Muzea, kde se myslí na děti. Cedule Nedotýkat se! tam nenajdete

„Prosíme děti, aby se ničeho nedotýkaly,“ vítá nás průvodkyně v dětské expozici jednoho muzea nedaleko Prahy. Synové se moc těšili, ale jsou trochu zklamaní. Jen se dívat jim nestačí, čekali víc. Mohou si sice ještě u stolku kreslit, ale i tak se po chvíli začínají nudit. Průvodkyně je velmi milá a přístupná, proto si povídáme o tom, jak by se expozice pro děti dala udělat jinak, interaktivněji. Také se dozvídám, že děti jsou ve skutečnosti pro řadu muzeí spíš komplikací. Jsou zvídavé, neposedné, mluví při výkladu, a když se nudí, začnou vyrušovat ostatní. 

Ve 21. století očekávám od muzeí víc, než když jsem do nich jako dítě chodila já. Muzea a podobné instituce by měly fungovat jako prameny poznání, kde se můžeme dozvědět něco zajímavého a zároveň si vyzkoušet, co nám domov ani škola nedovolí. Děti jsou často velmi haptické typy, potřebují si na všechno sáhnout, a čtení dlouhých a složitých textů vedle vitrín je nebaví. 

Při cestách do zahraničí hledáme muzea pro děti, i když synové cizí jazyky neovládají. Leckde jsou tak propracovaná, že neznalost jazyka není bariérou. V Paříži jsme objevili dětský svět v rámci Cité des sciences et de l'industrie, kde jsme pronikali do tajů lidského těla, zahrady, továrny, komunikace nebo si zkusili pokusy s vodou. Nejraději vzpomínáme na několikahodinovou návštěvu Rybářského a námořního muzea v dánském Esbjergu, druhém největším přístavu v zemi, kde bychom klidně strávili i celý den. O Dánsku a jeho skvělých muzeích a knihovnách jsem se poprvé dozvěděla od novinářky a kulturní manažerky Judity Matyášové, která tuto zemi často navštěvuje a píše o ní.

Děti vítány? Spíš za hranicemi

Dokážou i české instituce nabídnout dětem a jejich rodičům atraktivní místo, kde by se bavili i učili zároveň? „Muzea v Čechách dohánějí náskok svých evropských kolegů na Západě jen velmi těžko a možná, že by jim pomohlo konfrontovat se s těmi institucemi, které jsou z hlediska vzdělávání a práce s publikem daleko před nimi,“ vysvětluje Tereza Krejčí Dobiášová, kulturní manažerka a kurátorka interaktivních expozic pro děti. Když působila jako ředitelka Galerie Sladovna v Písku, povedlo se jí proměnit místo v mezinárodně vyhledávanou instituci, kam ročně zavítá desetkrát více návštěvníků než dříve.

„Když jsem do Sladovny přicházela, v jejích expozicích byly patrné zbytky původního obsahového zaměření na dětskou knižní ilustraci, nicméně fungovala v nesmyslně velkých prostorách jako regionální galerie převážně pro dospělé publikum. To, co jsem udělala na začátku, bylo prosté: začala jsem tvořit pro děti jako pro plnohodnotné návštěvníky. Pro ně přece měla být původně Sladovna určená. Vzala jsem vážně jejich potřeby; to, že poznávají hrou a pohybem, a začala jsem pro ně se svým týmem tvořit výstavy na míru.“ 

Inspirace za humny

Bývalá ředitelka největší dětské galerie v Čechách se inspirovala fenoménem dětských muzeí. Čerpala v sousedním Rakousku i v Holandsku. „Úplně nové obzory mi mnohokrát otevřelo Holandsko, jehož muzejní instituce prošly v posledních třiceti letech hlubokou transformací nastartovanou výpadkem značné části veřejných financí. Holandská muzea se musela naučit přemýšlet a fungovat jinak. Dodnes získávají opakovaně většinu evropských cen za inovativní muzejnictví,” říká Tereza Krejčí Dobiášová. „Italská muzea zas vycházejí z úcty k dětem a z hluboké emocionální a sociální inteligence, které dávají vzniknout umělecky nádherným a fantastickým projektům, jež dokáží velmi dobře pracovat se sociálními problémy.“

Úspěchu dětských muzeí si zhruba před dvaceti lety všimla velká západoevropská muzea a galerie a začaly se od nich učit. Celý tento kulturní sektor se díky nim mnohem více zaměřil na potřeby svých návštěvníků a uvědomil si, že když má vzdělávat, musí začít u dětí. A ty se učí hrou.  

Od doby, kdy vzniklo první dětské muzeum v USA v roce 1899, se jejich funkce změnila stejně jako společnost sama. „Role kulturních organizací všeobecně vzrostla a také došlo k proměně potřeb lokálních komunit. Jsem přesvědčena, že muzea zaměřená na děti dokážou najít způsoby, jak vyhovět potřebám společnosti a nahradit zastaralé vzdělávací modely. V ideálním případě by dětská muzea měla přebírat roli hybatelů změn, protože neustále experimentují a zlepšují své vzdělávací metody díky nejnovějším vědeckým poznatkům v oblasti učení a rozvoje dětí,“ říká Rakušanka Sarai Lenzberger z mezinárodní asociace Hands On!, která usiluje o to, aby muzea a podobné instituce podporovaly rozvoj dětské kreativity a neformální celoživotní učení.

Muzea pro všechny generace

Podle Sarai Lenzberger by si muzea měla uvědomit, že jsou pro děti vstupní branou do kulturního života. Pokud člověk začne muzea navštěvovat už v dětském věku a zažije v nich něco pozitivního (a to je zásadní), tak je nejspíš bude vyhledávat i jako dospělý. Muzeum, které dokáže oslovit mladé publikum, investuje i do své vlastní budoucnosti. 

Co tedy odbornice muzeím doporučují, pokud chtějí být pro rodiny atraktivnější? Je třeba změnit přístup a zaměřit se na potřeby návštěvníka, reagovat na aktuální témata a také úzce spolupracovat s ostatními vzdělávacími a kulturními organizacemi. „Instituce zaměřené na děti si zakládají na přátelském přístupu k dětem a rodinám. Nabízejí přívětivé zázemí, kde nechybí možnost děti přebalit, nakojit i nakrmit, ale myslí i na takový detail, jako jsou schůdky pro batolata na toaletách,“ popisuje Sarai Lenzberger. Dětská muzea poskytují inspirativní prostory pro neformální učení a společné trávení času všem generacím a všem věkovým skupinám. Najdete v nich interaktivní expozice, herní instalace pro malé i větší děti, tvůrčí laboratoře, dílny, divadla, knihovny i kavárny.   

Zahraniční know-how se snaží zprostředkovat českým institucím i Judita Matyášová. Často je také navzájem propojuje. Zjistila totiž, že řada českých muzejníků nemá zájem a vůli se podívat na to, jak to funguje za hranicemi. „Když máte srovnání se zahraničím, tak si začnete uvědomovat, že téměř vše jde zpracovat i jinou formou a rozhodně to není primárně o financích. Často se ale setkávám s tím, že muzejníci říkají, že tady si to nemohou dovolit. Podle nich není vhodné seriózní historická témata prezentovat jako Disneyland. A když se zeptám, která zahraniční muzea mají na mysli, pak většinou řeknou, že nikam do ciziny nejezdí,“ krčí rameny novinářka a spisovatelka, která naopak v zahraničí tráví hodně času.

Přitom v rámci Evropy mohou muzejníci využívat program ERASMUS+ a odjet na stáž do vybrané evropské instituce. Finančně podporována je i vzájemná spolupráce českých a zahraničních organizací, které společně pracují na nových postupech nebo metodice. Tyto výměny zprostředkovává Dům zahraničních služeb. Podle jejich údajů v roce 2020 vyjelo do zahraničí 125 a v roce 2021 to bylo 259 expertů. Rozpočty na vzdělávání dospělých se pohybují kolem 100 milionů korun na jeden rok. Muzejní pracovníci si také vyměňují zkušenosti v rámci konferencí nebo se mohou vzdělávat v různých kurzech (např. v Metodickém centru muzejní pedagogiky v Moravském zemském muzeu v Brně) nebo na vysokých školách na studiích pro kurátory a edukátory. Například na Pedagogické fakultě UK vznikl letos nový studijní program pro edukátory v kultuře.

 Spolupráce profesí

Naštěstí i mezi českými muzei se už objevují taková, kde jsou děti vítány. Fascinující kreativní svět na ně čeká v Labyrintu Divadla Drak v Hradci Králové, kde si děti mohou vše vyzkoušet a naučit se například, jak se tvoří ruchy a zvuky při divadelním představení. Není náhodou, že Labyrint stejně jako Sladovna Písek jsou členy již zmíněné asociace Hands On!

Pokud se vzdělávací instituce chtějí více přiblížit rodinám, měly by si podle Terezy Krejčí Dobiášové uvědomit, zda návštěvníkům ve vstupu nebrání nějaké překážky. Doporučuje přemýšlet nad jejich potřebami už na začátku plánování expozic. Z toho vyplyne, jaký obsah připravit a jaké umělce představit. A nakonec je třeba tomu všemu přizpůsobit celý provoz.

Sarai Lenzberger doplňuje, že výstavu by měl připravovat tým složených z několika profesí, kam rozhodně patří odborník na pedagogiku. Judita Matyášová popisuje českou realitu takto: „V zahraničí se od počátku expozice propojují tři klíčové profese: historik, výtvarník nebo scénograf a edukátor, kteří musí už od počátku najít společnou řeč. Tady nejčastěji výstava vznikne tak, že historik vymyslí koncept, pak osloví výtvarníka, a když je hotovo, přizvou edukátora. Ten už ale těžko může něco podstatného ovlivnit. Je škoda, že ta spolupráce není více rozvinutá.“ Jako ukázku příkladu harmonické souhry profesí doporučuje navštívit mezinárodní dům umění pro děti Bibiana v Bratislavě. Tamní výstavy lákají nejen děti, ale i dospělé. Často se stává, že rodič nebo prarodič se k dítěti připojí a vznikne zajímavé mezigenerační tvoření. „Jsem si jistá, že kdyby něco takového bylo v centru Prahy, tak je tam neustále plno,“ dodává Matyášová.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.