Ve veřejném prostoru by se měl každý cítit dobře. Co plyne z kauzy o pravidlech chování pro děti?
Minulý týden napsalo jedno pražské bistro varování lidem, kteří by do něj chtěli přijít s dětmi. Vyvolalo to vlnu nevole, protože někteří lidé vnímají, že je veřejný prostor k rodičům a dětem nepřívětivý. Tahle nevole však vyvolala další nevoli: každý podnik si přece může určit svoje pravidla a kdo nechce, ať tam nechodí. Mluvíme ale vlastně všichni o tom samém? Vadí nám hlasité děti víc než hlasití dospělí? A co považujeme za tolerovatelné dětské chování a projevy?
Kauza, kterou vyvolalo jedno pražské bistro tím, že si napsalo ne zrovna přívětivá pravidla pro vstup dětí, už pomalu vychladla. Můžeme se tedy na ni podívat s odstupem, se zamyšlením nad diskuzí, kterou vyvolala, a třeba trochu zahrabat příkopy, které podle ostrosti některých výměn, zdá se, existují.
Ono to ale nebude tak horké. Drtivá většina lidí by se nejspíš neoznačila striktně za zastánce či zastánkyně názoru „děti do bister nepatří“, nebo „děti musí mít přístup kamkoliv“. To zase jen zkratkovitost sociálních sítí a nemožnost více rozvinout, jak máme kdo prožité a nacítěné všechny zahrnuté koncepty, působí, že tu jsou dva jasně oddělitelné tábory. Nemyslím si. Věřím, že kdyby si ti zdánlivě nesmiřitelní diskutující sedli u kafe, po chvíli hovoru by se ukázalo, že jsou z většiny ve shodě.
