Ve třídě nedosáhneme stejného výsledku jako v laboratoři, říká kognitivní psycholog Willingham. Zkoumá, proč žáci nemají rádi školu 

Kniha je poměrně úzce zaměřená, teoretická a odborná. Už teď se začínáte nudit a nechce se vám ji číst? Byla by to škoda, protože téměř 250 stran sice vychází z výzkumů, ale jsou psané „lehkým perem”. I když je americký psycholog Daniel T. Willingham z virginské univerzity akademik, vysvětluje témata deseti kapitol srozumitelně, aby je pochopilo co nejvíce lidí. Nikoli jen kolegové z katedry, učitelé a lidé zapálení pro vzdělávání.

Ač je kniha, kterou si díky spolupráci Nakladatelství publishED a EDUkační laboratoře můžeme přečíst v češtině, primárně určená kantorům, poučit se z ní mohou i rodiče. Jak? Například se mohou zamyslet nad tím, jak svým dětem učení více zpříjemnit. Nebo jak se bavit s učiteli o jejich práci a pomoci si navzájem. 

Aha momenty a jak je využít v praxi?

Daniel T. Willingham je zkušený psycholog, učitel i autor, která má za sebou pět publikací. Jeho umění tkví v tom, že teoretické výstupy výzkumů dokáže veřejnosti srozumitelně předat. Nenechte se mýlit, kniha to není jednoduchá. Není to beletrie, ale analýza, kterou jsem průběžně odkládala a zase se k ní vracela po zhruba dva měsíce. Není to kniha, u které můžete takzvaně vypnout. Patrně ji nepřečtete jedním dechem, a ani byste neměli. Je to kniha, u které byste měli přemýšlet o tom, co čtete. I když už v první kapitole Willingham varuje, že náš mozek vlastně na přemýšlení není stavěný. Pořád je ale hlavně proložená konkrétními příklady. Na jednom si to proto rovnou ukážeme. 

Deset kapitol se věnuje vždy určitému tématu. Začínají otázkou, navazují odpovědí a kognitivní zásadou. Jedna z nich se věnuje například abstraktnímu myšlení a proč je důležité se ho naučit. 

„... během náslechu u kolegy jsem pochopil, jak je pro některé děti těžké myslet abstraktně. Žák měl vypočítat obsah plochy, kterou několikrát určil špatně. Nakonec se s obtížemi správného výsledku plochy desky stolu dobral. Následně měl vypočítat plochu fotbalového hřiště a přišel problém – to je přece úplně něco jiného! Proč je tak těžké pochopit abstraktní zadání? A když už zadání v jednom případě pochopíme, proč je někdy tak obtížné aplikovat řešení na odlišnou formulaci?” ptá se Willigham, který na nic nečeká a rovnou navazuje odpovědí, že „cílem vzdělávání je naučit děti abstraktně myslet, protože je třeba naučené poznatky ze školy využívat i mimo ni”. 

Jenže lidé raději řeší konkrétní úlohy a naučit se myslet abstraktně není nic jednoduchého. Pro popsání problémů je ideální využít příklady právě z matematiky či fyziky. „Když narazíme na abstraktní princip třeba fyzikálního zákonu, že síla = hmotnost x zrychlení, potřebujeme k tomu slyšet konkrétní zadání, abychom lépe porozuměli,” vysvětluje pro čtenáře potíže s abstraktními pojmy Willingham. To je koneckonců hlavní devíza knihy – jak poznatky dostat do praxe. 

Čerpat z ní mohou hlavně učitelé, ale i ostatní 

Willingham se také nebojí střílet do vlastních řad. V Česku se bavíme v rámci revize rámcového vzdělávacího programu o „provzdušnění učiva”, americký psycholog označuje kantora lpějícího na mechanickém opakování dat a faktů za „školometského učitele” a „mezinárodní klišé”. Upozorňuje proto znovu, že důležité je tak fakta vzájemně propojovat. Protože bez učení faktů to také úplně nejde. 

Kromě toho, že Willingham dokáže k teoretickým tématům dát i konkrétní příklady, umí je díky svým zkušenostem a znalostem také kriticky posoudit, dodat jim kontext a vybrat to, co je skutečně důležité. Tedy v podstatě to, co bychom chtěli i po vzdělávání u nás – učit se to, co je využitelné v životě. 

V tomto slova smyslu jsou v poslední době hodně skloňované „dovednosti”. Proč by se je žáci měli učit? A jak je to naučit? Dovedností je například porozumění textu. K porozumění textu jsou ale třeba znalosti. Typickým příkladem mohou být odborné texty, kde sice znáte všechna slova, ale společně vám nedávají smysl – Měření textury magnetického pole v systému s korelovanými elektrony za extrémních podmínek. „Jednotlivá slova znám, ale o magnetických polích nevím nic – nechápu, co je jejich textura, natož proč bychom ji měli měřit,” vysvětluje Willingham.

Znalosti a dovednosti se tak bez sebe neobejdou, je ale důležité mezi nimi hledat propojení, aby nešlo jen o izolované pojmy. Tady přichází na řadu onen strukturovaný rámec, na kterém mohou učitelé stavět. Na konci kapitol je shrnutí, další literatura, a co všechny předešlé stránky znamenají pro výuku. 

Nápady, jak udělat učení zajímavé, jsou všude kolem

Abychom se v životě něco skutečně naučili, musíme si to zapamatovat. Jenže ne vždycky si pamatujeme to, co bychom měli, nebo co dokonce chtěli. Kam jsem dala peněženku? Odkud jen znám tu melodii? Kdy má teta narozeniny? Zapomínáme pořád něco, protože jednoduše není v našich silách si pamatovat všechno. Je ale otázkou, jak mozek třídí to, co mu nakonec v paměti utkví. Když to zkrátíme, tak paměť je pozůstatkem přemýšlení, jak zní i zásada jedné z kapitol. Čím víc o něčem člověk přemýšlí, tím spíš bude chtít informaci uložit, protože ji bude někdy zase potřebovat. Člověk dělá denně stovky drobností automaticky a usilovně nepřemýšlí nad tím, kam zrovna dal třeba klíče. 

Přemýšlení se má podle Willinghama využít: „Měli byste si vždy důkladně promyslet, kam žáky zadaný úkol v myšlenkách dovede, protože to nemusí být vždycky to, co jste plánovali. A právě to si nejlíp zapamatují,” vysvětluje v kapitole Proč si žáci pamatují, co slyšeli v televizi, ale ne to, co jim řeknu já? Paměť vysvětluje obsáhle, ale shrnout se dá takto: Máme pracovní paměť, která je závislá na prostředí a pozornosti. Učení se a vybavování si věcí vychází z dlouhodobé paměti, kde se ukládají informace z té pracovní, krátkodobé. Takže když nedáváme pozor už na začátku, neuloží se nám ani do krátkodobé paměti nic. Jak tedy docílit toho, abych si toho zapamatovala co nejvíc? 

Je potřeba podat informace tak, aby byly zajímavé a žáci o tématu přemýšleli. Využít k tomu můžeme sílu příběhu, kterým lidská mysl až pozoruhodně rozumí. Dokonce natolik, že s příběhy nakládá jinak než s ostatními podněty. A to mohou využít nejen učitelé, ale každý z nás. V hodině, doma u večeře, na procházce, ve filmu. Však ústní lidová slovesnost skrze příběhy je základem folkloru a stojí i za nejčtenější knihou na světě – Biblí. Ač nevíme přesně, co dělá příběh příběhem, je podle Willinghama důležité dodržovat čtyři pravidla. A vysvětluje je na Hvězdných válkách. 

„Prvně kauzalitu, tedy že jednotlivé části spolu souvisí. Následně konflikt či zápletku, tedy že v příběhu je hlavní hrdina, který sleduje nějaký cíl a zpravidla se mu to nedaří. Zatřetí je třeba komplikace – kdyby si Luke Skywalker klestil cestu za dosažení cílů bez problémů, byla by to nuda. Poslední částí příběhu jsou zajímavé postavy,” vysvětluje americký kognitivní psycholog s tím, že učitelé nemusí hodinu co hodinu vyprávět historky, ale mohou se jimi inspirovat. Vystavět hodinu na stejném principu, tedy zařadit kauzalitu, zápletku, komplikace a postavy, kdy navíc nemusí dělat všechno sami, ale třeba zařadit práci ve skupině. Koneckonců známé příběhy využívá k učení americký fyzik a profesor na minnesotské univerzitě James Kakalios. Základní fyzikální principy vysvětluje na superhrdinech, jako je Thor, Spiderman nebo Flash.  

A Willingham nezapomíná ani na to, že ne všechno je jen otázkou pro učitele, ale i pro ty, kdo se podílí na vzdělávací politice. Třeba právě u kapitoly „Testování vyžaduje pouze fakta. Proč mám žáky vyučovat dovednosti?” kde se zastavuje u standardizovaných testů. V těch se po dětech chtějí převážně izolované vědomosti, aniž by dostaly prostor předvést svoje analytické nebo kritické dovednosti. Rozhodně tak nejenže neuškodí, ale je dokonce žádoucí, aby to byla povinná četba pro zákonodárce, ministry i úředníky, kteří rozhodují o tom, co a jak se bude ve školách učit. 

Jak knihu shrnout? Jednoduše! Její přečtení vám v učení (se) pomůže 

Kognitivní psychologie za poslední desetiletí udělala obrovský pokrok. Poznatky z ní Daniel T. Willingham v knize precizně předává a vychází v ní z vědeckých poznatků. Je vtipný v jejich předávání dál, kdy třeba mozek popisuje jako „půldruhého kilogramu buněk konzistence tuhé ovesné kaše, který je pořád asi největší záhadou vesmíru”. Data srozumitelně vysvětluje v kontextu nejen učitelům, ale i ostatním, kteří se o vzdělávání zajímají. A nakonec přináší učitelům konkrétní a srozumitelné cesty, jak u svých žáků zlepšit výsledky a používat je přímo v hodinách. 

V první řadě se věnuje tomu základnímu – dětem, které se snaží pochopit, aby je učitelé mohli vzdělávat lépe, protože „chceš-li dobře učit, musíš znát své žáky”. Následně v knize pokračuje přes témata, jako proč je důležité přemýšlet, i když k tomu nejsme stavění. A myslí také na budoucnost, kde se zastavuje i nutnosti jít s dobou, protože moderní technologie jsou nevyhnutelné a „mění vše, jen ne způsob našeho myšlení”. V neposlední řadě je kniha také velice hezky graficky zpracovaná, příklady jsou nejen psané, ale i vizuální, a obsah tak nenudí ani na oko. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.