Léčba lesem. Jak se pohybovat s dětmi v přírodě, aby to bylo jako medicína

V čem se vlastně liší běžná procházka lesem od lesní terapie?

Hettich: Devadesát pět procent lidí se v lese pohybuje po cestách, což nám dává bezpečí a jistotu. Opravdový les však začíná teprve tehdy, když cestu opustíme. A právě tam také začíná lesní terapie. Samozřejmě člověk musí být na takovou „cestu mimo cestu“ připraven. Zaprvé je nutné se seznámit s lesem, s jeho geologií, a naučit se orientovat, zadruhé je nutné být připraven na to, jak mohou lidé na takovou lesní terapii reagovat. Musíme mít schopnost to vše zpracovat a není mimochodem výjimkou, že se během lesní terapie objeví i slzy. Ale samozřejmě je běžná procházka naprosto v pořádku, je to taková lesní koupel, dělá nám dobře poslouchání zvuků lesa, zpěv ptáků, ale nejde to do hloubky.

Valkounová: To opouštění cesty může samozřejmě znamenat, že se vydáte mimo značenou stezku, ale je to možná daleko více symbolický obraz, že zkoušíme věci jinak, než jsme zvyklí. Zkoušíme něco, co neznáme, sáhneme si na svoje hranice, vykročíme ze své komfortní zóny.

Co tedy mohu v lese konkrétně dělat jinak, aby to na mne působilo ozdravně? 

Valkounová: Jde o to začít vnímat přírodu jinak a uvědomovat si, proč nám to dělá dobře. Můžeme jít třeba dál po cestě, ale sundáme si boty a vnímáme, že to je hodně jiné než s botami a že jsme to vlastně nikdy neudělali. Můžeme zkoušet měnit tempo chůze. Můžu třeba nasadit ostré tempo a zkoušet, jak dlouho to vydržím. Tím se tělo dostane do situace, jakou běžně nezažívá. Nebo naopak vnímat ticho a zastavení a vědomě dýchat a cítit ten příjemně voňavý lesní vzduch. Čím déle to dokážeme držet a myslet jen na ten okamžik, tím silnější je to prožitek. Známe to také pod pojmem mindfulness. 

Potřebuji na takový pohyb v lese průvodce, nebo stačí, když budu tyto techniky dělat sama? 

Valkounová: Když má člověk průvodce, tak může své prožitky sdílet. Mohu s někým sdílet, jak mi pulzuje krev nebo jak jsem se cítila, když jsem vyplašila zvíře a najednou pocítila divokost lesa. Když jsem sama, také na to asi myslím, ale myšlenky rychle vyprchají. Skrz průvodce mohu vstoupit do dialogu a právě rozhovor je důležitou součástí terapie. Někdy se samozřejmě stane, že se člověk může dotknout i těžšího osobního tématu a tam vás potom průvodce vede. Pozve vás třeba ke konstelacím, které zpracují vaši rodinu. Nebo se objeví něco, co si člověk nechtěl dlouho připustit, nějaké těžké téma, a přijdou i slzy. Tam je pak průvodce potřeba. Vede vás pomocí různých technik, jak si skrze přírodu uvědomit svou vlastní situaci. Je fajn, když má člověk lidskou oporu, která dokáže člověka nějakou situací provést. Důležité je ověřit si, jakou kvalifikaci průvodce má – do hlubších témat je vhodné pouštět se s profesionálním terapeutem.

Je taková vedená lesní terapie vhodná také v práci s dětmi?

Hettich: Otázkou je, co si představujeme pod pojmem lesní terapie. Pokud budeme chtít s dětmi pracovat tak, jako pracujeme na odborném kurzu Lesní terapie, tak to s nimi nejde. Ale děti u toho mohou být. Když jsme třeba na kurzu Lesní terapie nějaká vnitřní témata zpracovávali, tak malí kluci dělali úplně něco jiného. Dělali to, o co měli zrovna zájem. A to je také terapie. Děti věci nedělají jenom z legrace nebo z nudy, ale každá činnost, kterou děti venku dělají, je zpracovávání vnitřních impulzů.

Valkounová: Pro děti je terapií už běžná hra v přírodě. My vidíme, že děti, které tráví hodně času u médií a u seriálů, jak ty prožité příběhy pak v přírodě zpracovávají. Stane se z nich třeba superhrdina, ale najednou vidí, že to není tak jednoduché, jak to vypadalo v televizi. Děti si mohou vyzkoušet všechny smysly a je to tak nějak víc doopravdy než v seriálu. Všechno, co děti prožívají, v nich zůstává a pak to zpracovávají třeba kreslením nebo jim to proniká do snů. A na takové zpracování jim dává prostor i příroda.

Kdy tedy s dětmi můžeme přírodně-terapeuticky pracovat?

Hettich: Ve vývoji u dětí vidíme dva faktory. To je nalézání svého vlastního „já”, které se odehrává ve školkovém věku, pak pro spoustu pedagogů není dlouho nic a pak přichází puberta. Mezitím je však ještě jedno období, je to období takzvaného rubikonu přibližně kolem osmého, devátého, desátého roku. A teprve když děti překročí tento rubikon, tak mohou v nějakých lehkých pokusech zkusit přírodní a lesní terapii. 

Čím se tyto vývojové fáze liší?

Hettich: Před rubikonem jsou děti součástí přírody. Když projdou rubikonem, mnohem silněji přichází intelekt a s ním se dítě a příroda oddělí. Představme si, že bychom pracovali lesoterapeuticky s dětmi, které jsou s přírodou ještě srostlé a vnitřně s přírodou tvoří jednotu. To bychom děti dostali do velmi složité životní situace. Řekl bych, že tak v jedenácti dvanácti s nimi můžeme začít pracovat přírodně-terapeuticky, protože v tomto období už dokáží také jinak přijímat rozhovory. Ale předtím bych to nedělal. Zároveň v ten moment, co dítě přejde do puberty, většinou ztrácí zájem o přírodu, už pro něj není tak zajímavá. Ale naopak se přidává aspekt dobrodružství. Můžeme pak s dětmi pracovat v oblasti poznávání svých hranic. Jak daleko dokážu jít sám se sebou? Jak jsem odvážný, můžu si to dovolit? Do toho přichází aspekty tělesné, sociální, téma pohlaví, dotýkání se. V těchto fázích bychom mohli začít s úkoly a cvičeními, jak se brát vědomě na vědomí. Ale jedná se o zvláštní rozkol. Naslouchání nitru jde proti tomu, co v pubertě děti začíná zajímat, tedy hudba nebo idoly, každopádně jsou to věci, které jsou spíše namířené směrem ven, a ne do nitra.

Hodně se teď mluví o traumatech. Jak může příroda dětem pomoct jejich případná traumata zpracovávat?

Hettich: Když přijdou děti z Ukrajiny, které tam po týdny seděly ve sklepě někde s rodiči, protože padaly bomby, jsou velmi traumatizované. Je to ještě horší než korona. Jak to chcete u pětiletých šestiletých dětí vyřešit? Rozhovorem? Ne. To jde jenom zpracováním a láskyplným přístupem nás dospělých. V tomto případě pomáhají klacky, hlína, bahno i písek. Když jsem jako dítě zažil něco traumatického ve svém nitru, tak jsem to musel dostat ze sebe ven a dát tomu formu, v tom právě písek pomáhá. Hlína také, ale ta bývá někdy těžko formovatelná. Písek s vodou je ideální, protože voda může něco špatného odplavit.

Valkounová: Písek děti prostě fascinuje, protože je to nekonečný materiál, existuje nekonečný počet možností, co se s ním dá dělat. Písek je dobrý i na zpracování konfliktů, protože se do něj dá praštit a on se rozletí a jakoby roztrhne. Má to také ten efekt UFFF. Je to pak velká úleva, asi jako když dítě hodí balvan do vody. Děti dnes nemohou tolik běhat a křičet, nemohou se tolik přirozeně projevovat, ale písek a voda je něco, s čím mohou svobodně pracovat. A také samozřejmě sníh. 

Jaké metody lesní terapie by si tedy mohli vyzkoušet rodiče s dětmi?

Hettich: Lesoterapeutická práce s předškolními dětmi je především úloha rodičů, protože jsou se svými dětmi duševně i tělesně propojeni. Dětem občas pro jejich vyjádření chybí nějaký pojem nebo slovo, ale s přírodninami mohou některé věci lépe vyjádřit. Neverbální vyjádření je stejně důležité jako verbální. V přírodně-terepeutické práci také hodně malujeme, mívám s sebou v lese vodovky na rostlinné bázi třeba z cibule nebo z červené řepy. Pak z toho vznikají nádherné obrazy. Pro děti to může být jednodušší, aby vyjádřily své vnitřní procesy malováním. A pak je důležité umět tyto obrazy číst.

Valkounová: Když jdeme s dětmi do lesa, tak asi mnozí z nás mají tu zkušenost, že děti nebaví moc chodit na kilometry. Pokud tedy nemají v partě jiné děti, to potom ani dospělé nepotřebují. Nebo je baví bojovky, ty jsou ale zase dost pracné na přípravu. Ale zkuste si třeba najít hezké místo, kde je fajn výhled, tam se zastavit, dívat se kolem, relaxovat. Když dětem takovou chvilku někde dáte, najdou si samy strom, kam vylezou, nebo postaví obrazce z přírodnin. Můžeme také s sebou vzít lopatky nebo staré lžíce a děti budou samy od sebe hloubit díry do hlíny nebo do bahna, to je totiž nějakým způsobem fascinuje a vydrží jim to dlouho. 

Zajímavým elementem je také oheň, hlavně děti z města nemají moc možností to zažít. U ohně se dají vyprávět příběhy třeba z našeho dětství. 

Hettich: Tady je prostor pro prahru, tedy hru dětí v přírodě, aniž by jim dospělí říkali, co mají dělat. A to je lesní terapie v nejvyšší formě.

Valkounová: V Česku se pro tuto formu hry rozvinul pojem volná nebo svobodná hra. Dospělý je pouze strážce bezpečných hranic, ale aktivita je zcela neorganizovaná. Děti tvoří, rozvíjí vnitřní motivaci a chuť něco proměňovat. Děti to mají přirozeně v sobě, protože s tím naše evoluce počítá. Tomu pomáhá, když chodíte pravidelně na jedno místo, aby děti mohly pokračovat ve hře tam, kde přestaly. Jdou pak ve hře hlouběji. Děti se na to jedno místo těší, znají to tam, vědí, co je čeká. Je to jako v potoce, když děti odvalí balvan. Zjistí, že voda teče rychleji. Příště mohou odvalit další balvan a pak z toho někdy bude hráz. Je to základní princip učení formou příčina-následek. 

Jak se můžu jako rodič ještě jinak na pobyt v lese připravit? 

Valkounová: Musíme hlavně připravit podmínky, tedy aby dětem bylo dobře. Vzít odpovídající teplé oblečení, náhradní rukavice a ponožky a počítat s tím, že se ušpiní. Měli bychom mít v batohu svačinu a dostatek pití. Důležité je také nemít ambice, že dojdete někam daleko. A také nepřepálit začátek. 

Ať už je to rodič, nebo pedagog, jeho role je klíčová. Je důležité vědět, kam děti vedu, v jakých podmínkách budou a jak jim bude dobře. Jestli si dospělý sám není jistý, zda mu bude dobře, tak nemůže zajistit bezpečné prostředí pro děti. Pokud se dospělý necítí v přírodě dobře a komfortně, nemohou se tam s ním dobře cítit ani děti. 

Proč nám vlastně les dělá dobře? 

Valkounová: To má samozřejmě celou řadu důvodů – například je pro nás důležitý čerstvý vzduch, kyslík je důležitý pro rozvoj mozku. Zásadní je také pohyb, především pro děti předškolního věku. Na rozdíl od podlahy, pokud jdete v lese, musíte vždy našlapovat jinak, dávat nohu na jiné místo, jinak vysoko. To propojuje levou a pravou hemisféru, což přímo ovlivňuje například rozvoj řeči. V lese také děti mohou přemisťovat přírodniny, jak se jim zlíbí, a není tam nebezpečí, že něco zničí. V běžném životě to není jednoduché, chtějí něco vyzkoušet a najednou něco rozbijí. Děti potřebují opakovaně zažít pocit, že jde něco vytahat, přemístit, přetvářet prostředí a nic špatného se nestane. Je důležité mít prožitek, že mohu něco přetvořit, jak se mi líbí, že mám na své prostředí vliv a vnímám účinek svých kroků. V lese nám také dělá dobře ticho. Děti jsou dnes zahlceny hlukem a ruchem. Je to něco, co už ani nevnímáme, ale bere nám to pozornost. Často jsme unaveni a ani nevíme z čeho, může to být i neustálým ruchem kolem nás. 

Rudolf Hettich se zabývá fenoménem volné hry, působí jako poradce pro design přírodních herních prostor a je vedoucím vzdělávacího zařízení německé neziskové organizace Gesellschaft für Natur und Umwelterziehung. Píše knihy o přírodní pedagogice a vede nakladatelství, které vydává odborný časopis pro pedagogy Urspiel (Prahra).

Tereza Valkounová absolvovala doktorát na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity a to ji přivedlo k hlubšímu zájmu o lesní mateřské školy. Ty si zamilovala během studijního pobytu v Německu. V roce 2010 stála u zrodu Asociace lesních mateřských škol, kde ve vedení působí dodnes. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.