V Česku se ročně odebere z rodin na tři tisíce dětí. Kde jsou teď děti z uzavřených kojeňáků?
Konečně zmizel náš smutný unikát. Česko bylo poslední zemí v EU, která posílala nejmenší děti do ústavní péče. Od ledna už u nás neexistuje ani jeden kojenecký ústav, a my jsme se tak zařadili po bok všech ostatních států, kde ústavy nefungují už roky.
Právě nejmenším dětem pobyt v ústavní péči škodí nejvíc. S nebývalou silou se propisuje do dětských, ale i dospělých životů. Výzkumy dokazují, že jen těžko hledají životní spokojenost, sebedůvěru a v blízkých vztazích, které jako malí nemohli zažít, selhávají.
Každý vám odkýve, že děti by přece měly vyrůstat v rodinném prostředí, přesto trvalo patnáct let, než se český stát odhodlal kojenecké ústavy zrušit. Alespoň trochu dobrá zpráva je, že počet dětí v ústavech se rok od roku snižoval, až jich v nich loni v květnu žilo posledních sto. Důvodem stále nižších čísel byly pěstounské rodiny, které neoddiskutovatelně sehrály svoji historickou úlohu. Jednoduše proto, že jich přibývalo a děti si braly k sobě domů.
Další změna nás čeká už za tři roky. Sněmovnou prošla novela zákona, která ze současných tří let věku rozšiřuje věkovou hranici na osm. Až do osmých narozenin se tedy od roku 2028 nemají děti dostávat do ústavní péče. Můžeme slavit. Zároveň je ale třeba volat po dalších změnách. Do péče ústavů se totiž dál mohou dostávat malé děti, které mají zdravotní potíže, a taky velké sourozenecké skupiny. Některé kojenecké ústavy si loni ještě rychle zaregistrovaly, že můžou fungovat v režimu dlouhodobé lůžkové péče. Na to konto se objevily obavy, aby se děti nezačaly uměle „znemocňovat“. Bude tedy potřeba hlídat, aby na zdravotních lůžkách nepobýval někdo, kdo tam nemá být.
Taky je třeba tlačit na to, aby všechny kraje bez výjimky chápaly, co je jejich úkolem, a pěstouny a pěstounky aktivně sháněly. Úkolem státu je pak vydávat dostatek financí, aby pěstouni mohli svoji úlohu kvalitně vykonávat. A mluvit se konečně začíná i o specializovaných pěstounech a pěstounkách, kteří by měli ještě víc podpory, aby zvládali péči o děti s hendikepem, velké sourozenecké skupiny či děti s náročným chováním. V neposlední řadě je potřeba, aby soudy jednaly rychle a dokázaly rozpoznat, co je nejlepší zájem dítěte.
A to stále není vše. V Česku se ročně odebírá z rodin tři tisíce dětí, což je v evropském srovnání obrovské číslo. Důvodem je, že necháváme rodiny padat do existenčních problémů, máme podfinancované sociální služby a stále tu neexistuje zákon o podpoře v bydlení. Přitom bychom tolik pěstounských rodin nepotřebovali, kdybychom nebrali z rodin děti ze sociálních důvodů. Za to nás kritizují evropské instituce a Nejvyšší soud už v roce 2011 řekl, že to je nepřípustné. Přesto se to stále děje.
Žádná země se zcela neobejde bez ústavů. Když se ale ještě jednou podíváme na Západ, uvidíme, že tam kromě zrušených kojeneckých ústavů mají ještě jedno specifikum. V dětských domovech nežije třicet dětí jako u nás, ale mnohem méně. Ve Velké Británii v průměru čtyři děti na jeden ústav. Že to není nemožné, dokazuje Pardubický kraj, který se už před několika lety rozhodl všechny svoje dětské domovy přestěhovat do bytů v běžné zástavbě. Dětí tam žije vždy pět. Nakupují si, vaří, zvou si domů kamarády, mají tu soukromí. Není to dokonalé, ale kopíruje to běžný život víc než velký dětský domov.
Smyslem všeho výše popsaného je, aby děti odtržené od svých biologických rodin dokázaly snáze překonat obrovskou ztrátu, kterou zažily. Aby se jim lépe povedlo naskočit do života. Do života, který nebývá jednoduchý pro mnohé z nás, pro ně je ale ještě mnohem těžší.
