Ženy, které nejsou lhostejné ke světu kolem sebe a s odvahou a solidaritou ho mění k lepšímu. To jsou ženy, které jste nominovali do projektu Moje Heroine. Osmičku statečných uzavírá Barush Maush. Nekonvenční tatérka a kreativní ředitelka společnosti Konsent proti sexualizovanému násilí bojuje nepřehlédnutelně a někdy i s humorem.
Barush Maush je vizuální tvůrkyně, která ale našla pro svůj talent, schopnosti a originální styl uplatnění v aktivismu. A zároveň se v jordánském Ammánu, kde napůl žije, věnuje i tetování.
Právě i díky jejím výrazným vizuálům si Konsent a téma sexualizovaného násilí snadněji hledá cestu zejména k mladým lidem. V Konsentu, který Barush vede spolu s Johannou Nejedlovou, o sexu mluví takovým jazykem, který je srozumitelný. Otevírají témata, o kterých jako společnost potřebujeme mluvit, nacházejí mezery v často zastaralé školní sexuální výchově a osvětě a zaplňují je zasvěcenou otevřenou komunikací.
Zároveň na sobě Barush Maush dále pracuje a z nevládky, která organicky vyrostla z našení a osobního zápalu, postupně pomáhá tvořit organizaci, která se může opřít o strategické plánování a fungující projektové řízení. Mění svět k lepšímu, bojuje proti sexualizovanému násilí, a přitom nepřestává být originální umělkyní.
V aktuálním čísle časopisu Heroine má každá z hrdinek projektu Moje Heroine velký profil a každá má i svou speciální obálku. Barush Maush popisuje, jak vypadá její život a práce napůl v Česku a v Jordánsku.
„Filmařina mě vlastně do Konsentu přivedla. S Johannou jsem se znala jen letmo, obě jsme dřív pracovaly na Náplavce za barem. V roce 2016 se na mě obrátila s tím, zda bych nepomohla s produkcí videa ke spuštění kampaně Když to nechce.“
„Moc jsem tenkrát o feminismu nevěděla, ale po schůzce s potenciálním režisérem jsem byla rozpačitá – další plačící ženy objímající si kolena ve sprše mě moc nenadchly. Johanna to cítila podobně a ptala se, jestli nevím o někom, kdo by téma pojal podle našich představ. Sama jsem tou dobou velké zkušenosti s režírováním neměla, ale riskla jsem to. ‚Já, možná...?‘ ‚To jsem chtěla slyšet!‘ řekla Johanna a od té doby je Konsent jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě.
Více o tom, jak Barush tvoří a žije, si přečtěte v nové Heroine. Hrdinské číslo je v prodeji už jen pár dnů, tak si ho nenechte ujít.
Jako kreativní ředitelka Konsentu máte na starosti hlavně vizuální stránku kampaní a značky. Proč je podle vás vizuální stránka u takového tématu, jakým je sexualizované násilí, důležitá? A jak se vám daří kloubit práci pro Konsent s tetováním v Jordánsku?
Od začátku bereme vizuální stránku našich kampaní jako nedílnou součást našeho sdělení. Téma sexuálního násilí je těžké, opředené spoustou mýtů, tabu a není úplně OK o tom mluvit. Hned s první kampaní nám došlo, že téma nechceme prezentovat obvyklým temným způsobem.
Osvětu o sexuálním násilí děláme proto, abychom neměli zbytečná traumata, abychom si uměli říct, co se nám líbí a co ne, abychom se vzájemně respektovali. A to jsou přeci všechno pozitivní věci.
Osvětu o sexuálním násilí děláme proto, aby se nám všem žilo líp, abychom neměli zbytečná traumata, abychom si uměli říct, co se nám líbí a co ne, abychom se vzájemně respektovali. A to jsou přeci všechno fajn, pozitivní věci. Přišlo nám proto důležité promítnout tuhle lehkost i do toho, jakým způsobem téma komunikujeme.
Zároveň se nám podařilo vytvořit takový vizuální jazyk, že jsme snadno rozpoznatelní a podle reakcí publika se nám snad i daří být vtipní a odvážní. Používáme výrazné barvy a motivy, které vnáší ironii, hrajeme si se stereotypy, které stavíme na hlavu, což koresponduje i s věcným obsahem kampaní. A když někdo ironii nepochopí, nevadí, aspoň je to donutí se zamyslet.
Osm úžasných, obdivuhodných a inspirativních žen. Všechny jsou skutečnými hrdinkami a každá z nich si zaslouží být na obálce Heroine. Podívejte se, které hrdinky letos vzešly ze čtenářských nominací.
Pro Konsent nedělám jen grafiku ale podílím se i na chodu a směřování organizace, což není na dálku úplně snadné, ale v pandemii jsme se všichni naučili existovat online, proto se to dá. V Jordánsku ale žiju úplně jiný rytmus než Johanna v Praze, takže naše koordinace vyžaduje mnohem víc práce. Myslím, že ani pro Johannu to není snadné. Když jsem v Praze, fungujeme jako parťačky, takhle je na hodně věcí sama, protože jsem prostě v úplně jiném časoprostoru.
Když jste s Konsentem začala, jaký jste měla cíl? Čeho v oblasti sexualizovaného násilí chcete dosáhnout nyní, po pěti letech spolupráce s Johannou Nejedlovou?
Když jsme spouštěli první kampaň Když to nechce, myslely jsme, že natočíme jedno video a celý svět hned bude vědět, že sex bez souhlasu je znásilnění. Tak to samozřejmě nebylo a postupem času práce v tématu spíš narůstá, než ubývá. Abych řekla pravdu, žádný konkrétní cíl jsem tenkrát neměla. Hlavní bylo sexuální násilí jako téma vůbec vnést do společnosti, přišlo mi to důležité. Také jsem dostala příležitost se rozvíjet ve věcech, které mě zajímaly, což je grafika a videa. Tím, jak jsem do tématu víc pronikala, mi začalo docházet, jak komplexní problematika je a jak zasahuje do všech úrovní lidské zkušenosti. A tak jsem zůstala a Konsent začala brát víc vážně.
Teď už je to jiné. Máme konkrétní cíle, které míří výš, na strukturální úroveň, jako je změna legislativní definice znásilnění, sexuální výchova ve školách, normalizace toho, že se sexuální násilí děje, a proto je potřeba pečovat o oběti a zavádět mechanismy prevence a perzekuce takového chování třeba na pracovišti nebo na akademické půdě. Zároveň bychom chtěly s Johannou Konsent přivést do takového stavu, aby mohl fungovat i bez nás – nejen pro naše téma je dobré, když se lidé obměňují a mohou tak vnášet nové nápady a přístupy. Nechceme ve vedení sedět jako žáby na prameni dalších deset let. Takže teď je naším cílem hlavně udržitelnost organizace a rozvíjení potenciálu lidí, se kterými pracujeme.
Donedávna jsme s Johannou seděly s laptopem na klíně v mém obýváku na zemi a psaly jsme granty mezi směnami za barem. Mám radost, že se naše nadšení přetavilo v organizaci, která je braná vážně.
Co byste řekla, že je váš dosud největší úspěch?
To je těžké. Žiju a pracuju tak, abych měla radost ze všeho, co dělám, jinak to neumím. A zpátky se moc nedívám. Co jsem považovala za úspěch minulý měsíc, už mě dneska nekrmí. Nedávno jsem mluvila se svou maminkou, jaké mám štěstí, že žiju, jak žiju – živím se svýma rukama a očima, žiju napůl v Jordánsku a dělám věci, které mají přesah. Maminka mi řekla, že to není štěstí, ale že jsem si tenhle způsob života vydřela. Úplně to tak nevnímám, prostě jsem vždycky měla svou hlavu a dělala si, co jsem chtěla, ale jestli má pravdu, tak jako největší úspěch vnímám asi právě svou svobodu.
Taky mě nepřestává udivovat, kam jsme to s Konsentem za takhle relativně krátkou dobu dotáhli. Donedávna jsme s Johannou seděly s laptopem na klíně v mém obýváku na zemi, protože jsem neměla ani křeslo, a psaly jsme granty mezi směnami za barem. Mám radost, že se naše nadšení přetavilo v organizaci, která je braná vážně. Jsem pyšná na nás, hlavně na náš zápal a výdrž. A na naši spolupráci – s Johannou jsme blízké přítelkyně, inspirujeme se a motivujeme jedna druhou, a zároveň spolu budujeme Konsent, což přináší spoustu konfliktů. Všechno jsme ale byly schopné vyřešit, o všem mluvit i když to občas stojí hodně úsilí. Myslím, že naše partnerství je taky úspěch, na který můžeme být obě pyšné.
Benevolentní přístup soudů k pachatelům sexuálního násilí způsobuje další utrpení obětem. Nejen, že se jim nedostává morálního zadostiučinění, ale často také odcházejí jen s malým finančním odškodněním. Co tuto praxi způsobuje a jak by ji šlo změnit?
Lucie Hrdá: Nízké tresty pro sexuální násilníky ničí víru ve spravedlivý svět
Jaký je váš největší neúspěch nebo výzva, kterou máte ještě před sebou?
Nevím, jestli můžu něco nazvat vyloženě neúspěchem, zpětně vnímám většinu věcí, které se úplně nepovedly, jako lekci, která mě někam posunula. Jedna z největších výzev je momentálně vedení organizace, práce s lidmi. Jsem rychlá a mám velké nároky na sebe i na lidi, se kterými pracuji. Je snazší to navigovat ve spolupráci, která je partnerská. Mezi nadřízenými a podřízenými ale panuje jiná dynamika a s tou se teprve učím pracovat. Vlastně se zamýšlím nad tím, jestli je to něco, na co se vůbec chci soustředit, a jestli mi prostě není lépe v jiných rolích.
Snažím se to nevnímat jako selhání ale jako součást poznávání sebe sama. Dřív jsem dělala všechno, co bylo potřeba. Web pro Konsent? Naučím se kódovat. Nemáme peníze na střihače? Naučím se stříhat. Je teď těžké si říct, že některé věci se prostě naučit nedovedu nebo neumím najít motivaci k tomu do nich vkládat potřebnou energii.
Co podle vás znamená hrdinství? A co říkáte na to, že pro ostatní jste hrdinkou vy?
Nad konceptem hrdinství jsem nikdy moc nepřemýšlela. Ti, kdo jsou nám předkládaní jako univerzální hrdinové, pro mě nikdy moc neznamenali. Je pro mne důležité být schopná se s někým ztotožnit a vztáhnout jejich činy k sobě, pak mohou být opravdovými hrdiny a ne jen nedosažitelnými ikonami. To znamená, že nemusí mít na účtě žádné velké počiny. Naopak – dělat „velké“ věci a kašlat u toho na lidi kolem sebe, rodinu a přátele, není hrdinství, ale narcismus.
Hrdinství je pokora, umět ustoupit, vzdát se něčeho ve prospěch ostatních, nemyslet jen na sebe – a je jedno, v jakém měřítku. Moje máma je moje hrdinka, která dělala všechno pro to, abychom měli bezpečné dětství, i když jí to stálo spoustu vlastních ambicí a sebezapření. S atributy, které vnímám jako hrdinské, sama bojuji, nevnímám se proto jako hrdinku. Je ale fajn pocit, že třeba můžu někoho inspirovat. Vrhat se na demonstracích do klubka policajtů pro kámoše ale není zrovna to, čím bych inspirovat chtěla, taková nebojácnost totiž není něco, o co jsem se zasloužila sama. Ráda bych inspirovala třeba svým soustředěním a zápalem nebo schopností se k něčemu zavázat.
Barush jsem nominoval v zásadě bez přemýšlení. Je pro mě hrdinkou z mnoha důvodů. Třeba už jen to, že zvládá vést v podstatě dvojí život. Je schopná bez problému pracovat z Jordánska, kde strávila letos více času než doma v Praze. Kromě Konsentu se zabývá spoustou jiných věcí. Je skvělá tatérka!
Obdivuju to, jak pestrým životem žije a že z ničeho nemá strach. Před nedávnem jsem s ní byl navštívit našeho bratra v Olomouci. Když jsme stáli na nádraží a loučili jsme se, tak k nám přišel od pohledu otravný pobuda, který obcházel úplně každého na nádraží s prosbou o nějaké drobné. Nikdo mu nic nechtěl dát. Já bych reagoval úplně stejně. Pan bezdomovec měl ale štěstí, že narazil na Barush, která mu s úsměvem dala všechno, co měla v peněžence, tedy asi tři stovky. A to je jen prkotina, pro slabší lidi kolem sebe toho dělá mnohem víc.
Jsem na ni opravdu pyšný.