Jak nemístná poznámka učitele nastartovala její hvězdnou mezinárodní kariéru astrofyzičky

Ještě ani neměla občanku a už věděla, že se chce stát vědkyní. Jejím vysněným oborem byla astrofyzika. Zrazovali ji od toho, že se tím neuživí. Nevěřili jí, protože je holka. Kateřina Falk si šla ale tvrdě za svým. V 16 letech se rozhodla, že odejde do zahraničí, které jí nabízí lepší vzdělání a otevře cestu do mezinárodních vědeckých skupin. Prvním krokem bylo naučit se perfektně anglicky, aby mohla získat stipendium na výběrové střední škole ve Skotsku. „Jsem silný dyslektik a jazyky mi nejdou. Čtrnáct dní jsem skoro nespala a jen se učila na zkoušky. S odřenýma ušima mi to vyšlo,“ vzpomíná Falk a dává tím naději všem, kteří o sobě pochybují. 

Kdy vám došlo, že vás baví fyzika?

Původně jsem spíš tíhla k biologii a zoologii. Odmalička jsem se zajímala o přírodu a ráda jsem sledovala různé dokumenty. Pak se k tomu přidalo sci-fi nebo Star Trek. Rodiče, ačkoli nejsou z oboru, měli oba fyziku rádi a často doma debatovali o vesmíru, třeba o jeho zakřivenosti. Začal mě tedy zajímat vesmír, ale to mi ještě nedocházelo, že je to fyzika.

Pak přišla památná věta, když nám fyzikář v primě na gymplu v úvodní hodině řekl: „Holky nebojte se, asi vám to nepůjde, ale společně to nějak dáme.“  On to vůbec nemyslel zle, chtěl nám pomoct, ale mě to tehdy hrozně nakrklo. Pokládala jsem si otázku, proč by mně něco, jen kvůli tomu, že jsem holka, nemělo jít? U nás doma se stereotypy nevedly a bylo to vlastně poprvé, kdy jsem se s něčím takovým setkala. A možná i trochu ze vzdoru jsem se zaměřila právě na fyziku. Odevzdávala jsem bezchybné písemky, abych mu ukázala, že tedy i holkám fyzika jít může. 

Když jsme později probírali částice, došlo mi, že fyzika, vesmír, astrofyzika je to samé. V ten moment se to stmelilo. Začalo mě to ohromně bavit a vlastně mi to i tak nějak samo šlo.

Bavila vás výuka fyziky ve škole? 

Upřímně řečeno mě ty hodiny moc nebavily. Bylo to jen o šprtání vzorečků. Jsem silný dyslektik a paměť u mě nefunguje příliš dobře. Takže jsem si všechno odvozovala, což jsem mimochodem dělala i později na vysoké škole. Ani teď bych vám nedokázala říct z hlavy třeba Schrödingerovu rovnici, musela bych si to nejprve poskládat. 

V biologii jsem měla smůlu, tam se věci skutečně musejí učit nazpaměť. Ve fyzice na gymplu jde všechno odvodit ze základních principů a není třeba si toho moc pamatovat. Měla jsem dobrou představivost a byla jsem schopna si všechno tak nějak poskládat do logických celků, vizualizovat si to, a tudíž mi ta fyzika šla sama. Často jsem měla trochu jiné postupy, než byly v učebnicích, než nám pan učitel ukazoval na tabuli, ale to naštěstí nebyl problém.

Takže jste se učila po vlastní ose?

Přesně tak. Navíc jsem objevila, že máme ve Zlíně hvězdárnu s astronomickým kroužkem pro děti, tak jsem tam začala chodit. Našla jsem tam své mentory a skupinu dětí, kterou to zajímalo. 

Ve škole jsme také měli počítačovou místnost, do které odpoledne chodili hlavně kluci hrát hry. To už ale byly začátky internetu a já zjistila, že tam mohu brouzdat třeba po stránkách NASA. Také se tam objevilo několik dalších nadšenců z jiných ročníků, se kterými jsem se o tom mohla bavit. Vytvořili jsme skupinu a sdíleli své nadšení.  

Reflektoval nějak pan učitel, že má ve třídě děvče, které úplně nezapadá do jeho vzorců?

Všimly si toho hlavně moje spolužačky, které se klukům bály říct o radu. Se mnou problém neměly. Takže se z toho pak stalo pravidelné úterní doučování fyziky. Ve výsledku měly právě holky u nás ve třídě v průměru lepší známku než kluci.

Na učiteli bylo občas vidět, že mu to nezapadá do jeho způsobu myšlení. V kvartě jsem se kvůli stipendiu do Británie připravovala na zkoušky z angličtiny. Jazyky jsou pro mě, coby dyslektika, velmi náročné. Takže jsem na nějaký čas úplně vypustila jiné předměty, včetně fyziky. Jedna nebo dvě písemky se mi nepovedly na sto procent a učitel měl takovou divnou poznámku, že už se konečně ukázalo, že to nezvládám. Až jsem z toho nabyla dojmu, že snad celé ty roky čekal, až konečně polevím. Až to pro mě bude těžké, že na to jako holka nestačím. Jenže po zkouškách už jsem měla až do konce ročníku v testech zase vždy plný počet bodů. 

Na vašem případě je vidět, jak jedna jediná věta může v člověku skutečně dlouho rezonovat a dlouhodobě ovlivnit jeho život. 

Je to tak. Nyní, když sama učím, ale ostatně i jako máma, si dávám na podobné průpovídky pozor. Mě to sice nakoplo, ale někomu jinému může jedna taková věta vzít motivaci na celý život. Náš učitel měl nějaké zažité vzorce, ale ještě to s námi myslel dobře. Vedle ve třídě měli fyzikáře, který holkám během zkoušení komentoval výstřihy a už to byl vyloženě přímý hostilní sexismus ve smyslu, co ty tady, babo, děláš, běž si sednout, s tebou se nebavím. Sarkasmus bolí a do školy nepatří. 

A čím byla jiná střední škola ve Velké Británii, kam jste pak odešla?

Najednou jsem zjistila, že mohu o spoustě svých myšlenek a nápadů s učiteli debatovat. V Británii mi vyhovovalo, že se mnohá látka probírala diskusí. Bylo nás také mnohem míň ve třídě.  

Naše paní učitelka na fyziku byla dříve vědkyně, měla doktorát a já se jí mohla zeptat i na něco sofistikovanějšího. Na rozdíl od mnohých učitelů mi byla schopná něco k tomu opravdu říct.

Studenti většinou odcházejí na výměnné pobyty do zahraničí hlavně kvůli jazykům…

Chtěla jsem dělat vědu. Jenže když jste v devadesátých letech někomu řekli, že chcete dělat vědu, a navíc astrofyziku, přišla většinou reakce: „A s tím chceš dělat jako co? Učit na gymplu? Vždyť budeš umírat hlady! Nechceš raději na ekonomku?“ Bylo mi 14 let, zajímala jsem se o výzkum a v Česku jsem nic nenašla. Vše bylo ve Spojených státech nebo ve Velké Británii. Oni měli vlastně pravdu! Tady bych se asi skutečně neuživila. Nebo to tak alespoň tenkrát vypadalo. 

Tehdy jsem si říkala, že bych se měla dostat ke zdroji, a zeptala jsem se angličtinářky, jak na to. Odpověď byla jasná, zlepšit si jazyk už na střední škole. A tak se zrodil nápad odejít do zahraničí. Jenže na placený výměnný pobyt naši neměli peníze, tak jsem se musela pokusit získat stipendium. Dala jsem do toho úplně všechno. Asi dva týdny jsem skoro nespala a jen se učila anglickou gramatiku. Jazykový test jsem nakonec s odřenýma ušima na úplné minimum bodů udělala. Byla jsem přesně na té hranici, kdy jsem se ještě dostala do druhého kola, což byly pohovory. Z nich pak vybrali jen šest dětí a já byla ta šestá. 

Co to bylo za školu, na kterou vás přijali? Byla to běžná škola, do které chodí běžné britské děti?

To nebyly běžné děti z běžných britských rodin. To byly děti z velmi bohatých rodin. A proto i výuka byla velmi kvalitní. Tyto školy mají možnosti se dětem opravdu věnovat a posouvat je. Měla jsem tam i spolužačku s nějakou poruchou, která zvládla poměrně slušně maturitu. Samozřejmě, že to není férový systém. Když se podíváme na Oxford nebo na Cambrige, tak jsou tam ve většině absolventi soukromých škol, kteří jsou na studium, a hlavně na standardizované zkoušky, lépe připraveni než děti z běžných škol. 

Vy jste tam ale zůstala ještě další rok, a nakonec jste tam udělala i maturitu. Co se dělo pak?

Odmaturovala jsem v roce 2003, ale Česká republika měla vstoupit do Evropské unie až v roce 2004, takže by mě na tamních univerzitách čekalo neuvěřitelně vysoké školné, to jde skutečně do milionu. Přímo na přijímacím pohovoru jsem jim řekla, že si to nemohou dovolit a požádala je o oddálený nástup o rok, až budeme v EU. Univerzita Imperial College v Londýně mi vyšla vstříc.

Chtěla jsem se vrátit do Česka a zkusit jít na ten rok na matfyz. Ale odmítla mě sekretářka na studijním s tím, že nemám českou maturitu, a tak nesplňuji podmínky přijetí. Tak jsem ten rok pracovala za barem, založila metalovou kapelu a udělala si řidičák. 

Teď s odstupem času jsem za tento rok vděčná a domnívám se, že mi hodně dal. Hlavně mi došlo, že jsem schopná postavit se na vlastní nohy a dokážu se naučit i jiné věci mimo akademickou půdu.

Ve Skandinávii, odkud pochází můj manžel, to tak dělá téměř každý. Málokdo jde hned po maturitě na univerzitu. Neoddalují reálný život vysokou školou. Třeba rok pracují nebo cestují, aby poznali, co chtějí opravdu dělat. Ale rozhodně to není tak, že by se mladým lidem zaplatil někde nějaký roční pobyt. Je to se vším všudy a oni si na to musejí vydělat. Musejí vědět, že pokud se třeba někde platí školné, tak se na to člověk musí opravdu nadřít. Všichni tak nějak počítají s tím, že se dospělý už o sebe a své vzdělání stará sám.

Podle žebříčku The Higher Education je univerzita v Oxfordu již několik let nejlepší univerzitou na světě. Vy jste tu získala doktorát. Bylo těžké se tam dostat?

Už během studií jsem se o letních prázdninách hlásila na různé vědecké stáže, abych si rozšiřovala obzory. Ve Spojených státech jsem se tak poprvé dostala k laserům. Pan profesor, u kterého jsem tenkrát byla, spolupracoval na výzkumném projektu právě s lidmi z Oxfordu a ten mě vlastně navedl na myšlenku pokusit se udělat si tam doktorát. 

Kontaktovala jsem profesora Warka, který je skutečně kapacitou v oboru. K mému překvapení mi téměř obratem, asi do dvaceti minut, odepsal, abych se přijela podívat. Myslím, že jsem se jim zalíbila, a tak mě přijali. 

Velkou roli jistě hrají právě zmíněné vědecké stáže. Osobně také raději preferuji takové studenty – když se mi přihlásí na doktorát – než premianta. Jsou motivovaní, mají reference, vědí, jak funguje výzkum.

Od památné věty pana učitele již uplynulo hodně času. Jaké je nyní postavení žen ve fyzice? Setkala jste se ještě někdy s nemístnými poznámkami? 

Ani jednou během studia nikdo nikdy neměl poznámky, ani nenaznačoval, že jako žena nemám šanci. Spíš až později v profesionálním životě jsem se setkala s diskriminací. Především když se nám narodily děti. Ve Státech byl třeba jeden ředitel v místní divizi, který za 15 let ani jednu jedinou ženu nepovýšil. V Česku, kam jsem se na čas vrátila, to bylo také a jen výrazně horší. 

Někteří lidé stále podléhají předsudkům a domnívají se, že fyzika a matika není nic pro ženy. Ale to vůbec není pravda. Jsou země, kde je to naopak a víc žen jde na technické obory. V Indii je to nyní půl na půl, v Iránu jsou to dokonce ze 70 procent ženy. Tady bych doporučila knihu Od přírody podřadné: Jak se věda mýlila v ženách od Angely Saini, kde jsou jasné důkazy, že talent nesouvisí s pohlavím.

Excelujeme jednoduše v tom, čemu se věnujeme. Začíná to už v rodinách, kdy mnohdy rozdělujeme hračky podle pohlaví. Logické typy her, které trénují prostorovou představivost, nabízíme převážně chlapcům.

Znám i jednu holku, která byla talentovaná a fyzika jí šla, dokonce vyhrávala i nějaké soutěže, ale rodiče jí řekli, ať jde na jiný obor, že se to pak bude blbě kloubit s mateřstvím. Její bratr měl mnohem horší výsledky, ale toho ve studiu na technických oborech podporovali. Je to škoda, protože člověk je dobrý v tom, v čem si věří a v čem je motivovaný. 

Kateřina Falk se narodila v roce 1984 ve Zlíně. V sedmnácti letech odešla studovat střední školu do Skotska, kde odmaturovala. Magisterský titul má z Imperial College v Londýně a doktorát získala na univerzitě v Oxfordu. Pracovala v Národní laboratoři v Los Alamos v USA, podílela se na vývoji laserového centra ELI Beamlines v Horních Břežanech. Nyní žije v Drážďanech, kde vede výzkumný tým při Vědeckém institutu Helmholtz-Zentrum Dresden-Rossendorf, přednáší na tamní Technické univerzitě a zabývá laboratorní astrofyzikou, fyzikou plazmatu a lasery. Je držitelkou ceny Britského parlamentu SET for Britain pro mladé vědce (2011), zvláštního výročního ocenění vědeckých týmů v Los Alamos LAAP (2012) a českého Neuron Impulsu (2017). V roce 2018 vydala populárně naučnou knihu Co je nového ve fyzice.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.