Sebepéče je radikální politický akt. Ze dne na den ale workoholika od tlaku na výkon neosvobodíte

Asi málokdy se cítím tak neadekvátně, jako ve chvíli, kdy odevzdávám asi padesátý text na téma work-life balance, nebo glorifikace workholismu a hustle culture (kultura orientovaná na co nejvyšší výkon, často jen pro výkon samotný, pozn. red.). Ne že bych snad o problematice neměla dostatek vědomostí a teoretických podkladů. Naopak, troufnu si říci, že málokdo u nás je v teorii toho, co stojí za konstantním tlakem na výkon a idealizací workoholiků, u nás tak zběhlý jako já. Problémem je spíše – nepřekvapivě – individuální praxe.

Co mě tedy nutí pracovat víc a déle a intenzivněji, na dalších a dalších projektech? Staré dobré FOMO (fear of missing out neboli strach, že nám něco uteče, pozn. red.). Děje se totiž tak strašně moc zajímavých věcí, a je tady tolik práce, kterou je potřeba udělat, tolik projektů, do kterých se dává smysl se zapojit. Je tolik věcí, které chci napsat, které chci říct, natočit číst, vidět, prodiskutovat, že se to zkrátka nedá všechno stihnout nějaké standardní pracovní době. A taky mám rodinu a přátele a domov a koníčky, kterým se potřebuju a chci věnovat. A s nimi toho chci také stihnout tolik, že by mi na to dny nestačily, ani kdybych nepracovala vůbec.

Důležitý disclaimer – příliš mnoho lidí u nás musí skutečně dřít do úmoru kvůli tristnímu stavu ekonomiky a myslím, že to je to nejhorší systémové nastavení, jaké můžeme mít. Nicméně nejsou to určitě všichni. Podle mého názoru je nejtěžším oříškem k rozlousknutí internalizovaný tlak na výkon. To, co nám zbyde, když si své dvě práce nemůžeme odargumentovat ekonomickou nezbytností. Když si své desítky přesčasových hodin nemůžeme odargumentovat absurdně náročným šéfem, který neví, co chtít dřív. Když si to křeččí kolečko zkrátka den co den roztáčíme my sami. Ten okamžik, kdy si uvědomíme, že nás vlastně nic nenutí tolik pracovat, je přesně ten okamžik, kdy bez důkladné sebereflexe a možná i odborné pomoci z toho kolečka už asi vystoupit nemůžeme.

Moje zdraví mi dvakrát vystavilo stopku. Jednou jsem z přepracování v podstatě přestala spát. A jednou se ukázalo, že to, co jsem měla za nějaký banální zablokovaný krk, je chronický zdravotní problém. Ráda bych teď pokračovala a psala takový ten úspěšný příběh o tom, jak si workoholik v okamžiku takové health scare (hrozba těžké zdravotní diagnózy, pozn. red.) uvědomí, co všechno je špatně a obrátí svůj život o 180 stupňů. Že stačí jeden okamžik, kdy si uvědomíte, že váš čas na světě je omezený a že ho nechcete utratit jen pro práci, funkce, tituly, seznam publikací, pro členství v poradních a expertních orgánech, pro všechny ty pracovní skupiny ani pro vlastní heslo na Wiki. Že tady chcete být pro děti, pro sebe, užívat si radost ze života. A že v takovém okamžiku nastoupíte na tu správnou cestu, self-care přeřadíte z kolonky luxus do kolonky nezbytnost, začnete si nastavovat hranice, prioritizujete své skutečné potřeby a celou slavnou hustle culture pošlete do háje.

Jenže takhle to nefunguje, nebo minimálně u mě to tak nefungovalo. Sebepřijetí je totiž proces, ne jednorázová záležitost. A pokud mluvíme o tom, že workoholismus je potřeba demytizovat jako ctnostnou závislost, pak ten největší demytizační boj budeme vždycky svádět sami v sobě.

Stále se to učím. Pomáhají mi sáhodlouhé deníkové zápisy, prioritizace vlastního času, self-care aktivity jako pevné body programu, od kterých zkrátka uhnout nejde. Zdravá strava, denní pohyb venku, dobrá hydratace a každodenní pevně daná večerka. To jsou ale všechno jenom nástroje, které mi umožňují práci úplně nepropadnout. Je toho potřeba hledat víc. Být laskavá sama k sobě. Přestat se obviňovat za to, že nevěnuju veškerý svůj čas užitečným a produktivním aktivitám, ať už je to práce, pomoc ostatním nebo feministická revoluce.

To všechno je dlouhá cesta. A budu ráda, když nějaké kroky na této cestě uděláme na akci Feel Good Heroine společně.