Ona bude vládnout, ostatní ženy ať rodí děti. Nová premiérka Itálie Giorgia Meloni emancipaci nefandí
Po britské ministerské předsedkyni, která zatím ve své nové roli selhává, je tu další žena, která má svou zemi provést těžkými časy. Úspěch a rétorika nové italské premiérky Giorgie Meloni ale ukazují, že její zvolení první italskou premiérkou není výhra pro ženy v politice, ale spíše pro krajní pravici a protiimigrační síly. Sama si tvrdou prací vydobyla moc, ostatním ženám ale přisuzuje „tradiční“ roli.
Na italské politické výsluní se ve víkendových předčasných volbách dostala Giorgia Meloni, která se díky skvělému volebnímu výsledku stane první premiérkou v historii Itálie. Některá světová média zmiňovala, jaký je to úspěch, že se žena dostala na tuto vysokou pozici, tuto realitu ale kalí fakt, že (nejen) podle CNN je asi nejvíce krajně pravicovou premiérkou od časů Mussoliniho. K němu koneckonců její strana vycházející z neofašistického Italského sociálního hnutí odkazuje nejen ve svém logu – ohníčku složeném z plamínků v italských národních barvách.
Meloni je tady trochu odezvou na iniciativy vyzývající k volbě ženské kandidátky pouze kvůli tomu, že je žena. Jak totiž píše například Van Badham pro Guardian, „vítězství nekompetentní Liz Truss a fašismu blízké Giorgie Meloni jsou hořká vítězství“ a těžko se dají považovat za výhru pro ostatní ženy a společenské skupiny. Spíš by tak měly sloužit jako připomínka, že ženy stejně jako muži nejsou homogenní skupina a vítězství některých žen (stejně jako některých mužů) může být spíš prohrou.
Vydřela si cestu na vrchol
Giorgia Meloni není na italské politické scéně žádným nováčkem. Od začátku jejího vzestupu v italské politice se v souvislosti s ní skloňuje její nasazení – do již zmiňovaného Italského sociálního hnutí založeného bývalými Mussoliniho spolupracovníky vstoupila v pouhých patnácti letech a od té doby aktivně působí v italské krajní pravici. Jako na ženu, která vyrůstala v neúplné rodině v dělnické čtvrti v Římě a která se vlastním úsilím vypracovala na nejmladší ministryni v italské poválečné historii i spoluzakladatelku politické strany Bratři Itálie, jež vznikla v roce 2012, na ni perfektně sedí nálepka „self-starter“, což možná přispívá k její popularitě mezi pravicovými voliči.
Na předvolebním setkání v Římě v roce 2019 z pódia energicky skandovala: „Jsem Giorgia, žena, matka, Italka, křesťanka a to mi nikdo nevezme!“ Její životní příběh i to, jak jednoduše se dokáže definovat a prezentovat jako obyčejná žena, která si odběhla do politiky bojovat za obyčejné Italy, pravděpodobně přispívá k rostoucí podpoře její strany i k důvěře, kterou v ní část Italů vkládá.
Jsem žena, jsem matka
Zároveň její slogan „žena, matka, Italka, křesťanka“ pěkně ilustruje, jak Giorgia Meloni strategicky pracuje se svojí identitou a používá ji pro svůj vlastní prospěch, ale ne nutně ve prospěch žen a dalších znevýhodněných společenských skupin. Důraz na ženství a mateřství Meloni využívala ve své kampani především k podpoře protiimigrační rétoriky, například v souvislosti s italskou padající porodností zdůrazňovala potřebu více „čistě italských“ dětí.
Apeluje tak na další ženy, aby zastávaly tradiční společenské role, měly děti a staraly se doma o rodinu, zatímco ona sama má jednu dceru, více než dekádu se angažuje v italské politice a vede politickou stranu. Těžko by se tak dala nazývat feministickou ikonou. Feminismus je totiž založený na podpoře ostatních žen, ať už se chtějí vydat jakoukoliv životní cestou, a k tomu Meloni příliš nesměřuje.
Přes narážky některých konzervativců, jestli je vítězství Giorgie Meloni také vítězství žen, protože Itálie díky němu má první premiérku ve své 161 let dlouhé historii, se tak dá s klidem konstatovat, že Giorgia Meloni bohužel pravděpodobně výhru ženám ani společenským menšinám opravdu nepřináší. Meloni je aktivní účastnicí „kulturních válek“ a často brojí proti „levicovým elitám“ i „LGBTQ lobby“ a odmítá „genderovou ideologii“. Její strana také bránila přijetí zákona, který by klasifikoval násilí proti LGBTQ+ lidem a lidem s postižením či misogynii jako trestné činy z nenávisti. Je i proti duhovým rodinám a adopci dětí stejnopohlavními páry a manželství pro všechny.
Zpod skleněného stropu na skleněný útes
Meloni sice oproti jiným evropským konzervativním politikům podle svých slov nemá v plánu zasahovat do práva žen na potrat, její vlastní strana se prý podílí na omezování tohoto práva v regionech, kde už vládne. I když tedy úplný zákaz interrupcí v Itálii není pravděpodobný, přístup k nim by se pod vládou Meloni a její strany Bratři Itálie mohl začít omezovat.
Foto: Shutterstock
Giorgia Meloni sama přitom svým vlastním životem představy konzervativců ve všem naplňuje. Na post starostky Říma kandidovala v roce 2016 těhotná a dceru má s partnerem, s nímž není sezdaná, což trochu odporuje představám tradičních konzervativních katolických voličů, ke kterým se jinak snaží promlouvat.
Zároveň se jí nedá upřít vytrvalost ani tvrdá práce, díky které se na výsluní italské politické scény probojovala navzdory předsudkům, kterým jako mladá žena v politice jistě musela čelit. Její kolegové v souvislosti s ní často zmiňují její intenzivní přípravu i sklony k workoholismu. Ona sama ve svém prohlášení pro Euronews uvedla, že její zvolení znamená prolomení skleněného stropu v Itálii. Je pravda, že na reprezentativní úrovni bude nová generace italských vyrůstajících dívek poprvé sledovat ve veřejné debatě premiérku. Ta ale pravděpodobně příliš nebude bojovat za jejich ženská práva, přestože její volba se znovu dá vnímat jako doklad fenoménu skleněného útesu, kdy byla Meloni jako žena zvolena v krizových časech na nestabilní italské politické scéně.
Bratři v populismu
K vítězství krajně pravicového bloku vedeného Giorgiou Meloni částečně určitě přispěla samotná nestabilita italské politické scény a fakt, že strana Bratři Itálie jako jediná působila v minulém funkčním období v opozici, a mohla se tak představovat jako jediná alternativa k předchozí vládě. Zároveň se jí nedá upřít talent dobře se orientovat v italské veřejné debatě a populisticky podle ní formulovat své pozice. Bratři Itálie jsou konzervativní, nacionalistická, euroskeptická a protiimigrační strana. Meloni ale například otevřeně podporuje NATO, Ukrajinu a protiruské sankce a vystupuje proti ruské invazi, což kontrastuje s některými jejími krajně pravicovými koaličními partnery, kteří udržovali s Ruskem velmi pozitivní vztahy.
Italové si zvolili do čela političku, která v devatenácti letech řekla francouzské televizi, že byl Mussolini dobrý politik, protože vše, co dělal, dělal pro Itálii.
Meloni také nepodporuje vystoupení Itálie z Eurozóny a Evropské unie. Jak konstatoval Mark Coles v pořadu BBC Profile, Meloni se politicky posunula stejně jako britská premiérka Liz Truss, akorát naopak – na více proevropskou stranu. Zároveň ale stojí za Viktorem Orbánem, který nejen v posledních měsících jedná značně prorusky, a za jeho výhradami k údajnému vměšování Evropské unie do národních zájmů jednotlivých členských států, což dobře podporuje protisystémové rysy její strany.
Je nutné vzít také v potaz, jak Giorgia Meloni využívá válku na Ukrajině ve své protiimigrační rétorice. V jednom ze svých projevů například zdůrazňovala, že z Ukrajiny sice lidé prchají, ale jsou to především ženy a děti, zatímco uprchlíci mířící do Itálie jsou muži z afrických a blízkovýchodních států a tato imigrace je tak podle ní neopodstatněná.
Ve volbách Meloni kandidovala s heslem „Připravena oživit Itálii“ a zdá se, že jí s tímto úkolem Italové důvěřují. V následujících měsících ji ale asi nejprve čeká mírná „deradikalizace“, ona sama mluví o tom, že chce, aby se k ní mohli vztáhnout i tradiční pravicoví voliči. Přesto je varovným signálem, že si Italové zvolili do svého čela političku, která ve svých devatenácti letech řekla francouzské televizi, že byl Mussolini dobrý politik, protože vše, co dělal, dělal pro Itálii. Teď chce o podobné usilovat jako nová premiérka Itálie, která se moci ujímá v opravdu turbulentních časech. Snad je na to připravena.
