, kde hledat. Proto mě potěšilo nedávné rozhodnutí české vlády týkající se nedobrovolných sterilizací romských žen a jejich odškodění. To jsou věci, které jsou velmi často přehlížené, protože stojí na společenském okraji, týkají se menšin. Je dobré, když se tomu na úrovni státu věnuje pozornost.