Ano, znásilnil jsem tě, přiznal po letech expřítel. Příběh ženy, která konfrontovala svého útočníka

Co se stalo mezi vámi a Tomem?

Je to příběh milionů žen a pravděpodobně i mnoha mužů a nebinárních lidí po celém světě. Příběh o zradě někoho, komu jste absolutně důvěřovali, což je v případě znásilnění a sexuálního útoku vlastně nejčastější scénář. Tyhle trestné činy v drtivé většině případů spáchá někdo, koho máte rádi a koho znáte.

Jak k tomu došlo?

Bylo mi šestnáct a ještě jsem pořádně nechápala, co na klucích vidí moje kamarádky, když vtom přišel tenhle pohledný exotický student s australským přízvukem. Byl světák a gentleman, jakým moji islandští vrstevníci nebyli. Byla jsem z něj unešená a prožívali jsme úžasný románek. Drželi jsme se za ruce, dívali se jeden druhému do očí, všechno bylo nevinné a dobrovolné. Až do večera vánočního plesu.

Noci, která vám změnila život.

Začínala jsem si zvykat na to, že jsem v něčích očích žena. Do té doby jsem byla pro svět jen dítě. Ve svém čerstvém ženství jsem se rozhodla, že chci vyzkoušet alkohol. A protože jsem vůbec nevěděla, jak se pije, dost jsem to přehnala. Nakonec jsem celý večer proplouvala mezi vědomím a bezvědomím, dokud nepřišel můj neohrožený zachránce, nesebral mě z podlahy a neodvezl mě v taxíku domů. Bylo mi strašně zle, nemohla jsem se hýbat ani mluvit. Vzpomínám si na to zklamání, že jsem svému prvnímu příteli nedokázala ani poděkovat. Cítila jsem se s ním v bezpečí.

A pak se vděčnost, kterou jsem cítila, změnila v hrůzu, když jsme se vrátili ke mně domů. Odnesl mé bezvládné tělo na postel a začal mě svlékat. Dělal si se mnou, co chtěl. A já, šestnáctileté dítě, nevzdělané a neznalé, jsem si nedala dvě a dvě dohromady. Nepochopila jsem, že to, co se mi děje, je znásilnění, protože to nebylo jako ve filmech. Nebyl to násilník v temné uličce nebo šílenec s nožem, který na vás vyskočí zpoza stromu. Když jsem bezvládně ležela v posteli a on mě znásilňoval, pohledem jsem se fixovala na hodiny. Upnula jsem se na blikající tečku uprostřed čísel, abych nemusela být přítomná tomu, co se dělo. Byly to dvě hodiny, což je 7200 sekund.

Co se stalo potom?

Šli jsme každý svou cestou. Náš vztah události té noci nepřežil. Dva dny poté to byl vlastně on, kdo to ukončil. Pořád jsem kulhala, byla jsem očividně zraněná jak emocionálně, tak fyzicky. Nad ním se vznášel černý hustý mrak viny. I když mu tehdy bylo teprve osmnáct, věděl, že to, co udělal, rozhodně nebylo v pořádku. Já se mu tehdy nepostavila. Prostě jsem se rozloučila a pak se rozbrečela. Ze zmatku a bolesti a ze všech těch pocitů, traumat a zranění. Rodiče mě viděli, ale přičítali to zlomenému srdci. Nenapadlo je, že jsem byla obětí násilí.

Jak Tom reagoval?

Doufala jsem, že dokáže převzít odpovědnost. Ale připravovala jsem se na různé reakce. Že to bude ignorovat, což mi přišlo nejpravděpodobnější, protože kdo by se chtěl vrtat v devět let staré vině. Že mě bude urážet a obviní mě ze lži. Poslední, co jsem čekala, bylo to, co se nakonec stalo. Přiznal se, ano, znásilnil jsem tě, a byla v tom i upřímná lítost a nabídka nějak svou vinu odčinit, něco pro mě udělat. Psal, že na to myslel každý den, a já mu věřila. Věřila jsem, že opravdu chápe závažnost svého činu.

Nakonec jsem si uvědomila, že ano, něco pro mě udělat může. Myslím, že je to něco, co potřebují přeživší všude na světě. Odpověď na otázku proč. Proč jsi mi to udělal? Odkud se to vzalo? Chci pochopit, proč osmnáctiletý dobře vychovaný, jemný, výřečný kluk, premiant ze stabilního prostředí se šťastnými, milujícími rodiči, který má všechny výsady, jaké může mít, je přese všechno schopen udělat tak strašnou věc.

Chtěla jsem to pochopit. Cítila jsem do morku kostí, že takhle nepřemýšlím sama, že je to jeden z klíčů k otázce sexuálního násilí jako takového. Věděla jsem, že také Tomů jsou miliony po celém světě. Kdybych ho dokázala pochopit, možná by to mohlo být užitečné v širším měřítku. V tu chvíli jsem zasvětila svou práci i život prevenci násilí a hledání jeho příčin.

Co přesně se dělo po první odpovědi?

Začali jsme si psát. A tak jsme se vydali do hlubin psychiky osmnáctiletého chlapce, který byl schopen takto ublížit někomu, o kom si myslel, že ho miluje. Zjistili jsme, že se naše zkušenosti z posledních let v mnohém podobaly, přestože on byl pachatel a já oběť. Měli jsme podobné negativní copingové mechanismy, oba jsme bojovali s přijetím sebe sama nebo s alkoholem a v nakládání se sebou šli do krajností. Později jsem pochopila, že v obou případech za tím byl pocit viny a stud. On se tak cítil oprávněně, skutečně to byla jeho vina a hanba. Ale já se tak cítila vinou okolí, protože společnost viní oběť. Pokud jste pod takovým společenským tlakem a nikdo vám nepomůže, začnete obviňovat sebe.

Jak dlouho korespondence probíhala?

Přesně šestnáct let po činu skončila osobním setkáním v Jihoafrické republice (JAR). Bylo mi jednou tolik, než když se to stalo, a chtěla jsem za tím udělat definitivní tečku. Nechtěla jsem to dál analyzovat a psát si. Chtěla jsem celou věc uzavřít a odpustit, protože jsem cítila, že to potřebuji, abych se zbavila hněvu, nenávisti a dalších pro život zatěžujících emocí – i když chápu jejich roli a myslím, že jsou někdy nezbytné a v takovém procesu naprosto zásadní. Chci mít ve svém těle, mysli a srdci místo pro konstruktivnější věci. V JAR jsme s Tomem strávili týden, kdy jsme rozebírali naše životy a snažili se pochopit, co se stalo, jak nás to ovlivnilo, a pak to dávat do souvislostí. Chlapec, který to udělal, a dívka, které se to stalo, a co by se mohli navzájem naučit.

Jak vznikl nápad napsat knihu?

Když jsem tam jela, rozhodně by mě nenapadlo napsat knihu a sdělit světu náš příběh. Ale na konci společného týdne jsem měla pocit, že jsme přišli na tolik zásadních věcí. Takže když Tom řekl, že mu připadá škoda naše poznatky nenabídnout lidem v podobné situaci, řekla jsem si, že když má takovou odvahu, jak bych mohla být proti? Ale měla jsem vážné pochybnosti a obavy, zda s tím jít na veřejnost, a důvody jsou myslím zřejmé. Naše spolupráce rozhodně není jen tak. Sám o sobě je to bolestivý, těžko stravitelný příběh, a k tomu máte pachatele, který vám sděluje své zkušenosti!

Naprosto chápu, že to některé lidi rozzuří. A chápu, jak moc otevřenosti to od nich vyžaduje. Ani já, ani Tom bychom takový požadavek nevznesli, kdybychom si nemysleli, že je to nutné. Jsme přesvědčení, že je potřeba převzít zodpovědnost za sexuální násilí a za kulturu, ze které vychází, za myšlenky, ve kterých je zakořeněno. Je potřeba pomoci otevírat především mysl mužů, nejen těch, kteří se dopustili zločinů, ale všech, kteří jsou ochotní připustit, že mohou být součástí problému.

Co mohou udělat?

Pokud jste překročili nějakou hranici, pak to nejdůležitější, co můžete udělat pro sebe i pro druhého člověka, je přiznat si to a převzít odpovědnost. Protože pokud to neuděláte, nakonec zničíte nějakou část sebe a budete utíkat před vinou. To z vás udělá roztříštěnou osobu. Jediný způsob, jak zůstat neporušený, je přijmout i ty nejtemnější aspekty sebe sama, přihlásit se k nim. Myslím, že v tom je podstata bytí člověkem. Potřebujeme to v podstatě všichni. Přijít na to, jak integrovat všechny své součásti, i ty nejzraněnější, i ty docela rozbité, i ty, které si nechceme připustit. Potřebujeme budovat nejkomplexnější a nejpravdivější verzi toho, kým jsme.

Proč by si lidé měli knihu přečíst?

Myslím, že je to kniha o velmi hluboce lidských tématech. A nemyslím tím, že to je velkolepá kniha, ale že pojednává o zásadní lidské zkušenosti a hodnotách, se kterými se všichni potýkáme. Nikdo z nás neprojde životem, aniž by mu bylo ublíženo, a nikdo z nás neprojde životem, aniž by někomu sám ublížil. Nejde o to, se tomu vyhnout. Tomu se nedá vyhnout. Jde o to, jak s tím naložíte.

Co dělat s věcmi, které vás bolí? Jak v tom najít krásu? A jak v ní najít uzdravení? Věřím, že právě proto lidé mají číst příběhy. Každý může přicházet na věci sám, ale nejdřív je dobré si poslechnout, co nám o životním hledání řeknou jiní. Jsem přesvědčená o tom, že vyprávění příběhů je léčivé a že na základě vyprávění příběhů a jejich sdílení se můžeme rozvíjet jako osobnosti. Všichni přitom nemusíme zažít nepřízeň osudu. Můžeme se poučit z utrpení a uzdravení jiných lidí, pokud jsou ochotni se o ně podělit. Myslím, že když se do těchto příběhů začnete zaplétat, pouštět je k sobě na citové rovině, objevíte jejich sílu. V odkrývání a sdílení zranitelnosti člověka. Tam se mé srdce otevírá tomu vašemu. Když se naše srdce otevřou, sblížíme se. A když se sblížíme, přežijeme. Myslím, že i díky tomu jsme jako druh přežili. Díky sdílení příběhů.

Měla kniha takový dopad?

Vytvořila pevná pouta mezi mnou a mnoha dalšími. Je to krásný příběh. Je zvláštní to tak říct, ale v té knize je tolik katarze a tolik uzdravení a krásy! Myslím, že když se přestanete vyhýbat temnotě a zranění, najdete to nejcennější. Lidé se podle mého nemusejí bát, že jde o temnou a těžkou knihu. V konečném důsledku je to kniha o tom, jak se postavit k tomu, kým jste jako člověk. Já i Tom tomu čelíme ze všech úhlů pohledu. Myslím, že mnoho lidí nedokáže milovat různé aspekty sebe sama. Ale právě o to jsme se oba snažili, najít odpovědi a znovu najít sami sebe.