Vedle češtiny mluví děti i stromovštinou. Kdo poznal lesní školku, nechce jinak, říkají průvodci i rodiče

Venetce je pět let a v uplynulých dvou letech strávila každý den venku – když bylo plus třicet stupňů, ale i mínus deset, když pršelo, foukal vítr. Někdy se po dlouhotrvajících deštích celý den brodila v blátě. „Když si sedám v suchu k počítači, pod nohama podlahové topení, v ruce teplé kafe a za oknem vidím plískanice, mám někdy špatné svědomí, že dceru nechávám od půl deváté do čtyř hodin venku,“ říká Venetčina matka Veneta Tončevová. U nich doma v Králově Dvoře ale u dveří nezvoní sociálka, místo toho sklízejí obdivné reakce sousedů a rodinných známých, že Venetka není v podstatě nikdy nemocná, umí rozlišovat rostliny, je samostatná a společenská. „Když jdeme na výlet, tuhle mi Venetka ukáže trnky a řekne, že se mohou jíst. Jindy obratně vyleze na skálu, zatímco já zabřednu v blátě, a říká, mami, to zvládnu, to jsem se naučila ve školce. Perfektně se také orientuje v terénu,“ říká vedoucí IT oddělení ve státní správě Veneta Tončevová, která denně vozí dceru do 15 kilometrů vzdálených Bubovic. A když ji vyzvedává, tak se jí ani často nechce domů – a to ve školce kromě přírodnin kolem vlastně nejsou žádné hračky.

Jen zdravý rozum

Lesní školka Bubáček je jednou z přibližně dvou set padesáti lesních klubů, mateřských škol a soukromých přírodních skupinek v celé republice. Přesné číslo neexistuje, stejně tak není dána předepsaná forma. Někdo sídlí v jurtě v městském parku, jiný v maringotce v lese, další jako extra třída na zahradě běžné školky a Bubáček v chatičce s přistaveným obytným vozem na rozlehlé zarostlé zahradě na okraji Českého krasu. Děti ve smíšené skupině od tří do šesti let tráví každé dopoledne v lese, někdy ujdou jen jeden kilometr, jindy pět, během celodenních výletů i osm až deset.

„Lesní školka není o tom, že se chodí kilometry, o to vůbec nejde. U nás je program vlastně improvizovaná hra v přírodě, kterou generace před námi běžně zažívaly odpoledne po škole nebo o prázdninách,“ říká průvodkyně – jak se učitelkám v lesních školách říká – a zároveň spoluzakladatelka Bubáčka Lucie Palušáková.

Po obědě, který pro děti denně průvodkyně doma vaří a přinášejí do školky, už děti zůstávají většinou na louce kolem malé chatičky, která nabízí v zimě teplo od kamen, v létě stín a celoročně místo pro pomůcky na tvoření či knihy. Na trávě je posezení stlučené z palet pro společný oběd a vedle paletová kuchyňka, nikde žádný plot ani jiné zábrany. Na vedlejším pozemku jsou slepice a pasou se tam ovce, součástí je i neprůhledná houština. „Žádné zvláštní riziko z volného pohybu v přírodě ale nevzniká, protože se prostě chováme přirozeně. Například když je vichřice, nejdeme do lesa, ale zůstáváme na louce. Děti vědí, že se nesmějí samy vzdálit – ať už ze zázemí, nebo během procházky v lese. Je to jen zdravý rozum, nic víc,“ říká Lucie Palušáková, která vystudovala tělovýchovu se specializací trenérství basketbalu. Vedla kurzy cvičení rodičů s dětmi, ale když se jí narodily vlastní děti, tak jí přišlo nesmyslné dojíždět hodinu do centra Prahy do práce a s dětmi do školky. Tak se s kamarádkou domluvily, že v místě bydliště založí lesní školku.

„Máme keramickou pec, hrajeme v lese hry v angličtině, průvodci ukážou dub, jaterník nebo podléšku, a když slyším, že někomu nejde R, tak si řekneme i nějaké logopedické básničky. Všechno prostě děláme podle aktuální potřeby každého, ve skupině dvanácti dětí a dvou průvodkyň si můžeme dovolit velmi individuální přístup. Každá průvodkyně dává něco ze sebe,“ popisuje Lucie Palušáková a říká, že jednou z průvodkyň je i malířka a autorka dětských knih Markéta Kotková. S tou pak děti odpoledne malují a vyrábějí – rodičům k Vánocům třeba celoroční kalendář s obrázky z duběnkového inkoustu. 

To, že školkánci jsou na tom díky celodennímu pohybu na čerstvém vzduchu dobře po fyzické stránce, asi nikoho nepřekvapí, nicméně odolnější jsou i psychicky, jak každý den zjišťuje nejen maminka Venetky, ale i ostatní rodiče. A není to náhoda. V Bubáčku totiž průvodci dětem dávají co největší svobodu a zároveň šetří příkazy. „Neříkáme: teď půjč hračku, teď si hraj s tímhle a teď se běž vyčůrat. Jednáme s dětmi s respektem a ony pak tak jednají mezi sebou. Když je potřeba něco rozhodnout, třeba kam půjdeme nebo co uděláme na zahradě, vyřeší si to hlasováním děti mezi sebou. A když potřebuje někdo pochovat, tak ho pochovám. Tím vším se podle mne psychická odolnost zvyšuje,“ říká Lucie Palušáková.

 Někdo běhá a šermuje klackem, jiný tiše pozoruje brouky

To zní jako ideál, a i když by asi každý rodič řekl, že chce mít zdravé dítě všímavé k přírodě i k ostatním, lesní školky stále patří spíš k alternativní cestě než k hlavnímu proudu. Podle Asociace lesních mateřských škol existují dvě nejčastější obavy rodičů – jednak otázka bezpečí a také to, že se jejich děti nenaučí vše potřebné podle klasických předškolních plánů. Pro některé rodiče je limitující, že lesní školky jsou nestátní organizace, a tím pádem i placené. Další odradí kratší provozní doba, většinou lesní kluby fungují jen od pondělí do čtvrtka, někomu se nelíbí nároky na rodiče ve formě občasných brigád ke zvelebování prostoru školky či účast na pravidelných slavnostech. 

Obava z nedostatku potřebných znalostí a dovedností souvisí i se strachem, že dítě bude mít problém, až bude muset zasednout do klasických školních lavic. „Lesní mateřské školy jsou pod kontrolou České školní inspekce, přičemž tato kontrola mimo jiné dohlíží na to, že ačkoliv se způsob vzdělávání liší, dosahuje stejných cílů. Za deset let existence lesních školek se navíc neukázalo, že by dětem chyběla nějaká klíčová kompetence,“ říká předsedkyně Asociace lesních mateřských škol Tereza Valkounová. 

Zatímco české lesní školky fungují zhruba deset let, první německá venkovní školka se otevřela před téměř třiceti lety. V květnu roku 1993 ji v severoněmeckém Flensburku podle dánského vzoru založila tehdy čerstvě vystudovaná pedagožka Petra Jäger. Nevyhovovalo jí, že se v klasické školce chodí s dětmi ven jen občas, přitom právě příroda je podle ní nejlepší místo nejen k pohybu, ale právě i ke vzdělávání. „Nechodíme přírodou a neptáme se, jak se ta rostlina či ten brouk jmenují. Zásadní otázkou je vždy: Co vidíš? Co pozoruješ?“ Tenhle trend badatelského učení se rozšiřuje i v českých školách, takže děti, které to zažijí už ve školce, v nevýhodě být nemusí, právě naopak. „Prostě při učení zapojujeme všechny smysly. Děti umí vedle mateřštiny ještě jeden další jazyk – ‚stromovštinu‘ neboli jazyk přírody,“ směje se Petra Jäger, která jezdí se svými přednáškami po celém světě a pomáhala se založením lesní školky třeba i v Jižní Koreji.

 Často naráží na názor, že lesní školka je pouze pro kluky, kteří chtějí šermovat klacky, hulákat a divoce běhat. „Příroda je pro každého. Kdo má potřebu běhat, tak běhá, kdo chce sám něco pozorovat, tak má na každém kroku mnoho podnětů, a kdo chce v klidu sedět, může poslouchat zurčení potůčku či zpěv ptáků,“ říká Petra Jäger, která dodnes tráví jako průvodkyně každý den s dětmi v rozlehlém městském parku ve Flensburku. Děti se pohybují v nerovném terénu, pracují s ostrými nástroji, jsou venku za každého počasí, lezou po stromech, jsou v kontaktu s ohněm a vodou a jedí i plody přírody. „Zní to možná nebezpečně, ale na každou tuto oblast máme pravidla. Třeba rostliny se smí jíst jen v přítomnosti dospělého, takže se nestane, že by někdo snědl něco jedovatého,“ vysvětluje Petra Jäger. Zkušenosti z lesních školek jako by potvrzovaly rčení: odříkaného chleba největší krajíc. „Když vidíte skupinu dětí na louce nebo v lese, na první pohled poznáte, zda to je lesní či klasická školka. Děti z běžné školky křičí a nekontrolovaně se rozbíhají po okolí. To by se v lesní školce pravděpodobně nestalo. Ten rozdíl je jednoduše daný tím, že děti z lesní školky se nepotřebují vybít, když se náhodou na chvilku dostanou ven, a jsou zvyklí dodržovat domluvená pravidla,“ říká Petra Jäger.

V Německu aktuálně téměř každý týden vzniká nová lesní skupina, i v Česku zájem dlouhodobě roste. Ten ještě podle Terezy Valkounové z Asociace lesních mateřských škol v covidovém roce výrazně stoupl a jsou lesní školky, kde je dlouhý pořadník na místo: „Právě během pandemické situace se ukázalo, že pobyt venku může být z hlediska šíření nákazy bezpečnější a zároveň přispívá k podpoře imunity, a tím pádem větší odolnosti dětí.“ A potvrzuje to i maminka Venetky, která je teď za lesní školku ještě vděčnější než dřív: „S nadsázkou můžu říct, že si naše dcera vlastně ani nevšimla, že je nějaký covid, a mohla celou dobu více méně vést dosavadní život bez většího omezení.“

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.