Aby žena uspěla v IT sektoru, nemusí mít superschopnosti

Poslední tři roky vedete ve společnosti Ataccama Security team. Co si pod tím představit?

Nedávno jsem se to snažila vysvětlit svojí sedmileté dceři, protože měla ve škole říct, co dělají rodiče. A byl to celkem oříšek... V oddělení Information Security máme na starosti zabezpečení dat a systémů. Jsou to principy, které se opírají o různé právní regulace, certifikace a licence, které musí firma splňovat jak po organizační, tak po technické stránce. Když to hodně zjednoduším, musíme mít pravidla pro to, kdo se k jakým datům dostane, a máme technické prostředky k tomu, jak to zařídit a ohlídat. Zajišťujeme, aby byly informace v nějakém systému, aby neunikaly, aby se k nim dostali ti lidé, pro které jsou určeny.

Je pravda, že jste tu pozici vymyslela?

Pomohla jsem ji nadefinovat.  Díky svému podílu na certifikačních procesech firmy jsem se čím dál častěji dostávala do situací, kdy jsem měla tuto oblast popisovat potenciálním zákazníkům. Přišla jsem za svou manažerkou s tím, že je potřeba člověk na pozici Information Security Officer. Přesně jsem věděla, co by měl dělat, s kým by měl spolupracovat. Ona se zasmála a řekla, že jsem si pro sebe právě vymyslela práci. Bála jsem se, že nemám dost hluboké technické znalosti, ale ona mě ujistila, že to se dá dohnat a že mi na tu pozici věří.  

Byla práce v IT něco, k čemu jste směřovala od mala?

Jako dítě jsem vůbec neměla představu o tom, čím budu. Věřila jsem, že můžu dělat cokoliv. Nebyla jsem nikdy úzce zaměřená na jednu oblast, takže i vzdělání jsem volila dost všeobecné. Má to svá pro i proti. Člověk má širší rozhled, ale zase mu chybí specializace. Nicméně k IT jsem podvědomý vztah měla. Táta byl programátor v době, kdy počítače ještě byly obří kolosy, spoustu věcí se naučil sám. Byli jsme jedni z prvních, kdo měl v našem městě osobní počítač. S bráchou jsme se učili základy jednoduchého programování. Možná proto jsem později šla na roční kurz do Institutu informatiky. Bylo mi to blízké, nebála jsem se toho.

Pracujete v Ataccamě jen mezi muži, nebo je to jinak? Uplatňuje firma třeba i nějaké kvóty?

Máme po světě asi 370 lidí, z toho v Praze, kde je vývojové centrum, je nás skoro 300. Ženy u nás tvoří necelou třetinu, poměr žen určitě zvyšuje jejich zastoupení v oddělních jako HR, finance či marketing, ale máme velmi dobré zastoupení žen i ve vývoji, technické podpoře, konzultingu a managementu. Nemáme žádné kvóty, kromě těch na schopné lidi. Názory jsou na to různé, ale já nejsem zastáncem kvót. Sama bych nechtěla dostat práci, protože nosím sukni. Chci ji mít na základě svých schopností. Určitě ale považuji za skvělé různé rekvalifikační kurzy a projekty pro ženy, které je mají do IT sektoru přivést a zvýšit jim šanci, aby se v něm dokázaly realizovat. Pořád je to obor, kde dominují muži. Já jsem ale příkladem toho, že není nutné mít hluboké technické vzdělání ani velké manažerské dovednosti, není třeba být superman. Na vyšší post se dá propracovat postupně z asistentských pozic. Důležitější je, jak je člověk aktivní, jak o věcech přemýšlí, jak je otevřený a flexibilní.

Setkala jste se někdy s nedůvěrou nebo podceňováním?

Otevřeně ne. Ale někde v podvědomí to cítím. Ani ne tak z důvodu, že jsem žena, jako spíš proto, že nejsem technicky dost fundovaná. Dnes už jsem ve firmě dlouho a lidé vědí, že zkušenosti mám a chápu věci v kontextu, ale občas i přesto cítím, že někteří kolegové vezmou stejný požadavek jinak ode mne a jinak od IT specialisty. Někdy to může být moje vlastní projekce. Nejvíc o sobě pochybuju já sama. Každý den narazím na něco, čemu nerozumím. Bojím se, že za mnou někdo přijde s problémem a já mu nebudu umět poradit. Svým způsobem mě to žene dopředu, abych se učila a dozvídala víc. Vždycky mě překvapí, když někdo kompetentnější, než jsem já, pronese: „Tohle nechápu, tady jsem úplně mimo.“ Pak si řeknu, že v tom nejsem sama, nikdo nerozumí všemu. Důležité je vědět, na koho se obrátit, aby mi to přeložil do jazyka, ve kterém to pochopím. Dokud se bojím, jestli na to stačím, tak tu práci dělám dobře.

Kromě toho, že jste si vymyslela svou dnešní pozici, jste ve firmě rozjela také projekt Focus. O co jde? 

Práce v IT je technická, chtěla jsem rozvíjet soft skills, jako umění komunikace, sebeprezentace, duševní rovnováhu. Založili jsme diskuzní platformu, kde se tato témata probírají a kam jednou za čas pozveme odborníka na danou problematiku. Kolegové si to chválí. Dnes už si Focus žije vlastním životem, přebraly ho kolegyně a starají se o něj. Já už na něj bohužel nemám kapacitu.

Jste maminka sedmileté holčičky. Řešila jste někdy typický ženský rozpor: Být dobrá máma a zároveň odvádět dobrou práci ve firmě?

Naštěstí se mi to nějak podařilo vybalancovat. Nejdůležitější je tolerance a flexibilita. Samozřejmě si člověk musí primárně nastavit priority, ale nemusí to být nutně souboj o čas a pozornost. Jde spíš o kooperaci a v tomhle je Ataccama skvělá. Uvědomuje si, že tu pracují rodiče a je otevřená vůči různým typům úvazků. Jasně, že jsem si v sobě musela ujasnit, jestli je v pořádku jít rok po narození dcery do práce. Vystřídali jsme se s manželem na rodičovské. Myslím, že rodina i firma cítily, že takhle jsem spokojená a fungovalo to.  Nárazově se stane, že jsem víc potřeba doma, jindy zase v práci a tomu se přizpůsobím. Celkově ale platí, že se od práce odreaguju doma a od domácí rutiny zase v práci.

A co když se potřebujete odreagovat od obojího? Máte nějaký čas pro sebe?

U mě zabírá fyzická aktivita. Sport, tanec, prostě pohyb. Možná proto, že pracuju hodně mezi muži, mám občas podprahovou potřebu se jim vyrovnat i fyzicky. Hodně běhám, trénuju, dříve například na dost tvrdý běžecký závod Spartan Race. Ale pak to potřebuju vykompenzovat, a tak tíhnu k typicky ženským aktivitám. Dělala jsem indický tanec, balet. Líbí se mi ladnost a ženskost. Momentálně se mi fyzická náročnost dokonale spojila s estetikou v podobě závěsné akrobacie.

Před nástupem do Ataccamy jste také hodně cestovala, že?

To ano, v tom jsme měli s partnerem jasno. Neměli jsme žádné prostředky, takže jsme primárně vyjeli za prací, abychom si našetřili na cestování. Prošla jsem v zahraničí různými pracovními zkušenostmi, většinou na méně kvalifikovaných pozicích. Procestovali jsme Nový Zéland, několik asijských zemí, Thajsko, Malajsii, Indonésii, Srí Lanku, Filipíny, nejdéle jsme cestovali v Indii – celých šest měsíců.  Když jsme se v roce 2008 vrátili po dvou a půl letech do Česka, nebylo úplně snadné, najít místo podle mých představ. Zajímala mě ekologie, stála jsem o práci v nějaké menší firmě. Na nic takového jsem ale nenarazila. Až mi kamarád dal tip na asistentskou pozici právě v Ataccamě. A vyšlo to.

Hned u pohovoru jsem řekla, že bych ve firmě zůstala rok, protože chci zase vyjet za hranice. Dodnes mi zůstává rozum stát nad tím, že to tehdy klaplo. Já to zpočátku opravdu brala tak, že nastupuju, abych si vydělala na cestování. Zpětně vidím, že Ataccama byla a je úžasně otevřená firma. Tenkrát jsem sice zůstala déle než rok, ale potom jsem na nějakou dobu odjela. Na mojí tehdejší pozici to šlo, byla jsem dobře zastupitelná. Dnes už by to byl větší problém.

Potřebujete se někam profesně posunout? A nelákají vás zase dálky?

Potom, co jsem v Ataccamě vystřídala několik pozic, mám pocit, že dělám přesně to, co bych mohla dělat celý život. Pokud jde o cestování, tak vzhledem k tomu, že většinu mojí práce lze řešit na dálku, nebyl by zase takový problém na čas přesídlit do zahraničí. Teď jsem ale úplně spokojená a nemám potřebu věci měnit.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s našimi partnery, společností Ataccama.