Málo zahraničních zpravodajek. „Můj příběh ukazuje, jaké změny lze udělat, nejsou vůbec banální“
„Co mě to jen napadlo?!” ptala jsem se sama sebe před dvěma lety, když jsem nastupovala na post zahraniční zpravodajky v Bruselu. V době, kdy se starám o dvě malé děti a z novinařiny se stala nonstop činnost, která vyžaduje pracovní připravenost i v časech, kdy odvádím děti do škol nebo je uspávám. Není tedy divu, že je počet žen na tomto postu nízký. V mém případě bylo potřeba změnit rodinné nastavení, velký díl na tom měl i přístup mého zaměstnavatele. Možná by se z toho mohl stát příklad toho, jak podpořit v těchto profesích i další ženy.
Ležela jsem na zemi uprostřed obýváku a prudce mi bušilo srdce. Měla jsem strach. Můj muž před chvílí odjel a přede mnou se otevřela realita, na kterou jsem se mentálně připravovala, teď ale skutečně nastala. Budu tady v Bruselu coby zahraniční zpravodajka s malými dětmi za zády sama. Jak to tu zvládneme? Budu schopná pracovat pro tři média a zároveň se sama starat o tříletou a pětiletou dceru? Zvládnou to holky v cizím prostředí, když neumějí ani slovo francouzsky? Co mě to jen napadlo?!
Tahle situace se odehrála téměř přesně před dvěma lety, na jaře 2021. Přestěhovala jsem se tehdy do Bruselu, abych tu působila jako zpravodajka při EU pro Respekt, Hospodářské noviny a server Aktuálně. Česko se chystalo na svoje druhé evropské předsednictví, ještě předtím na nové volby, Evropa se zrovna probouzela z covidu. Bylo o čem psát.
Vydavatelství Economia mě vyslalo do Bruselu s výhledem, že tu budou mít někoho zkušeného na pokrytí předsednictví. Na stejném postu jsem už jednou působila, jako zpravodajka Lidových novin v prvních letech po rozšíření. Belgická metropole pro mě nebylo neznámé prostředí. Znala jsem ji, znala jsem evropské instituce, francouzsky umím.
Přesto jsem měla strach.
Novináři v nonstop pracovním režimu
Rozdíl mezi roky 2004 až 2009 a současností je v jednom – mám už děti. Tehdy jsem tu byla sama, absolutně flexibilní. Teď nejsem.
Změnila se navíc vlastní práce. Na konci nultých let bylo zpravodajství časově stále ještě ohraničená činnost. Politici a obecně ti, jejichž práci novináři sledují, věděli, že když sdělení nedostanou ven do uzávěrek, nemá to smysl, nechávali to tedy až na druhý den. Teď mohou dostat kýžený vzkaz k publiku díky sociálním sítím téměř v jakoukoli denní a noční dobu. Z novinářské práce se vlivem sociálních sítí stala kontinuální činnost.
Foto: Shutterstock
Přesto můžu po dvou letech tady říct, že jsem vyslání zvládla. Dostávám zpětnou vazbu v tomto smyslu od redakcí a čtenářů, dcery si našly svoje malé bubliny v Bruselu a prospívají. Čím dál častěji je doma přistihnu, jak si mezi s sebou povídají francouzsky.
Vím také, proč jsem to zvládla: na rozdíl od mých kolegů a kolegyň, kteří pracují pro audiovizuální média, můžu spousta věcí udělat na dálku. Nemusím nikam jet dvě hodiny jen proto, abych nabrala zvuk, jako rozhlasoví zpravodajové nebo natočila půlminutový živý vstup do televize. Řadu věcí zvládnu online. Články můžu psát v noci, když dcery spí, nebo brzy ráno předtím, než je budím do školy.
Naproti mi jde i zdejší belgické nastavení – školky a první stupeň základní školy jsou tu často pod jednou střechou, stejně jako družina a odpolední kroužky. Vodit dcery do institucí a vyzvedávat je pro mě znamená jít na jednu adresu. Družiny jsou v Bruselu navíc otevřené dlouho, běžně do šesti večer. Několikrát v týdnu pro dcery odpoledne chodí babysitter, student Alex, a je s nimi do té doby, do kdy musím pracovat.
Můj muž převzal to, co se očekává od českých žen
Navzdory tomu bych svoji práci nemohla dělat během předsednictví EU. Agenda, kterou jsem musela sledovat, abych se udržela v obraze, během těch šesti měsíců výrazně nabobtnala. Přibylo tiskovek a briefingů od sedmi ráno nebo deseti večer, na kterých jsem musela nebo chtěla být osobně přítomná. Častěji jsem i odjížděla mimo Belgii a zůstávala přes noc. Moje práce se víc blížila rozhlasové nebo televizní reportérce, která jednoduše musí být na místě. Alex by na výpomoc už nestačil.
Socioložka Urbániková: „Nepředvídatelnost je větší bariérou pro novinářky“
„Dlouhodobá systematická data o zastoupení mužů a žen na zahraničních postech k dispozici nemáme. Stálé zahraniční zpravodaje a zpravodajky má ale pouze minimum komerčních médií, takže klíčová jsou v tomto ohledu média veřejné služby čili Česká televize, Český rozhlas a ČTK. Jak ukazuje nedávný článek Kateřiny Mahdalové pro Seznam Zprávy, aktuálně nalezneme mezi 26 zahraničími zpravodaji médií veřejné služby pouze čtyři ženy. Ženy a muži jsou přitom v české žurnalistice zastoupeni téměř stejným podílem.
Důvodů je více. Zahraniční post je pro mnoho novinářů a novinářek pomyslným vrcholem kariéry a tím pádem je i hůře dosažitelný pro ženy, jak to ostatně známe i z oblasti vedoucích pozic. Část zahraničních postů se navíc otevírá v nestabilních regionech. Může se zde proto projevovat předsudek, že muž si v nebezpečném prostředí poradí lépe, pro ženu taková práce není vhodná a její vyslání představuje pro redakci větší riziko.
Muži ale dominují i na bezpečných postech v zemích Evropské unie. To lze vysvětlit tím, že práce na zahraničním postu je obecně jen těžce kombinovatelná s rodinným životem. V žurnalistice je dlouhá pracovní doba spíše normou než výjimkou, ale situace zahraničních zpravodajů a zpravodajek je ještě složitější. Žijí v neustálé pohotovosti a musejí být nonstop k dispozici. Navíc pracují sami, bez možnosti vystřídání a bez zázemí a podpory redakce.
Tato zvýšená zátěž a nároky samozřejmě dopadají na muže stejně jako na ženy. Jelikož jsou ale genderové role v české společnosti ještě pořád jasně rozdělené – ženám náleží spíše péče o děti a domácnost, muži živí rodinu a budují kariéru – ve výsledku je časová náročnost a nepředvídatelnost spojená s prací na zahraničním postu větší bariérou pro novinářky než novináře.“
- Marína Urbániková, socioložka médií, pro web Heroine.cz
To, že jsem byla schopná svoji práci nadále dělat, mi umožnil zejména jeden člověk – můj muž. Kvůli mně a našim dcerám se na čtyři měsíce předsednictví vyvázal ze svojí práce fotografa Respektu a odstěhoval se za námi do Bruselu. Byl to on, kdo chystal ráno svačiny do školy, když jsem psala nebo už byla pryč, a večer děti ukládal ke spaní. Plnil pračku, podepisoval úkoly, chodil s dcerami na hřiště nebo k lékaři, když byly nemocné.
Převzal kompletně roli, kterou v našich zeměpisných šířkách zastávají dominantně ženy, a udělal rozhodnutí, která společnost očekává od žen. Následoval práci svojí partnerky a vlastní kariéru odložil.
Není to vůbec banální. Právě (ne)připravenost mužů podřídit se práci ženy a plně převzít rodičovskou odpovědnost je častou odpovědí na otázku, proč má Česko málo zahraničních zpravodajek, jak ukázala minulý týden i debata o situaci v ČT, kde je skóre 10:1 ve prospěch mužů.
Pobyt ve válečných zónách, třetí porod před sebou
Post zahraniční zpravodajky, stejně jako řada dalších povolání, vyžadují, aby jim dal člověk víc než „jen“ plný výkon od–do. Často je to právě ochota odstěhovat se za novou výzvou nebo být neustále připravený přijímat měnící se úkoly. Ne každá žena s malými dětmi je ochotná to podstoupit, protože to představuje stres a zátěž pro všechny zúčastněné. A ještě méně mužů je připraveno z jakéhokoli důvodu ustoupit do pozadí a dát ženám ten prostor, který ke své práci potřebují.
I v Česku vyšlo několik rozhovorů s oceňovanou americkou novinářkou televize CNN Clarissou Ward. Působila jako zpravodajka v Rusku, byla vyslaná do Afghánistánu, odkud nebojácně reportovala v době jeho dobytí Tálibánem, opakovaně loni odjela na válečnou Ukrajinu. Ward má kromě novinářských cen dvě malé děti a na konci května ji čeká porod třetího. V rozhovorech otevřeně mluví o tom, že její práce by nebyla možná v rozsahu, v jakém ji dělá, pokud by vedle sebe neměla manžela, který je často hlavním pečovatelem o děti. A bez zázemí, které jí zajišťuje CNN. Televize platí Clarisse Ward například výpomoc v domácnosti na zpravodajských postech.
I já jsem měla štěstí, že se v mém případě všechno „sešlo“. Měla jsem podporu vydavatelství v tom, abych mohla odjet na zahraniční post i s malými dětmi, měla jsem podporu svého muže. Jemu odjezd do Belgie umožnil šéfredaktor Respektu, když řekl klíčovou věc: že až se vrátí, bude mít v Praze práci. To zdaleka není samozřejmý scénář a řadu mužů to od přizpůsobení se svým partnerkám může odradit.
Pro všechny tyto důvody jsem se rozhodla do toho jít, přestože jsem věděla, že to nikomu, ani sama sobě, neulehčuju. Chtěla jsem zkusit, jestli je možné dělat naplňující práci zahraniční zpravodajky i s malými dětmi za zády.
Tak tedy: je to možné. Jen je k tomu potřeba udělat několik kroků navíc, než když se někam vysílá svobodná bezdětná reportérka.
Limitovaná kolekce Heroine právě v předprodeji!
Triko a mikina, které způsobují nezávislost. Z kvalitních materiálů a s dopravou zdarma. Kupte si exkluzivní oblečení Heroine.
