Když přestanu pracovat, zhroutím se. Co vám neřekli o workoholismu a duševním zdraví
Práce pro řadu z nás není jen způsobem obživy. Dodává nám pocit užitečnosti a významně formuje naši identitu. Co když ale jejím prostřednictvím zároveň utíkáme od hlubších problémů v našem nitru? Většinu lidí asi nepřekvapí, že workoholismus neboli chorobná závislost na práci může podle psychologů vést k depresím. Málokdy se ale mluví o tom, že proces funguje i opačně.
Řada lidí zahání vnitřní démony pomocí pití či rizikového sexuálního chování. Podle psychologů je ale možné utíkat před depresí také prostřednictvím neustálé práce. Nekonečný kolotoč e-mailů, telefonátů a odškrtávání položek na seznamu povinností totiž dokáže alespoň na chvíli odvést pozornost od temných myšlenek, které se člověku honí hlavou. Podle studie norských a amerických vědců z roku 2016 uveřejněné ve vědeckém časopise PLOS One „může workoholismus v některých případech vzniknout jako snaha potlačit nepříjemné pocity, úzkosti a deprese“.
Závěry hojně citované studie napovídají, proč se během nejkritičtějších fází pandemie koronaviru řada lidí dobrovolně zcela utopila ve své práci, píše časopis The Atlantic. Do hry během opakovaných lockdownů pochopitelně vstupovaly i další faktory, například očekávání, že zaměstnanci budou neustále „na příjmu“, jelikož stejně nemají po pracovní době kam jít. Všeobecně rozšířená nuda, prázdnota a pocit zmaru ale rozhodně z „depresivního workoholismu“ vytvořily rozšířený jev.
