Prvenství, které nelze přehlížet. Jaké stropy prolomila Danuše Nerudová?
Kandidatura Danuše Nerudové posunula pozice českých žen v politice výrazně dál, a to bez ohledu na to, že Nerudová svou kandidaturu letos neproměnila. Dokázala totiž, že ženy v politice být chtějí a voliči o ně stojí. A že pro velkou část společnosti je feminismus relevantní světonázor.
Česká republika trpí chronickým nedostatkem žen na vrcholných politických pozicích. V této oblasti jsme spolu například s ostatními zeměmi V4 na značně nelichotivých příčkách Evropského indexu genderové rovnosti. Danuše Nerudová svou kandidaturou na post české prezidentky poukázala na některé důvody, které k tomuto nedostatku mohou vést. Kromě toho ale částečně i proklestila cestu pro další ženy, které budou chtít v české vrcholné politice zaujmout nejvyšší pozice.
Danuše Nerudová pochopitelně není první Češka ucházející se o vysokou politickou funkci ani první žena, která kandidovala na prezidentský post. Nepochybně je to ale první prezidentská kandidátka, u které se mohlo reálně pomýšlet na výraznější úspěch. V historii samostatné České republiky se objevilo prezidentských kandidátek několik, a to už v dobách před přímou prezidentskou volbou. V roce 1993 to byla Marie Stiborová, v roce 2003 Jaroslava Moserová a v roce 2008 Jana Bobošíková. Poslední jmenovaná svou kandidaturu stáhla, její předchůdkyně šance na zvolení neměly. O moc lepší vyhlídky neměly ani kandidátky v první přímé volbě. V roce 2013 kandidovaly Zuzana Roithová, Jana Bobošíková a Taťana Fischerová, v prvním kole ani jedna z nich nezískala více než pět procent hlasů. V roce 2018 mezi registrovanými kandidáty nebyla pro jistotu žádná žena. Mezi výše jmenovanými ženami bylo nepochybně několik schopných osobností, které by výkon prezidentské funkce důstojně zvládly. Nešlo ale ani o kandidátky s výraznou politickou nebo celospolečenskou podporou. Politické podpory se ve výrazné míře nedostalo ani Danuši Nerudové, té společenské však už ano, i když nad tím v různých fázích kampaně leckdo kroutil hlavou.
Odlišné nároky, odlišná hodnocení
Teze, že na kandidáty muže a kandidátky ženy pohlížíme jinak a posuzujeme je jinými měřítky, se v případě Danuše Nerudové potvrzovala takřka na každodenní bázi. Ať už šlo například o výhrady k její autenticitě, jak o tom brilantně hovoří sociální antropoložka Marie Heřmanová, nebo o komentáře týkající se jejího vzhledu či rodičovství, bylo zjevné, že si všímáme jiných věcí než u ostatních kandidátů.
Kartu jediné ženské kandidátky ovšem Nerudová v této hře opakovaně také vytáhla sama. Je to karta s velkým potenciálem, ale musí se s ní zacházet obratně. To se vždy nedařilo, ovšem v zemi plné političek, které považují za zásadní vymezit se proti feminismu, případně opakovaně zdůrazňovat, že jim jejich ženskost nikdy v ničem nebránila, je už samotné vytažení této karty z balíčku osvěžujícím a poměrně odvážným krokem. I proto další kandidátky můžou v budoucnu se srdcovou královnou hrát vyšší hru.
Usilovat o náš hlas
Další novinkou, kterou kampaň Danuše Nerudové přinesla, je poměrně specifické cílení na konkrétní kategorie voličů – mladé lidi – a zejména voliček. V minulosti jsem opakovaně psala, že o hlasy žen, zejména těch mladších, nikdo specificky neusiluje, jako by politické strany a jejich osobnosti o tyto hlasy v podstatě ani nestály. V kampani, která usiluje o hlasy skutečně velkého podílu veřejnosti, je složité vybalancovat cílení na konkrétní skupiny tak, aby nebylo příliš úzké. Až moc velkorysá catch-all strategie pak nevyhnutelně musí působit vyprázdněně a povrchně. Důmyslná kombinace těchto dvou přístupů pak může být rozhodující pro to, zda daný kandidát či kandidátka budou tak nějak přijatelní pro všechny, nebo zda jen každému něco málo nabídnou a neuspokojí nikoho.
V souvislosti s feministickými tématy, která se v letošní volbě konečně relevantně diskutovala a akcentovala, pak můžeme mít jedno konkrétní doporučení. I vlivem intenzivní debaty posledních let je zejména u výrazné části mladších lidí povědomí o feminismech komplexnější, než jak tomu bylo ještě před deseti lety. Pokud se kampaň vede alespoň částečně feministicky, byť ve směru „krotkého“ liberálního feminismu, je dobré k tomu přistoupit důsledně. Ta část voličstva, na kterou tato strategie míří, je zkrátka poměrně náročná. Jeden příklad za všechny – podpora manželství pro všechny se poněkud tluče s podporou jiného kandidáta, Pavla Fischera.
Kdo bude další
Kdo se bude ucházet o funkci prezidenta nebo prezidentky České republiky za pět let, zatím nevíme. Může to být (a já doufám, že bude) zkušenější Danuše Nerudová. Mohou to být jiné kandidátky, které se buď pokusí jít cestou, kterou ona právě vyšlapává, nebo které se vůči ní naopak vymezí. A mohou to být i kandidátky úplně jiného ražení, u nichž se kromě toho, že to budou ženy, nebude nabízet nic srovnatelného. Byla bych ráda, aby těch kandidátek bylo co nejvíce. Abychom nemusely sledovat jednu jedinou tokenku sloužící jako učebnicový příklad toho, jak se k ženám v politice chováme. Tak jako máme na výběr mezi kandidáty různých profesí, různého věku, politického smýšlení či životních zkušeností, tak budeme mít také na výběr mezi více kandidátkami, a ne jen tu jedinou, která se od zbytku uchazečstva vydělí hlavně tím, že je žena.
Kandidatura Danuše Nerudové potvrdila, že neplatí, že ženy nemají o politiku zájem a že voliči v politice ženy nechtějí. Do určité míry napomohla normalizovat ve veřejné sféře obraz ambiciózní ženy-profesionálky, který je stále vnímán jako něco nepatřičného. A v neposlední řadě ukázala, že pro velkou část společnosti je feminismus skutečný světonázor, a nikoli jen „kulturní válka“. Bez ohledu na výsledek v této konkrétní volbě tak pozice českých žen v politice posunula výrazně dál.
