Pravá ruka musí makat, honí ji hraboš! Představivost pomáhá chápat hudbu, tvrdí učitelka klavíru

Ke hře na klavír vede učitelka Denisa na základní umělecké škole ve slezském Krnově a přilehlých Albrechticích 27 žáků. Na rozdíl od běžné školy jsou mezi nimi pětileté děti i maturanti. Během dne provede klavírní hodinou pět až šest z nich. Opakování a emoční vypětí představují každodenní výzvu. „Po sedmnácti letech výuky nastanou i chvíle, kdy už se mi nechce. Kdy mám pocit, že vysvětluji totéž dokola. Zase budeme hrát stupnice, zase tam žák neuvidí noty. Každé dítě je ale tak osobité, že i když učím totéž, nikdy to není stejné, a nakonec vždy cítím radost a naplnění. Často ovšem také únavu. Hodiny starších studentů, kteří hrají větší díla, jsou velmi náročné, a pokud jich mám více za sebou, také vyčerpávající. Nejedná se už o skladbičky na tři stránky, správné držení ruky či zahraný důraz. Studujeme velká klavírní díla skladatelů jako Rachmaninov nebo Chopin. Kdy je napsali a proč, co cítili, co se jimi snažili vyjádřit. Na základě hudební představy vytváříme s žáky uměleckou práci a to je emočně náročné,“ vysvětluje učitelka Denisa a dodává, že vedení žáků skrze porozumění dílům pro ni znamenalo profesní milník.   

O příbězích za notami

„Dříve jsem vedla žáky velmi přímým, direktivním způsobem. Po čase jsem se ale ocitla v krizi blízké vyhoření. Už jsem nechtěla učit. Měla jsem toho dost. Musela jsem se na výuku začít dívat jinak, od lesa. Dětem se snažím přiblížit motivaci, která skladatele ke kompozici vedla. Učím je číst mezi řádky. Těm menším pomáhám příběhem. Zajíček se nejdřív musí rozběhnout, aby doskočil tak daleko. Práce na umělecké stránce skladby nám pak jde mnohem rychleji, než kdybych jednoduše řekla ‚zesil, máš tady forte‘,“ vysvětluje učitelka hudby. Práce s představivostí ale nefunguje jen u těch nejmenších.

„V příbězích se někdy k mému překvapení najdou i ti starší. Pracuji teď s maturantkou na Letu čmeláka. Řešily jsme dynamiku levé ruky, která vede melodii, a ona přišla s tím, že čmeláka-pravou ruku honí hraboš- levá ruka, že po něm jde, a že čmelák musí makat, aby to stihnul. My jsme hraboše měly už vloni v jedné sonátě. Teď se vrátil, aby sežral čmeláka. Člověk se někdy snaží být na úrovni, používat odborné výrazy, potom přijde hraboš a vše je jasné. Skladba se hraje, jak má,“ popisuje Denisa s dodatkem, že velkou inspirací jsou pro ni školení a semináře klavírních kapacit zaměřené na učitelé uměleckých škol. 

Léta strávená hrou na nástroj se podle učitelky Denisy promítají do osobních kvalit žáků, do způsobu, jakým přistupují k životu: „V posledních letech se téměř nestává, že by mi žáci odešli ve třetím nebo čtvrtém ročníku, které jsou obecně krizové. Mám proto příležitost vývoj jejich povahy sledovat jedenáct let v kuse. Hudba vede děti k větší zodpovědnosti, rozvážnosti a hlavně trpělivosti. Když na díle tvrdě pracují a dotáhnou jej k úspěšnému konci, více si váží věcí i života. Zažijí si dřinu a hloubku odhodlání, které k výsledku vedly. Dnešní přístup „kliknout a mít“ v umění nefunguje. Instantní uspokojení se pro děti stává povrchní. Na duši jsou vyzrálejší než děti, které něco podobného nepoznaly.“  

Hodnocení na rovinu a bez stresu

Hodnocení hry na nástroj se podobně jako v klasických předmětech zakládá na schopnosti žáka naplnit předepsané osnovy. Díky individuální povaze výuky ale vzniká mezi žákem a učitelem bližší vztah. Průběh hudební hodiny nezřídka ovlivní osobní problémy dětí. „Snažím se s dětmi navázat vztah založený na důvěře a férovosti. Zajímá mě, jak se mají, jak jim jde škola. Když vidím, že se něco děje, ptám se jich, vyslechnu je, dodám jim odvahu. Pokud děti něco trápí, nutit je hrát nemá smysl. Někdy se potřebují jen vybrečet,“ popisuje učitelka klavíru.

„Jiný případ je, když žáci necvičí. Vždy je nejdřív varuju, jednou, dvakrát, nechci jim dávat špatné známky za hudbu, ale na rovinu jim řeknu, že jestli to půjde takto dál, bude to čtyřka. Svých žáků se vždy na konci hodiny ptám, jak by se sami ohodnotili, a o známce diskutujeme. Připomínám jim, že je to jejich čas a že záleží na nich, jak ho využijí. I mladší děti si většinou uvědomí, že ho nechtějí ztrácet, a na další hodinu přijdou lépe připravené. Vědí, že když dostanou jedničku, opravdu si ji zasloužily a jsou šťastné. Jsem takový přísný kamarád. Vždy se snažím, aby děti neodcházely ve stresu. To je pro mě zásadní. Nebylo to tak ale vždycky. Já sama jsem takový přístup nezažila. I učitel se učí. Byly v minulosti okamžiky, kdy jsem šla zbytečně na sílu. Když ale v dětech vzbudím pocit, že se svět nezboří, začnou se projevovat a nebojí se,“ vysvětluje Denisa. 

Snaha, co bere dech

Nemalou roli v hodnocení i přístupu hraje také míra talentu. „K hodnocení méně nadaných žáků přistupuji jinak. Občas se sama divím, že chtějí ještě do hodin chodit, když jim to jde tak ztuha. Jejich snaha mi kolikrát vyrazí dech. Když vidím tu obrovskou chuť dítěte hrát, i když to není na jedničku, dám mu ji, protože má ke klavíru svůj vztah. Hudba není čeština nebo matematika, kterou musí zvládnout předepsaným způsobem. Snažím se je příliš neoklešťovat danými osnovami. Dříve bych to nedovolila. Ale když jsem vystoupila ze své komfortní zóny pedagoga a popustila dětem uzdu, zjistila jsem, že je pro ně mnohem lepší začít od toho, co zvládnou, i kdyby to byly tři tóny, a na nich stavět. Postupně se dostaneme, kam potřebujeme,“ popisuje učitelka.

„Velmi talentované děti jsou často zase perfekcionisté. Každou sebemenší chybu vnímají jako selhaní. Žijí ve svém světě, to se s obrovským talentem pojí. U nich se snažím přes chybu pokračovat dál, dělat, že se nic neděje, a brzy přijít s pochvalou. Musím ale být opatrná, aby nepoznaly, že je chválím, protože vidím, že je něco špatně,“ dodává.

Za odměnu si zahrej, co chceš

Učitelka Denisa Romanidu chce dětem dopřát tvůrčí svobodu, kterou sama v klavírních hodinách nepoznala. Už sedmým rokem pro ně za odměnu pořádá koncert Zahrej si, co chceš. Na povinné přehrávky se děti naučí zadanou klasiku a na oplátku jí prozradí, co by si na koncertě opravdu přály zahrát. Denisa jim pomůže najít noty, vymyslet aranžmá, naučit se skladbu. Při nácviku jim složitější pasáže propojuje například se zadanými etudami. Lépe potom pochopí, že musí cvičit i techniku, a motivuje je to k další práci.

Prezentaci vlastní práce prostřednictvím výkonu svých žáků vnímá učitelka Denisa jako nejtěžší výzvu svého povolání. Dovést děti k vytyčenému cíli pro ni představuje velkou zodpovědnost. „Svou práci na rozdíl od jiných profesí neprezentuji skrze sebe, ale prostřednictvím svých žáků. Na jejich výkonu se ukáže, co jsem do nich vložila, jestli jsme společně došli do cíle, který jsme si stanovili. Na třídních přehrávkách jsou to velké nervy! Větší, než když mám sama vystoupit. Udržet se v klidu je pro mě těžké. Velmi s dětmi jejich vystoupení prožívám. Ony samozřejmě nesmějí nic poznat. Když má někdo například okno, šeptem napovím „pravá cis“. Znám všechny jejich skladby nazpaměť,” vypráví. 

„Jsem vždy nesmírně šťastná, když to dobře dopadne. Také vyčerpaná, ale hezky. Nadšení mých žáku je pro mě největší odměnou. Když vidím, že je hra na klavír baví, že mají drive, že se naučí i něco navíc. Na druhou stranu mě hodně zasáhne, když je žák v hodině z donucení a hraje s nechutí. Dříve jsem se tím trápila, vnímala jsem to jako osobní selhání. Nejen jako učitele, ale i člověka. Dnes už vím, že je mnohem lepší se od toho oprostit a raději si s dítětem popovídat, rozptýlit jej třeba nějakým vtipem. To nám na žádném semináři neřekli. Snažím se s žáky navázat vztah založený na důvěře. To je pro mě velmi důležité,“ uzavírá učitelka Denisa Romanidu.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.