Myslete pozitivně! (Pokud na to máte.)

Protesty proti zákazu interrupcí

V Polsku začal před půl rokem platit nový zákon, který téměř zakazuje interrupce. Jedná se o masivní zásah do lidských práv. Redaktorka polského serveru Polityka Joanna Podgórska přináší v rozhovoru s ředitelkou neziskové organizace Federace pro ženy a plánované rodičovství Krystynou Kacpura bezprostřední pohled na realitu polských žen, které se s platností protipotratového zákona dostávají do neřešitelných životních situací.

„Ženy jsou vyděšené, jsme v pasti,“ říká ředitelka organizace pomáhájící ženám

Když skončíš na dlažbě, pozitivní myšlení ti nepomůže

Jistě jsou situace, kdy pozitivní myšlení skutečně přijde vhod, například když nás stresuje důležitý rozhovor, rande nebo vystoupení. Jenže k tomu, abychom si poradili s mnoha složitými problémy, jsou potřeba konkrétní systémová řešení; obecné, byť dobře myšlené rady je rozhodně nenahradí. Opakující se teze o pozitivním myšlení slouží jen k pérování lidí, kteří to mají těžké i bez toho. Tomu, kdo takovou radu dává, zase přinášejí pocit nadřazenosti a staví ho do pozice autority.

Pozitivní myšlení ti ale nepomůže, když nemáš práci. Pomůže ti podpora, která ti umožní důstojně žít, pomůže ti nepodmíněný základní příjem a dostupnost dobré, důstojné práce.

Pozitivní myšlení ti nepomůže, ani když zažiješ znásilnění. Pomůže ti empatický právník, psychiatr a vhodná psychoterapie, která je dostupná okamžitě, a ne za několik měsíců nebo let.

Pozitivní myšlení nezařídí, aby z poškozeného plodu vyrostlo zdravé miminko. Pozitivní myšlení nedokáže ani nechat zmizet nechtěné těhotenství. Pomohla by legální interrupce, kterou v Polsku bohužel nemáme.

Kaczyńského režim nedávno zavedl téměř úplný zákaz potratů, pandemie covidu-19 už trvá déle než rok, mnoho lidí je nemocných, mnoha lidem zemřeli blízcí, tisíce lidí ztratily práci a nemají žádné úspory, jsme donekonečna zavření mezi čtyřmi stěnami, míra domácího násilí roste – a tady se nám tvrdí, že stačí jen myslet pozitivně. To jako fakt?

Jak myslet pozitivně, když se svět rozpadá?

Takové očekávání generuje další tlak a stres. Jak máme myslet pozitivně, když se svět rozpadá? Když nám hrozí ztráta práce, nebo jsme o ni už přišli? Když jsme se celé měsíce neviděli s blízkými? Je docela jasné, že můžeme cítit bolest, znechucení nebo vztek. Že naše myšlenky nebudou připomínat růžovou cukrovou vatu. Máme se kvůli tomu cítit provinile? Máme tyhle pocity potlačit, vytěsnit, ukrýt?

Vytěsňovat těžké emoce a myšlenky je jako nechat si sebrat kousek sebe sama. Ztrácíme přístup ke skutečným reakcím svého těla i mysli na složité, stresující situace. Vytěsnění je ale ze světa nevymaže – zůstávají v nás, obíhají a vrství se. A my tu tíhu nosíme v sobě. Místo hlasu psychoterapeutek a lékařů pak slyšíme vydírání usměvavých influencerek: „Usměj se přece.“

Nemohli by nás privilegovaní konečně přestat instruovat, přestat nám vnucovat svoje očekávání? Sami víme nejlíp, co si myslíme, co cítíme a co chceme. Privilegovaní nemají ponětí, jak vypadá život většiny. Proč si tedy myslí, že nám můžou radit? Jako když se kněží snaží radit v otázkách sexu.

My ale ve své hlavě nechceme ani jedny, ani druhé. Ani kněží, ani celebrity.

Je možné těžkou prací dosáhnout úspěchu?

Fajn, ale co když je díky práci a odhodlání opravdu možné dosáhnout „všeho“? Co když to s námi celebrity myslí dobře a dělí se o svoje know-how? Co když získali největší boháči svoje jmění prací a vytrvalostí?

Vědecké výzkumy bohužel ukazují pravý opak. Ekonom Thomas Piketty v průlomové knize Kapitál v 21. století doložil, že zisky z kapitálu rostou rychleji než platy. To znamená, že bohatí jsou čím dál bohatší, zatímco chudí pořád chudší a chudší. Piketty prostudoval majetkové výkazy, dědická řízení a daňové evidence z posledních třiceti let v padesáti zemích. Vyšlo mu, že v rukou malého množství lidí se hromadí čím dál větší bohatství. A kariéra „od čističe bot k milionáři“ je čím dál méně reálná. S každým rokem, měsícem i dnem méně a méně. Skvěle je to vidět právě na případu milionářky Anny Lewandowské.

Obrácená pozitivita

Hédonismus máme spojený s nadměrnou touhou po slasti a uspokojení. Jeho opakem není rozumná zdrženlivost, ale porucha emocí, s níž naopak pozitivní věci odmítáme vidět, natož zažívat. Anhedonismus je obzvlášť zhoubný ve vztazích, ze kterých postupně vysává veškerou radost. Jak se dostat z bludného kruhu přesvědčení, že nám nezbývá než trpět?

Terapeut Honza Vojtko o tom, jak patologický negativismus nabourává vztahy

„Usměj se“. I tak zní někdy násilí

Heslo „mysli pozitivně“ naznačuje, že problém spočívá v myšlení. Tedy v nás, nikoli ve světě, v němž žijeme. Se světem je všechno v pořádku, to my špatně cítíme, špatně myslíme. Tohle heslo nás vede k tomu, abychom nevěřili vlastním smyslům, ale poslouchali dobré rady těch, kterým se daří. Vina se svaluje na nás, jen abychom hlavně neobvinili skutečné viníky – tedy ty, kteří rozhodují a z naší provinilosti čerpají zisk.

Rady typu „díky pozitivnímu přístupu k životu můžeme spoustu problémů vyřešit rychleji a překonat většinu obtíží“ jsou podobné, jako pokyn „usměj se“, kterým ženy každou chvíli častuje určitý typ mužů. A mají stejné následky – berou nám pocit kontroly nad situací a redukují nás na pasivní objekty, které je možné libovolně hodnotit a napomínat. Náladu nám nijak nevylepší, ani nás neposílí, ani nám nedodají pocit, že nás někdo vyslechl. Cítíme se spíš jako neposlušné dítě, které dostalo vynadáno za nenapsaný úkol.

Protože tak jako muži rádi zesměšňují ženy, boháči rádi infantilizují „obyčejné lidi“. Slovní obtěžování žen cizími muži už neváháme označit za sexuální násilí – konkrétně catcalling, do nějž spadá pískání, pokřikování nebo sexistické narážky. Je čas podobně označit narážky cizích milionářů na „obyčejné lidi“ za násilí ekonomické. Manipulace fakty a dobré rady pronášené v celostátních médiích nás zatěžují. Přestáváme se kvůli nim ve světě cítit bezpečně, protože vidíme, že v něm pro nás není místo a zachází se s námi jako s věcmi. Také se začínáme cítit provinile a máme pocit, že jsme zůstali bez podpory, odkázáni sami na sebe. Cítíme se vinni tím, čeho jsme obětmi.

Proč tomu říkám ekonomické násilí? Protože vinu za obtížné životní podmínky, vykořisťování a násilí přenáší na lidi, kteří se s nimi potýkají. Tedy na oběti. Je to stejné, jako když se v kontextu sexuálního násilí mluví o příliš krátké sukni.

Už dobře víme, že vinen je násilník, nikoli krátká sukně. Řekněme si tedy na rovinu také tohle: vinen je vykořisťovatel, nikoli pracovník. Vinen je exekutor, nikoli nájemník. Vinen je systém, v němž nám milionáři vyprávějí o pozitivním myšlení, nikoli člověk, který – ať myslí pozitivně nebo ne – prostě nemá tolik štěstí.

Ahojky, miláčkové! Jestli vám záleží na vašem zdraví, kupte si tenhle krém. Pac a pusu!

Samozřejmě se to netýká jen Anny Lewandowské. „Mysli pozitivně“ je jeden z nejběžnějších výkřiků neoliberalismu, jeho mýtů a stereotypů. Slouží výhradně k pérování těch, kteří neměli dostatečné štěstí, aby se zařadili k jednom procentu nejbohatších.

„Ahojky, miláčkové!“ vykřikují influenceři s velkými úsměvy a velkým dosahem, aby sledujícím „prozářili“ den – přestože je neznají, určitě to nejsou jejich „miláčkové“ a ve většině případů jsou jim ukradení (ne tak jejich peníze). Potom přidají reklamu na zboží, po kterém budete mít krásnou a zdravou pleť. Upravená fotka ukazuje majitelku značky a její ideální pleť, aby se sledující pochopili, že si ten výrobek prostě musejí koupit. A pokud to neudělají, tím spíš se mají cítit hrozně – protože se dost nestarají o sebe a svoje zdraví.