Moje Heroine: Eliška Kodyšová. Hrdinou se nedá být pořád

Původním vzděláním psycholožka měla v plánu zabývat se psychologií práce. Jenže zaměstnání v personální agentuře ji vůbec nenaplňovalo. Přišlo první dítě a nepříjemný porodní zážitek. Zato druhý porod byl pro Elišku Kodyšovou natolik posilující zkušenost, že se rozhodla porodnictvím a způsoby porodu zajímat nejen z perspektivy psychologie, ale také zabojovat za to, aby porod přestal být pro ženy zdrojem strachu a příčinou traumat. Nastoupila do společnosti Aperio, která se o proměnu porodnictví zasazuje už dvacet let, a pustila se do podpory rodičů od porodu, přes slaďování práce a péče, řešení nerovností v práci až po vztahové krize a zvládnutí procesu rozpadu rodiny tak, aby způsobil co nejmenší škody všem zůžastněným, a zejména dětem.

Aperio vede Eliška Kodyšová už přes pět let, a hlavě díky jejímu odhodlání, otevřené hlavě a odvaze je nyní Aperio respektovanou nevládní organizací, která provozuje bezplatnou poradnu pro rodiče řešící právní otázky nebo potřebující psychologickou pomoc. Vymýšlí a pořádá podpůrné programy pro rodiče, kteří se rozcházejí nebo jsou na výchovu dětí sami. Lobbuje za zlepšení postavení úplných i neúplných rodin ve společnosti. A díky předporodním kurzům a mapování podmínek pro porod v Průvodci porodnicemi neustává ani ve snaze posouvat české porodnictví k lidskému a respektujícímu prostředí.

5 otázek pro Moji Heroine Elišku Kodyšovou

Co podle tebe rodiče nejvíc potřebují, aby jejich rodina fungovala v klidu a pohodě? A jakou roli v tom hraje Aperio?

Známá pyramida potřeb psychologa Abrahama Maslowa říká, že nejdřív potřebujeme mít saturované své základní, fyziologické potřeby – tedy nemít hlad, žízeň, netrpět zimou... Pak je důležitá potřeba bezpečí a jistoty – a k tomu patří nejen emoční bezpečí, tj. vztahy, kde mohu projevit nejistotu, ale i absence nejistoty či bezmoci spojené s hrozbou ztráty příjmu či bydlení, nebo víceméně předvídatelný výhled do budoucna. Pak teprve můžeme naplno projevovat lásku nebo hledat smysl života.

Zní to tedy banálně, ale velká část rodičů, zejména pokud jsou sami, u nás potřebuje mít jistotu, že si dokáže svou prací vydělat dost na to, aby měli kde bydlet a zajistit poměrně standardní potřeby dětí. A že když nebude moci pracovat, neohrozí budoucnost svých dětí. Zdaleka nejde (pouze) o dávky sociální podpory, ale i o to, že v těhotenství vím, že nebudu muset za tři roky pracně řešit návrat do práce, protože nenajdu školku, o jeslích či dětské skupině ani nemluvě.

Právě dostupnost péče o děti či náhradní výživné patří do opatření, která Aperio pomáhá prosadit. V širším kontextu se můžeme taky bavit i o potřebě dostupného bydlení pro rodiny (desetimilionový byt v Praze je pro většinu rodin z říše zlých snů) nebo o tom, proč je českou strategií motivace investorů založená na nízké ceně práce.

Proč ses vlastně rozhodla, že se pustíš do porpory rodičů? V časopise píšeme, že prvotní motivací byl tvůj vlastní porod. To ale nebyl jediný důvod.

Už na univerzitě, při studiu psychologie, jsem si říkala, jaké to bude v roli rodiče. Učili jsme se toho spoustu o tom, jak se dítě vyvíjí a jaké má v průběhu různých období potřeby. Mluvili jsme i o rodinné terapii a o tom, jak je třeba rodiče vést a někdy i korigovat. Nikdo ale nemluvil moc o tom, jak to vlastně prožívají sami rodiče, a proč je pro ně vůbec tak těžké dělat ty věci, které jim my odborníci doporučujeme.

Když se mi narodila první dcera a najednou jsem byla vyčerpaná a přetížená, a zároveň nevytížená jiným směrem, už jsem začínala tušit, proč je třeba všechny ty dobře míněné rady opakovat dokola. Dítě se pořád mění, a vám přitom zmizí pevná půda pod nohama, všechno, co jste si o sobě do té doby mysleli. S nástupem do práce přibývají další starosti. Výzkumy vývoje citové vazby přitom ukazují, že nejlépe prospívají děti, jejichž rodiče jsou v pohodě a neřeší významné starosti, jako je chudoba, onemocnění člena rodiny či náročný temperament dítěte. Pomoc rodičům tedy dává jednoznačný smysl i z hlediska potřeb dítěte.

Co bys řekla, že je tvůj dosud největší úspěch? Na co jsi pracovně pyšná? Co si připomínáš jako motivaci ve dnech, které jsou těžší než jiné?

Nejcennější jsou pro mě úspěchy, kterých jsme dosáhli v rámci týmu Aperia. Ty, které nás stmelily a kde jsme se naučili efektivně spolupracovat. Jednou z těchhle hvězd jsou programy pro sólo rodiče. Ať už je to na konci kurzu, kde slyšíme nadšenou zpětnou vazbu od žen, které se znovu naučily dívat se na sebe a svou budoucnost pozitivně; anebo mezi ostatními odborníky, kteří oceňují dopady programu – je pro mě stále posilující si uvědomovat, že to je úspěch a zásluha řady lidí, kteří spolupracovali na tom, aby program vznikl, vyvinul se do stávající podoby a opakovaně probíhal. 

Jaký byl tvůj největší neúspěch nebo výzva, kterou máš ještě před sebou? Narazila jsi někdy? Musela jsi před něčím couvnout nebo uhnout a nabrat síly?

Narazila jsem sama na sebe – na hranice vlastních možností. Když jsem se sesypala před čtyřmi lety na kurzu time managementu (kam jsem se šla původně spíš pro forma podívat, jak to školí jiná lektorka), došlo mi, že všechno opravdu zvládnout nejde. Přestala jsem tak často kývat na neodolatelné růstové příležitosti (nebo šance tentokrát už definitivně změnit svět) a víc se držím při zemi. A funguje to.

Co pro tebe znamená hrdinství, kdo je pro tebe hrdinou nebo hrdinkou? Co říkáš na to, že pro ostatní jsi hrdinkou ty? Připadáš si tak?

Hrdina tak hoří pro nějaký cíl nebo princip, který ho přesahuje, že dokáže pro jeho naplnění potlačit i vlastní strach, nepohodlí, bolest. Působí neprůstřelný a nezranitelný – i když není. A pro spoustu lidí včetně mě je těžké vydržet v téhle odvaze pořád. Nechodíme v brnění, plechovém ani mentálním. I kritika nás může zranit, a to je ještě to nejmenší. Hrdina je tedy člověk, který je v kontaktu se svým strachem, a přesto se rozhodne udělat něco riskantního, protože věří, že je to důležité.

Hrdinou se nedá být pořád, ale dá se být hrdinou občas, třeba jen jednou za život. Hrdinka je třeba máma, která se na třídních schůzkách přihlásí a položí otázku, kterou se ostatní bojí položit, protože mají pocit, že je triviální, nebo riskantní. I to může ostatní inspirovat a ji samotnou posunout o krůček dál k odvaze.

Což je definice hrdinství, kterou asi dokážu naplnit i já sama.

Partneři projektu Moje Heroine 2O21: