Nikdy není pozdě si plnit sny, říká Klára Sobotíková. Na Havaji nyní studuje korály

„Jsme aspoň na stejné polokouli,” říká budoucí mořská bioložka, která se chce věnovat restoraci korálových útesů. „Koráli patří mezi živočichy, kteří nejvíce doplácí na činnost člověka a oteplování. Postupně blednou a tento krásný ekosystém pomalu mizí,” vysvětluje v rozhovoru pro EDUzín. 

Vystudovala jste biologii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, ale pocházíte z Opavy a pracovala jste v Praze. Kdy vás napadlo, že budete pokračovat v mořské biologii na Havaji? 

Studium v Ústí bylo první volbou, protože jsem na něj nemusela chodit prezenčně a potřebovala jsem ho skloubit s prací. Byla to skvělá volba, univerzita má opravdu podporující prostředí. I pro tak bláznivé sny, jako byl ten můj. 

A kdy ten sen začal? Z Opavy máte nejblíž k moři tak v Polsku.

Není to nějaký můj celoživotní sen od dětství. Začalo to tak před čtyřmi lety, kdy jsem byla pár měsíců v Kanadě, na západním pobřeží ve Vancouveru, a tam mi oceán naprosto učaroval a přirostl k srdci. Když jsem se vrátila domů, strašně mi chyběl. Navíc jsem v té době měla větší osobní krizi, takže jsem se rozhodla, že půjdu za tím, co mě táhne i za cenu toho, že to potrvá. Rozhodla jsem se, namotivovala, přihlásila jsem se na kurzy potápění a vlítla na to. 

Nejčastější, nebo možná nejbližší potápěčská destinace bývá pro Čechy Egypt či Chorvatsko, kurz jste si dělala tam, nebo jinde? 

Kurz jsem dělala u nás v Česku v zatopených lomech. Pak jsem se potápěla i v moři ještě předtím, než jsem si vysnila Havaj, ale kurzy jsem dělala doma. Být pod vodou je pro mě nepopsatelný pocit. Ten klid, neutuchající život, takový svět sám pro sebe, který odděluje jen mořská hladina. Je to naprosto úžasné. 

Takže kdybyste neměla tu osobní krizi, na školu byste nešla?

Nebylo to tak, že jsem chtěla pryč, daleko a hned. Chtěla jsem v životě změnu, „něco” pro sebe udělat. A moře mě tak nadchlo, že jsem si řekla, že do toho půjdu. Uvědomila jsem si, že nikdy není pozdě na to, aby si člověk splnil své sny. 

V té době jste na Univerzitě Karlově pracovala na žádostech o vědecké granty. Pomáhala jste s přípravou výzkumných žádostí, to vás nenaplňovalo? 

To vůbec ne, bavilo mě to. O svých cílech jsem začala uvažovat poté, co jsem do této práce nastoupila, a už mě to nepustilo. Začala jsem nejprve bakalářským studiem biologie, ale rozhodnutá, že budu studovat dál v zahraničí, jsem byla už tehdy. Věděla jsem, co chci a že pro to musím udělat, co půjde. 

Jak dlouho trvá cesta od prvního kroku, kdy dáte věci do pohybu, až na Havaj?

Formálně mi příprava na magisterské studium v zahraničí se vším, co je k tomu potřeba a co to obnáší, trvala zhruba rok. Ale těch 12 měsíců je poměrně intenzivních. Na magisterské studium v USA přijímací zkoušky většinou nejsou. Místo toho je ale potřeba splnit spoustu jiných věcí, které jsou hodnocené. Ten administrativní proces sám o sobě je tak trochu síto těch, kdo to dotáhnou do konce. Ale tím, že jsem na univerzitě pracovala na grantech a měla bohaté zkušenosti s administrativou, jsem se v tom asi neplácala tolik, jako mohou jiní. Moje práce mi pomohla v disciplíně, dodržování deadlinů, a taky jsem se naučila analyzovat dlouhé texty v angličtině. Všechny tyto zkušenosti se mi nyní nesmírně hodí. 

Co všechno je tím sítem a může zájemce odradit?

Nevím, jestli to může někoho vyloženě odradit. Když je někdo pevně rozhodnutý, projde tím i bez větších problémů. Myslím, že většina lidí jde do Států spíš studovat bakaláře. Magistr je jiný například v tom, že si musíte dopředu najít supervizora na diplomovou práci. Nejde přijít na školu a teprve začít hledat, nebo snad hledat až v druhém ročníku. Musíte už před nástupem vědět, o čem chcete psát a kdo vám práci povede. Rok dopředu jsem proto začala obepisovat různé výzkumníky a profesory s prosbou, jestli by mi práci vedli. 

Takže pokud se chcete v USA dostat na magisterské studium, musíte mít ještě před přijetím téma diplomové práce a současně mít potvrzené, že máte i vedoucího? 

Přesně tak, bez toho to nejde. Někdy se to děje i u nás, třeba moje spolužačka z Ústí, která pokračuje na Univerzitě Karlově, si také dohodla vedoucího práce pro magisterské studium ještě před nástupem. Jen to není pravidlem. Co se týká dalších povinností, tak například k tomu, abyste mohla podat přihlášku, musíte složit jazykové zkoušky (TOEFL) na skóre, které si škola určí. To je o poměrně dlouhém tréninku, pak má ještě samotný test přes čtyři hodiny a je dost náročný. Také si musíte veškeré předchozí školní výsledky nechat přeložit do angličtiny a nechat si americkou firmou převést známky do jejich hodnoticího systému. No je to opravdu proces. Nejenže si musíte vybrat firmu, nechat všechno soudně přeložit, a všechno jí naposílat, ale hlavně to musíte zaplatit. Takže nejen studium samotné je v zahraničí drahé, i přihláška stojí hodně peněz i úsilí. 

Na kolik vás to vyšlo?

Přihlášky jsem dávala na čtyři školy, dvě na Havaji, další v Kalifornii a jednu ještě v Miami. Vyšlo mě to na více než 20 tisíc korun. Firmy, které ten převod školních výsledků provádí, to pro všechny školy v USA dělají stejně, a pak rozesílají kopie, které musíte zaplatit pro každou školu zvlášť.

To jste si všechno hledala sama?

Našla jsem si dost informací sama, ale spoustu kroků a postupů jsem konzultovala s Education USA Czech Republic. Musím říct, že to mi hodně pomohlo. Drželi mě v chodu, radili, co ještě kde můžu a mám udělat, byla to pro mě velká úleva. 

Studujete korály, největší ekosystém je Velký bariérový útes v Austrálii. Přihlášky jste dávala ale jen na americké univerzity, proč? 

Chtěla jsem anglicky mluvící zemi, což by Austrálie sice splňovala, ale je to strašně daleko. 

To zrovna ani Havaj není blízko. I ze Států je to asi pět hodin letadlem, abyste se nakonec dostala doprostřed ničeho v Tichomoří. 

To je pravda (směje se). Havaj není o moc blíž, ale je to pro mě pořád přijatelnější. Nejde jen o vzdálenost, ale i čas. Je tu rozdíl 12, respektive 11 hodin, což je na spojení s domovem skvělé. Jeden má ráno, druhý večer a naopak. Sydney má sice 10 hodin, ale na Havaji jsem pořád na severní polokouli a přelet domů je snazší než z Austrálie. Na univerzitu je tu také menší nával než na Velký bariérový útes a podmínky na Havaji jsou pro studium korálů perfektní, jsou tu skvělí odborníci. Takže sečteno, podtrženo - Havaj a USA měly více plusů.

Připravovala jste se rok po technické stránce, jak dlouho vám trvalo to myšlenkové nastavení? 

Přiznám se, že jsem se moc nastavit nestihla, jelikož od chvíle, kdy jsem se v dubnu o přijetí dozvěděla, to byla hrozná rychlost. Psala jsem bakalářku, dělala státnice, vyřizovala věci do práce a k tomu jsem se musela chystat na odjezd. Bylo potřeba vyřídit třeba různé zdravotní náležitosti nebo víza a kolo příprav se roztočilo tak rychle, že jsem si toho stěží všimla a měla čas si říct „tak, a už jedu“. Rovnou jsem přepnula a v polovině srpna odjela. 

V USA vám začal semestr na konci srpna, takže přes dva měsíce pilně studujete. Co během týdne máte všechno na programu?

Vstávám mezi pátou a šestou hodinou, nasnídám se, snažím se podle časových možností cvičit, připravuji si materiály do školy, pak jedu na výuku, oběd, některý den znova výuka a večer si pak řídím podle toho, na co zbyde čas. Dny jsou zatím poměrně stejné v tom smyslu, že mám daný rozvrh. Rozdíl oproti studiu v Česku je v tom, že známka, kterou nakonec dostanete, se skládá z práce během celého semestru a je v ní započítaná docházka, splněná práce z hodin a v jednom předmětu píšeme každý týden test, takže je každý den co dělat. A do školy dojíždím zhruba hodinu autobusem, to taky nějaký ten čas zabere.

Proč nejste na koleji blíž kampusu? 

Chtěla jsem bydlet v Honolulu, abych měla všechno po ruce, když nemám auto, a mít vlastní pokoj. 

Takže žádná americká filmová klasika ve stylu „dostat se na kolej, do dívčího klubu KappaBetaPí a najít si správnou spolubydlící“? 

Ty tu mám, hned několik, ale v klubu nejsem a ani žádný nehledám (směje se). Jen každá máme svůj pokoj, což pro mě bylo důležité. Chtěla jsem mít soukromí, a také vstávám brzy, což by toho druhého mohlo otravovat. 

Jako mnoho univerzit v USA je i vaše soukromá a studium si platíte sama. Máte aspoň stipendium? 

Ano, naštěstí jsem dostala celkem štědré, přímo od školy za dobré známky z bakalářského studia.. Pokryje mi velkou část nákladů. Pak mi finančně pomohli rodiče, za což jsem moc vděčná, a něco jsem si také naspořila. K tomu hledám ještě všechna možná další stipendia, na která bych mohla dosáhnout. Nemohu tady chodit ani na brigády a přivydělat si, protože v rámci stipendia pracuji pro školu. Například pomáhám profesorům s výukou, známkuji, a dělám, co je zrovna potřeba. 

Kolik stojí jeden ročník na škole a na kolik to vyjde vás?

Školné je zhruba 40 tisíc dolarů ročně, což je asi 880 tisíc korun. To mi z velké části pokryje stipendium. 

Vzhledem k tomu, že zahraniční studenti mohou pracovat jen 20 hodin týdně a je v tom započítaná i práce pro školu, která je součástí stipendia, jak náročné a nákladné pro vás studium je? 

Je to tak, studium v Americe je drahé, je to velké rozhodnutí a i pro mě bylo. Lidé se kvůli tomu tady hodně zadlužují. V tom jsou naše státní univerzity opravdu skvělé. Celý systém je tu jiný než ten náš. Jsem tu zatím chvíli, ale už teď jsem si některých věcí všimla. Učitelé jsou tady velmi dobře placení a je tu spousta možností, které studentům škola poskytuje zdarma, nebo v podstatě „za školné”, dá se říct. 

Jaké služby škola poskytuje? 

Třeba kariérní poradenství, psychoterapii, možnosti výzkumných výjezdů. Zrovna na Vánoce chci jet na čtyřdenní výzkumnou plavbu jako dobrovolník, kde chci získat další zkušenosti z vědecké práce a přidat si nějakou zkušenost do životopisu. Hodně se tady k dobrovolnictví a dalším aktivitám přihlíží. 

Na Vánoce chcete jet na výzkumnou plavbu, přes týden studujete a asistujete. Máte čas na zábavu? To je taková první věc, která se člověku při slově Havaj vybaví – klid, pláž a ananas. 

Nemám (směje se). Ale tak jsem si to sama nastavila, je to otázka priorit, toho, na co si chcete sama udělat čas. Já volný čas, pokud nějaký mám, vyplňuji hlavně tím, že hledám stipendia. Snažím se mít stejný aktivní přístup, který mě sem dostal. Chci studovat, naučit se toho co nejvíce, získat co nejvíce zkušeností a využít všech možností, které tady jsou. Ale snažím se odpočívat a občas chodím na pláž.

A jak se baví lidé na Havaji?

To je dobrá otázka, ale zatím vlastně pořádně nevím (směje se). Je tu hodně turistů, především v centru okolo té známé pláže Waikiki. Je tu spousta barů, většina místních surfuje, což je taková hlavní činnost, kterou tady mohou lidé provozovat celoročně. Já jsem k tomu zatím neměla příležitost, ale uvidíme. Spíš šnorchluji a potápím se, to mě baví víc. Sledovat, co je pod hladinou, ne tolik vlny nad ní. 

Proč studujete zrovna korály? Jako první mě při spojení s mořskou biologií napadnou ryby a „klasiky“ jako velryby, tučňáci, lachtani...

Těch důvodů je víc, jeden z nich je asi ten, že všichni chtějí studovat právě velké mořské živočichy jako velryby, delfíny a žraloky. Což jsou samozřejmě důležití členové podvodního ekosystému, ale koráli, které tvoří útes, vidím jako něco, co poskytuje ostatním mořským živočichům útočiště a domov. Zároveň patří korálové útesy mezi ty ekosystémy, které nejvíce doplácí na činnost člověka a globální oteplování. Blednou a celý ekosystém postupně mizí. Do budoucna bych se chtěla věnovat jejich restoraci, což ve stručnosti znamená, že pěstujete kousky korálů v laboratoři či na dobrém místě v moři, a následně je ve správný čas znovu nasadíte na vhodný útes. 

Vidíte v tom budoucnost pro záchranu korálů? 

To je velmi dobrá a kvalifikovaná otázka, na kterou není snadné odpovědět. Snad na ni jednou odpovím svou prací. Podobnou otázku jsem řešila při obhajobě své bakalářské práce. Restorace budoucnost určitě má, pro mě je to přijatelnější možnost, než jen čekat na snížení emisí. Někteří koráli se už dokázali přizpůsobit a oteplování moří jim vadí méně, většina to ale zatím nestihla a hrozí, že ani nestihne. Pokud ale ty kolonie korálů, které se již adaptovaly, najdete, můžete je rozmnožit a nasadit zpátky do moře. V tom vidím velký smysl a naději do budoucna. 

A je to příklad právě havajských korálů, které se dokázaly přizpůsobit a teplá voda jim nevadí tolik jako jiným? 

Může to tak být, Havaj se o korály a celkově o mořské ekosystémy dobře stará. Jsou tady právní regule či opravdu silná doporučení, jak by se měli lidé, a především turisté, na ostrovech chovat. „Velký špatný” jsou pro korály opalovací krémy, místní vláda proto nedoporučuje používat ty, které obsahují jedovaté látky. Krémy bez nich jsou už přitom běžně k dostání i u nás, nejsou ani výrazně dražší, a pokud by je používali všichni, rozdíl pro korálové útesy by to byl obrovský. Havaj na toto dbá a pro místní lidi je to něco zcela normálního. Snaží se jít příkladem i ostatním. Je tu také spousta projektů, které se restoraci korálů věnují. Hodně se tu také hlídá chování na pláži i v oceánu, a když je to potřeba, rozdávají se pokuty. Pak je tu běžné třeba i hromadné čištění pláží, zkrátka se tu ochraně přírody dost věnují. 

Mluvíte o čištění pláží, výjezdu na Vánoce. Máte nějakou výuku v terénu a jak vypadá? 

Už se na ní chystáme a terén nás čeká, především v dalších semestrech. Primárně jde o sběr dat či materiálu ze dna nebo na útesech. Například se jede lodí do zálivu, kde se potápí, šnorchluje a sbírají se výzkumná data nebo vzorky pro výuku.

Co vaši spolužáci? Vysoké školy v USA jsou plné studentů ze zahraničí, měli jste nějaký adaptační pobyt, abyste se seznámili a zvykli si na nové prostředí? 

Na univerzitě je opravdu hodně lidí ze zahraničí, ale v mé třídě jsem zrovna jediná, kdo není Američanka. V bakalářském programu je spousta lidí ze Skandinávie či Německa, ale to jsou většinou studenti, kteří sem jedou jen na jeden semestr, třeba v rámci výměnného pobytu. Ale měli jsme i tak určitý druh seznamováku, jen byl víc ohledně orientace ve škole. Poznala jsem se díky tomu s lidmi z ročníku, učiteli, a dozvěděla se, co nás čeká. 

A půjčuje vám škola potápěčské vybavení? Přeci jen je drahé samo o sobě i na dopravu přes půl světa. 

Vybavení mám svoje, nakoupila jsem si ho u nás. Je sice starší, ale ve skvělém stavu, takže pro mě perfektní. A ano, dostat ho sem, to bylo taky dobrodružství, protože je ho hodně, je velké, těžké, a převoz je proto i drahý. 

Klára Sobotíková se narodila v Opavě, ale poslední roky žila v Praze. Má zkušenost s prací v neziskovém sektoru a s prací v univerzitním prostředí, poslední práce byla na Přírodovědecké fakultě UK na projektovém oddělení. Studovala dálkově obor Biologie na Přírodovědecké fakultě UJEP. Ráda se potápí doma i v zahraničí, což je pro ni klíčové při studiu mořské biologie na Havaji. Ráda by se v budoucnu věnovala restoraci korálových útesů a aktivně pomohla propagaci oboru mořské biologie v Česku.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.