Začneme slovní úlohou. Kolik dospělých úspěšných žen s plnou garderobou pojme jedno malé auto? Odpověď: nevím, ale fakt doufám, že tři. My, totiž dvě producentky a jedna velmi skladná novinářka (já), dnes vyrážíme na detašovaný pupek světa, nebo minimálně Česka – do Karlových Varů.
Můj kamarád se mému nadšení s lehce snobským opovržením pousmál: Aha, Vary, to je to místo, kam se na týden sjede celá „lepší“ Praha, aby mohla drbat jinde v Praze? Ano, víceméně. A taky jedu na místo, kde můžu za týden zhltnout příval nových filmů, které mi vystačí na další rok. Filmů současných, českých, zahraničních, niche, těch, o kterých se bude mluvit a psát v nadcházejících měsících. I těch, o kterých se už nikdy mluvit nebude, ale zůstanou mi někde vzadu v hlavě a budou se mi propisovat do snů nebo nočních můr. Tyhle filmy a jejich reminiscence obvykle spojují přívlastky jako „rumunský“, „mexický“, „sociální“ a „znepokojivý“ i obávaný „bizarní“.
Zní vám spojení „filmový maraton“ jako zábava? Pozor, ve Varech se na nich láme vaz, přátelství i charakter. Svou první absolutní filmovou i osobní katarzi jsem zažila u čtyřhodinového intelektuálního filmu Továrna na nic s prvky muzikálu a čtením politických levicových manifestů. Těžko stravitelnou přehlídku režisérova ega doprovázelo moje funění a opakované „tak jdi, když tě to tak sere“ mého nejlepšího kamaráda. Nešla jsem. Z filmů se neodchází, protože (a to mě taky Vary naučily), nikdy nevíte, jestli vás ještě na konci nečeká velký plot twist.
Filmový festival je zvláštní instituce. Poklidné lázeňské město s malebným centrem plným prázdných high-class butiků se místo lázeňských hostů zaplní obyčejnými lidmi nasávajícími pel „velkého filmového světa“ a lidmi, kteří tenhle svět tvoří. A všemi mezi tím. Vizuální doprovod tvoří dozvuky kdysi populárních reklamních kloboučků na hlavách hostů s menší než nutnou dávkou vkusu, hlasité stany sponzorované výrobci alkoholu, časopisy nebo roztodivným kuřivem.
Batůžkáři, studenti, milovníci filmu, budoucí i současní tvůrci, novináři, blogeři a blogerky, influencers, herci a herečky. Lázeňství na 7 dní ustupuje filmu a každý si chce ukrojit svůj kousek. Město žije v novém rytmu a vy s ním. Během dvou dní se dostanete do zvláštně frenetického tempa. Žijete podle festivalové aplikace, programu a zaškrtaných filmů, budíte se pravidelně před 7 ráno, abyste si zarezervovali lístky na další den, i když často máte naspáno jen pár hodin. A někdy třeba ani jednu.
Můžete se dostat do tak meditativní fáze, že začnete svět kolem vnímat jen skrze filmové tempo a chvíli nevíte, jestli sedíte v sále, nebo obědváte. Usínáte u filmů, ale někdy jste tak bdělí, že si všímáte nejmenších detailů. Objevujete se náhodně na večírcích a rautech a konverzujete s lidmi, které znáte jen letmo nebo je už nikdy v životě neuvidíte. Stojíte fronty, přejíždíte kolonádu, zdravíte se s lidmi, probíráte filmy, o kterých se mluví, a hlavně a především pijete kafe. Káva je motor festivalu, většinou ji snídáte a často i obědváte. Večeříte Aperol. Nebo další kávu. A prokládáte to tím nejdostupnějším, co lze v rámci festivalových stánků s jídlem a restaurací v dosahu kinosálů sehnat – smažák, pizza s ananasem, indická hotovka nebo vlastně cokoli, co zrovna potkáte na rautu nebo kdekoli se zrovna namane. Možná se to nezdá, ale jídlo je během festivalu opravdu velké téma a určitě se k němu v karlovarském zápisníku vrátím.
Když píšu tenhle text, je skoro půlnoc, den před odjezdem. V hlavě si přehrávám všechny variace outfitů, které by mohl zvládnout pojmout můj malý kufr. Zatím je to jen mentální simulace, protože ležím na chladivých dlaždičkách v čerstvě vytřeném bytě a snažím se nepanikařit. Kromě balení si přehrávám seznam všech úkolů a věcí, které musím bezpodmínečně stihnout, než odjedu.
Kontroluju e-mailovou schránku a zjišťuju, že mi festivalové maily padají do vedlejšího inboxu. Vyštrachám seznam projekcí pro tisk a taky zprávu o tom, že si můžu zkusit domluvit rozhovor nebo press junket s významnými hosty. Chvíli se bavím představou press-junketu s Johnny Deppem. Ale jen proto, že „junket“ neexistuje bez „junk“ a výstižněji znějící slovo by jeden těžko hledal. Hostina s junkiem Johnnym. Představuju si ho v Becher’s baru s Jiřím Bartoškou a zapínám si k tomu „Tuca Tuca“ od Rafaelly Carrá. Italská diva, která před pár měsíci zemřela, se v životě určitě do podobných situací reálně dostala. V mojí hlavě je tenhle „junket“ jako Velká nádhera Paola Sorrentina, ale místo soudtracku od Carrá v Becher’s baru hraje Michal David.
Nakonec si místo balení si pouštím netflixový dokument o tom, jak se točil Forrest Gump. A ne – život není jako bonboniéra. Život je jako kufr, který si balíte na festival. Můžete si to naplánovat a připravit sebelíp, ale nakonec stejně zjistíte, že jste něco důležitého zapomněli. A musíte improvizovat. Tentokrát doufám, že se mi aspoň vyplatí, že si s sebou zabalím ruční steamer. I když teda zatím moc netuším, co s ním budu žehlit. Jaké bude počasí? Mám si zabalit bundu? Nebo pantofle? Hlavně mít místo na ručník. A kosmetiku. Mám si balit kondomy? Už nejsem ve věku, kdy jsem se probouzela v cizích hotelech, ale věk je jen číslo. Do jaké kabelky se mi vejde počítač? A mám kapesní lékárničku? A zásobu vitamínů?
Jediné, co vím s jistotou, je to, že v pátek touhle dobou už budu sedět, dá-li festival, v kině na půlnoční projekci indonéského hororu Prokletá vesnice. Budu v sobě mít kafe a Aperol a budu se bát spolu s dvěma hlavními hrdinkami, které si podle anotace „jednou chtějí otevřít obchod s módou“. Přála bych jim to, ačkoli trailer naznačuje, že to celé dopadne hodně jinak.
Ale kdo ví. Filmový plot twist přichází, když to nejmíň čekáte, ale obvykle až na konci…
Na letošním festivalu budete kromě vstupenky potřebovat i černobílou páskou, kterou budete prokazovat, že jste řádně otestovaní proti covid-19.
► Pokud budete splňovat jakoukoli z následujících podmínek, získání kontrolní pásky od covid control týmu bude otázkou minut.
☞ Budete mít ukončené očkování alespoň 14 dnů.
☞ Nemoc COVID-19 jste prodělali před méně než 180 dny.
☞ Budete mít u sebe čerstvý a platný PCR nebo AG test z certifikovaného pracoviště.
▼ Pokud nejste očkovaní a nestihnete se otestovat ještě před odjezdem do Varů, nevadí. Nechte se otestovat přímo ve Varech. Jen počítejte s možným zdržením.