Genderově citlivé učebnice nemáme a dlouho mít nebudeme, říká Nika Mazániková

Pojďme nejprve vysvětlit, co to přesně je genderová stereotypizace.

Genderové stereotypy jsou zjednodušující, zaujaté a ve svých důsledcích diskriminující předpoklady týkající se vlastností, názorů, rolí nebo emočního prožívání. Tyto předpoklady pak opíráme o další mylný předpoklad, že společnost se dělí na dvě jasně definované skupiny mužů a žen. Ve skutečnosti se ale jako jednotlivci a jednotlivkyně nacházíme z hlediska genderu v jakémsi spektru těchto atributů a zařazování do dvou kategorií s předepsanými vlastnostmi, názory a rolemi vytváří jednak normativní tlak, ale také nerovnost či nerovnoměrnou distribuci moci ve společnosti. 

A pokud holčičce oblékám růžovou a chlapečkovi modrou, začínám toto všechno podporovat už od jejich narození?

Děje se to dokonce už v těhotenství. Když víme, že matka čeká chlapečka, mluvíme o tom, že kope jako fotbalista, holčičky „berou krásu“… Tyto stereotypy uplatňujeme na dítě, které dokonce ještě ani nepřišlo na svět. Probíhaly také výzkumy, během nichž byli kojenci oblečení do barev typických pro opačné pohlaví. Reakce lidí pak potvrdily genderovou stereotypizaci. Ve chvíli, kdy si například mysleli, že konkrétní miminko je holčička, přisuzovali mu vlastnosti jako „něžná, jemná“ a další atributy, které jsou u holčiček typicky vázané na vzhled. 

Problémy s postavou neřeší jen silné děti, ponižování se děje i ve sportovních oddílech, popisuje Ridina Ahmedová Čtěte více

Pokračuje to nevyhnutelně hračkami…

Ty genderově podmíněné jsou u holčiček typicky spojené s péčí: bývají to panenky, plyšáci, něco, co by měly opečovávat a trénovat na tom svou budoucí roli matky tak, jak je ve společnosti nastavená. Nebo to bývají hračky spojené s tématem krásy. 

Všechno tohle ale drtivá většina z nás dělá tak nějak bez rozmyslu?

Ano, genderové stereotypy jsou hluboce zakotvené ve všech. Dokonce i v nás, kdo se problematice genderu věnujeme profesně! To je důležité říct… Všichni jsme se narodili do sociálního systému, který se stereotypizací počítá. A jediné, co můžeme, když to chceme změnit, je s tím vědomě pracovat.

Problém ale je – jak? Myslím, že jsme si stereotypy vymysleli mimo jiné pro snazší orientaci. Že nám pomáhají jako „orientační“ tabule, díky níž si nějak zařadíme děti, které by jinak bývaly byly až do nástupu puberty mnohdy „genderově nečitelné“, neutrální.

Když gender čitelný není, může to být pro někoho znejišťující až iritující. Ale je zásadní si uvědomit, že nálepku důležitosti jsme mu dali v pravěku! A od té doby jsme se myslím už posunuli? Přesto dál gender jednotlivé osoby celoživotně formuje a směřuje. Navíc tu vzniká pocit, že existuje nějaký ideál. Žena se stoprocentně feminními rysy, muž se stoprocentně maskulinními rysy. Společnost nás pak nutí se k takovému ideálu přibližovat. Což je vlastně velmi násilné a zároveň nedosažitelné. Když ideál nenaplníme, přijde „trest“. Už jen tím, že nezapadneme či nedojdeme pochopení. 

Jak poskočí genderová stereotypizace se vstupem dítěte do vzdělávacího systému, tedy do školky? 

Hodně. Je běžné, že se chlapci a dívky rozdělují neustále do skupinek podle pohlaví, proaktivně se jim na základě toho připravují oddělené aktivity. Dokonce i prostory školek nebo jejich zahrad jsou genderované! Pak to pokračuje hračkami, oddělujícími přátelstvími v holčičích a klučičích skupinkách… A pokud už vznikne přátelství mezi holčičkou a klukem, bývá rychle sexualizované. Tleskáme, když si dají první dětskou pusu, ptáme se jich, kdy se budou brát… Ale pak jdou na základní školu, je jim najednou patnáct a zakazujeme jim to. Což tedy zase souvisí se strukturou a nastavením sexuální výchovy u nás, která se v edukaci zaměřuje na zákazy a varování. 

Řeší to někdo u nás? Genderové stereotypy ve školkách a následně školách? 

Vyloženě genderově neutrálnímu přístupu k dětem ve školce se u nás bohužel nikdo nevěnuje. Nicméně my v NESEHNUTÍ Jsme vydali dva materiály, které se jmenují Školka pro mě: jak si užít školku zábavně a citlivě, jsou dostupné online a vycházejí z rakouské ověřené dobré praxe. Oba akcentují genderově neutrální práci s emocemi, vnímání těla, prevenci násilí, témata vlastní identity a dotýkáme se i projevů transgenderu v předškolním věku nebo pestrých rodin… Jsou to navíc materiály využitelné pro školky i rodiče. Jinak se v současné době zaměřujeme na základní a střední školy a do budoucna především na vyučující, protože oni jsou ti hlavní, kdo může hodně věcí ovlivnit. 

Uvědomují si nicméně co a proč?

Musí u nich nejdříve dojít k pochopení, k tomu, že vezmou téma za své, protože se s ním nemohou ztotožnit, pokud s ním nesouzní. A pokud se s ním neztotožní, nemohou ho dál adekvátně předávat. A to je dlouhodobá práce, kterou nevyřeší jeden kurz o genderové problematice. 

Právě na základních školách je genderová nekorektnost opravdu silně přítomná – v hodinách, při vyučování i mimo něj. V kurikulu, učebnicích, v tom, jak děti rozesazujeme na holky a kluky, jak je necháváme proti sobě v jednotlivých skupinách soutěžit. A znovu na ni narážíme i v prostorovém uspořádání školy. Typicky například v řešení toalet nebo šaten. 

Myslím, že je nejvyšší čas pojmenovat, proč je tohle dělení světa na holčičí a klučičí a předjímání rolí s tím spojených problém… 

Ve chvíli, kdy ve společnosti definujeme dva tábory, které navíc stavíme proti sobě, rozbíháme vyjednávání o moci, soupeření, kdo s koho. To potřebujeme překonat. A genderově neutrální přístup k tomu směřuje. K tomu, aby se svět nedělil na „my a oni“. Na druhou stranu ani není potřeba tvářit se, že jsme všichni stejní. Je jen potřeba být si rovní ve své různosti a rozmanitosti. Což teď nejsme. 

Trans a nebinárních dětí nepřibývá, ale doba je dost bezpečná, takže můžou s barvou ven, říká Agáta Hrdličková Čtěte více

Co tedy jsme?

Nekorektní. Ženy jsou „druhé pohlaví“. V rámci boje vítězí od školky chlapci. Přisuzujeme jim atributy síly, dravosti. Zatímco dívkám a ženám citlivost, slabost. Dívky směřujeme od první panenky apriori k tomu, že jejich životní rolí je pečovat – což končí známou dvojí směnou a dvojí zátěží. Ženy se totiž díky takovému směřování často ocitají v pečujících, neadekvátně platově hodnocených profesích, a u toho ještě pokrývají 90 % toho, co je potřeba dělat v rámci domácnosti. Protože takto je jim to potvrzováno od mateřské školky, od prvních her s panenkami. Stejně tak mužům je potvrzováno, že se na péči o děti či domácnost nemusí podílet. Proto je pořád realitou to, že si po příchodu z práce sednou na gauč a jednou za měsíc „ženě pohlídají děti“, aby ona mohla také někam do společnosti. 

Tohle už se asi přece jen mění… 

Ale ne všude a ne dost. Muži jsou skutečně dlouhodobě „u kormidla“, myšleno celospolečensky, a například pro ženy je těžké se kamkoliv a k čemukoliv dostat. Což se projevuje nejen ve školách, v partnerských vztazích, ale úplně stejně již na zmíněném pracovním trhu nebo ve vědě či výzkumu. Muži ženy a genderově nekonformní osoby nikam jen tak nepustí, což vypadá jako nadsázka, ale není. A začíná to právě něčím tak banálním, jako jsou soutěže „holky proti klukům“ někde na dětském hřišti. Většina z nás si to neuvědomuje. Aplikace genderových stereotypů je hodně nevědomá. O to náročnější je s ní pracovat.

Mluvíme hodně o ženách, ale genderové stereotypy škodí i mužům. 

Když jezdíme s workshopy po základních a středních školách, vyprávíme mimo jiné příběh o Arnoštovi, který se hlásil na uměleckou školu. Z hlediska stereotypů si vybral „negenderovou“ školu a sklidil za to posměch od kamarádů, označování, že je buzna a že se má stydět. Víme, že chlapci a muži jsou obecně upozorňování na to, že není vhodné mít emoce – takže se je nakonec naučí potlačovat. A je to zase jeden z důvodů, proč potom registrujeme vyšší sebevražednost právě u mužů. 

Co můžeme udělat doma, je jasné: mluvit s dětmi bez předsudků vznikajících na základě pohlaví. Co můžeme ve školách? Možná by stačilo pro začátek přestat s rozesazováním, skupinkováním? Ale genderový stereotyp se určitě propisuje i do učebnic, kde máma vytrvale mele maso.

Prosadit genderovou citlivost učebnic je dlouhodobě boj. Myslím, že se tomu hodně věnovala Irena Smetáčková z Pedagogické fakulty UK v Praze, ale genderově citlivé učebnice nemáme a jen tak mít nebudeme. Na druhou stranu nemusíme. Stačí využít svobody, kterou nabízí současný Rámcový vzdělávací program. Protože vyučující mohou hledat vlastní výukové, genderově neutrální materiály. Ale než tohle kdokoliv z nich udělá, musí dojít k tomu, co už jsme zmínily: k vědomí, že je to důležitý krok, který stojí za to zkusit, aby změnil systém. 

Holky Roboťačky umějí grafiku, natáčet i programovat. Reportáž z kroužku, který ruší stereotypy Čtěte více

Pro děti by to musela být úleva, nenarážet pořád na to, co by měly jen proto, že patří k holkám nebo klukům. Vždycky je to úleva něco nemuset, zvlášť když s tím, k čemu je předurčuje v životě jejich pohlaví, nesouzní.

Proto by měli vyučující se studujícími mluvit. A o této problematice obzvlášť, protože mladí lidé jsou v této oblasti daleko před nimi. Bylo by – podobně třeba jako s virtuálním světem – skvělé, kdyby docházelo k tomu, že vyučující otevřou studujícím prostor k diskusi. A k tomu, že naopak mladí mohou vzdělávat je, dospělé. Tak by se dozvěděli mimochodem možná i víc než ze všech genderu věnovaných workshopů. 

Mluvíte-li o virtuálním světě, jak moc je genderově korektní ten? Nebo třeba umělá inteligence? 

Umělá inteligence je postavená tak, aby byla korektní. Nejen genderově. Také z hlediska etnicity. Ale virtuální svět například ve smyslu sociálních sítí nebo reklamy určitě takový není. A mimochodem, digitální svět bychom od dětí měli přestat oddělovat. Když chodíme dělat workshopy do škol, pracujeme s dětmi na řadě věcí díky telefonu. Ale jsou školy, které je zakazují ve snaze od technologií prostředí školy mimo výuku jaksi očistit. 

Není to dobře? Nemyslí to tak, že děti jsou na telefonech a tabletech už tak dost?

Myslím, že tu dochází k dalšímu zásadnímu nepochopení: když se snažíme odříznout mladé od něčeho, co je nedílnou součástí jejich světa, zavíráme opět dveře dialogu. Navíc spousta nerovností, problematických situací třeba i genderově podmíněné násilí, vzniká právě v kyberprostoru a probíhá v něm. V kyberprostoru vznikají vztahy. Mladí lidé si tam definují své hranice nebo za ně někoho pustí. Vnímají hyperbolu virtuálního světa jdoucího po dokonalosti a věří, že dokonalost existuje. 

Kvůli takovému omylu jsou ohrožení více poruchami příjmu potravy, sebepoškozováním… Protože internet je cisnormativní prostředí krásných žen a dokonalých mužů. Tedy opravdu zase pracuje s genderovými stereotypy. Tyto věci jsou neoddělitelné a škola se nemůže tvářit, že je oddělená od genderu nebo digitálního světa. Oboje má ve školství stejně nevyřešenou pozici. A je třeba ji vyřešit rychle, protože už teď nám ujíždí v tomto kontextu vlak. A necháme-li to tak dál, škola v určitém kontextu vlastně pozbude smyslu – nebude reflektovat, čím dnes mladí lidé žijí, čím žije společnost. 

I když školy opakují, že naše děti připravují na život? 

Aby tomu tak bylo, měl by se proces učení v ní stát oboustranným. Měly by se učit děti od dospělých stejně jako dospělí od nich. Momentů, v nichž se to v současné době daří, mnoho není. Ale jsou to extrémně cenné momenty, protože studující v těch chvílích získávají cenné kompetence: jak formulovat svůj názor, předávat ho, jak se obhájit. To je také to, co budou v životě potřebovat… 

Nika Mazániková á vzdělání v oblasti genderu a psychologie a zabývá se dlouhodobě komunikací tématu genderu a wellbeingu ve vzdělávání směrem k širší veřejnosti. Zaměřuje se vedle oblasti genderových stereotypů spojených s péčí zejména na oblast vzdělávání a vzdělávacích politik, kdy kromě NESEHNUTÍ působí také v Partnerství pro vzdělávání 2030+, kde se věnuje problematice wellbeingu ve škole. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.