Ženská práva jsou lidská práva. V realitě to ale často neplatí
Když nejčastější formy násilí na ženách, tedy domácí a sexuální násilí, zasáhnou individuální ženu, představíme si, že jí bylo ublíženo na těle i na duši, že byla narušena její intimita a důstojnost a že si třeba ponese trauma po zbytek života. Napadne vás ale taky, že nastavení společnosti, které omlouvá a umožňuje násilí na ženách, ubírá ženám i na jejich lidských a občanských právech?
Žena má zdravotní problém. S důvěrou se obrátí na lékaře. Ten ji místo odborné pomoci sexuálně zneužije. Žena je situací paralyzovaná a otřesená, přesto najde sílu si postěžovat. Odpovědí je mávnutí rukou, ignorování a zametení stížnosti pod kobereček. Ženě se nedostalo odpovídající zdravotní péče, ztrácí důvěru v lékaře. Kromě individuálního traumatu má tato situace taky obecnější – občanskou rovinu. Žena platí daně, zdravotní i sociální pojištění jako každý občan – ale dostane se jí horší veřejné služby proto, že v celém komplexu našich institucí jsou zaryté genderové nerovnosti, které přistupují k mužům a ženám různě.
25. listopad označuje OSN jako Mezinárodní den proti násilí na ženách. Následuje tzv. 16 akčních dní proti genderově podmíněnému násilí, během nichž státy, organizace a instituce pořádají různé akce a věnují se intenzivně tématům domácího a sexuálního násilí. Tyto dny vrcholí 10. prosince, který je označený za Den lidských práv. Je to dobrá příležitost podívat se na oblast násilí na ženách v širších a obecnějších souvislostech.
Zažrané nerovnosti
Mužská medicína
Odborníci se shodují, že jedinou cestou z pandemie covid-19 je vakcinace, ne všude se to ovšem daří. Proto je zásadní budovat v lidech důvěru a bránit šíření poplašných zpráv – i tím, že nebudeme bagatelizovat problémy části společnosti. Třeba té části, která po očkování se znepokojením sledovala změny v menstruačním cyklu, dlouho se ale nedovolala pozornosti. Teď se situace mění. Začne medicína brát ženskou zkušenost konečně vážně?
Naše dosavadní společenské nastavení je genderových nerovností plné. Mužům a ženám přikládá jiné role a očekávání a také v praxi s nimi zachází jinak. Ženy jsou častěji oběťmi genderově podmíněného násilí. A když se stanou oběťmi, je s nimi zacházeno mimo jiné podle zraňujících, nebezpečných a omezujících genderových stereotypů. Jejich nositeli nejsou jen konkrétní lidé, ale v obecnějším pohledu také veřejné instituce a služby, se kterými přicházíme denně do styku. Když jsou naše instituce protkány genderovými stereotypy v neprospěch žen, ženám se za stejný vklad dostává horších služeb – na základě toho, že je systém vidí jako jiný druh lidí než muže. Podívejme se na dva příklady.
Přístup k adekvátní zdravotní péči
Na „kauze Cimický“ si můžeme ukázat, jak moc může rozdílný přístup k ženám a mužům a bagatelizace násilí na ženách omezit přístup ženy k adekvátní zdravotní péči. Žena přichází k odborníkovi se zdravotním problémem. Místo profesionální pomoci je sexuálně obtěžována či zneužita. Žena o tom řekne některému z kolegů či kolegyň daného odborníka a dozví se, že „o tom se tak nějak ví“. Žena si stěžuje formální cestou, např. vedení zdravotnického zařízení či profesnímu sdružení (např. České lékařské komoře). Nikdo nic neřeší, nikdo nic nevyřeší. Na policii žena z mnoha naprosto pochopitelných důvodů nejde, a po takové zkušenosti – lze se jí divit?
Žena v takové situaci je tak poškozena minimálně čtyřikrát:
- primární újmou (obtěžování, zneužití),
- sekundární újmou (bagatelizací, nedůvěrou a ignorováním problému),
- nedostalo se jí pomoci, pro kterou si k lékaři původně přišla, když se na něj obrátila s důvěrou, obavami a ve zranitelné pozici,
- její životní cesta se po prožitém traumatu změní a ona např. už nikdy plně nedůvěřuje lékařům a autoritám, což je zdrojem mnoha dalších životních potíží.
Jsou to právě třetí a čtvrtý bod, které ukazují, jak byla kromě primární a sekundární újmy narušena také její občanská práva. S takto komplexně negativním prožitkem (který není ničím virtuálním, ale zkušeností mnoha reálných žen) bude s menší důvěrou vyhládavat pomoc, bude to pro ni větší stres, může to mít vliv na celkovou kvalitu jejího života. Práh v přístupu ke službě, kterou si platí jako ostatní, bude třeba i navždy zvýšen.
Zajištění bezpečí a spravedlnosti
Velmi podobný scénář se odehrává v situacích, kdy žena zažije domácí či sexuální násilí a vydá se jej nahlásit na policii a řešit soudní cestou. Kromě toho, že ji veřejné instituce neochránily před primární újmou, mnohou oběť čeká „druhé kolečko“, tzv. sekundární viktimizace – nedůvěra, bagatelizace, či dokonce výsměch a obviňování od lidí, které potká na cestě: od pořádkové a kriminální policie přes psychology a soudní znalce až ke státním zástupcům, advokátům a soudcům.
Většina případů sexuálního a domácího násilí zůstává nenahlášena – ženy v těchto situacích zažívají děs, paralýzu nebo rezignaci, a také nedůvěřují policii a dalším veřejným složkám, že jí nějak pomohou. Dosavadní zkušenosti jim v tom bohužel často dávají za pravdu. Což je smutný bludný kruh, protože dokud více obětí nebude nahlašovat, policie nebude mít šanci prokázat, že si zaslouží důvěru, a proto mezi lidmi bude setrvávat nedůvěra a nahlašovat nic nebudou.
I pokud se ale odváží, čeká je dlouhá cesta. Mnoho případů je odloženo, k soudu se vůbec nedostanou. Pokud ano, řízení může být zdlouhavé a na jeho konci nízký trest. Až polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmínkou. Kolik žen v takovém kontextu odchází s pocitem, že jim stát a veřejné instituce pomohly, že byla zajištěna jejich bezpečnost a spravedlnosti bylo učiněno zadost?
Nehledejte vinu jednotlivce, ale systému
Nic z výše napsaného neříká, že každý lékař, policista či policistka, soudní znalec či soudce jsou špatní, nevzdělaní, necitliví, neprofesionální a nastavení proti ženám. Ve všech veřejných institucích existují také skvělí lidé, kteří dělají svou práci dobře a někdy i s několika kroky navíc. Často právě proto, že chápou a neignorují problematiku násilí na ženách a snaží se pomáhat – preventivně i obětem. Mediálně řešené kauzy z poslední doby stejně jako rostoucí počet příběhů konkrétních žen však ukazují, že problémy nejsou individuální, ale mají systémový charakter a že mnohé genderové nerovnosti jsou prorostlé v nastavení a fungování institucí.
Demokracie v různé kvalitě
Řešením je, jako vždy, přestat strkat hlavu do písku před tím, jak rozsáhlý a komplexní je problém násilí na ženách, a začít mimo jiné vnímat, jak k němu přispívají a dále obětem ubližují naše veřejné instituce, když jsou doposud stále protkané genderovými stereotypy a nerovnostmi. Je třeba kriticky nahlížet jejich fungování, hnát je k zodpovědnosti, když pochybí, a dožadovat se změn, aby dalším újmám předcházely. Anebo je aspoň vyvolat jménem.
Ať jako oběť, někdo blízký oběti, či člověk, kterému naše společenské poměry nejsou ukradené: každý z nás může svou troškou dělat vlny. Když zažijete nebo budete svědky nekorektního jednání nějaké instituce, ozvěte se. Stěžujte si, oslovte je, zveřejněte svou zkušenost. Ptejte se, jak situaci budou řešit a jaké změny plánují do budoucna, aby se podobným nespravedlnostem a ubližování zamezilo. Můžete také navrhovat velmi konkrétní řešení. Dobré praxe, jak reagovat na sexuální násilí a podporovat oběti, je dost. Jen se musí chtít. A takovou vůli něco dělat můžeme inspirovat všichni, právě tím, že se budeme víc ozývat.
Muži a ženy nemají ve veřejném prostoru stejné podmínky. Nemají je v osobním životě, na pracovním trhu ani v přístupu ke službám, jako je zdravotní péče či zajištění bezpečí a spravedlnosti, které si platí všichni občané stejně. Násilí na ženách je zásadní celospolečenský problém, který má svou lidskoprávní rovinu a který v principu zasahuje polovinu občanů státu.
Když instituce a veřejné služby pro své občany či občanky selhávají, lze říct, že pro ně selhává celá demokracie. Ta totiž není jen krásný abstraktní pojem, ale měla by mít i konkrétní obsah, který by měl na dennodenní bázi fungovat pro konkrétní lidi. A to se stále v mnoha případech neděje.
