Nové hlasy. Irská literární superstar a depresivní čtení na léto
Spisovatelky nové generace si cpou do kapes skvělé kritiky a prestižní ceny. Jejich hrdinky jsou mladé, nadané a sebedestruktivní.
Už nevím, kdy přesně jsem s tím začala a proč. Možná za to mohla Elena Ferrante, díky které jsem po delší době měla pocit, že se na svět kolem sebe můžu dívat očima a zkušenostmi, které mi náleží a které v různých nuancích dobře znám.
Ale možná jen intuitivně zapracovalo moje podvědomí. Tak jak tak, objevilo se v mé knihovně hned několik nových autorek. A spolu s nimi i témata (a především způsob jejich uchopení), která jsem v literatuře postrádala.
Pojďme se o tom bavit
„Chtěla jsem mu říct: Kdepak, chtěla jsem, abys mi vyprávěl, jak se ti o mně zdá. Taky jsem měla těžký období, řekla jsem. Neřešme to.“ První česky vydaný román irské literární superstar, teprve osmadvacetileté Sally Rooney, se jmenuje Rozhovory s přáteli (Argo, 2019). V originále vyšel v roce 2017 a jde o autorčin debut, který ji však katapultoval mezi nejuznávanější autorky mladé generace.
Na pozadí jednoduchého a přímočarého vyprávění se zaplétáme do banálních rozhovorů jednadvacetileté Frances. Ty vede jak sama se sebou, tak se svými přáteli: Bobbi, první láskou a nejbližší kamarádkou, Nickem, ženatým milencem, trpícím depresemi, i jeho ženou Mellisou.
Kniha v jednoduchém plynutí odkrývá úskalí a nemožnosti obyčejných dialogů, věčný strach z přílišného obnažení se a s tím související zranitelnost. Popisuje hledání hranic ve světě, kde je těžké být skutečně „autentický“ a svůj, ačkoliv právě to se – z různých důvodů – nejvíc cení. Alespoň na povrchu.
Frances, Bobbi, Nick i Mellisa se pohybují v teritoriu, které si sami zvolili a sami načrtli, které je pro ně zdánlivě bezpečné a o kterém se domnívají, že ho mají pod kontrolou. Ve skutečnosti ale až moc často pochybují a bojí se ztrapnění nebo ponížení, pramenícího z přiznání pravdy – ať už je lichotivá, nebo bolestivá.
Ačkoliv je kniha vyprávěná čistě subjektivně a odehrává se výlučně skrz hlavní postavu, tedy Frances, ukazuje Rooney ve své prvotině, jak silně jsou naše životy ovlivněny rodinnými, dobovými a kulturními patologiemi. Bobbi a Frances jsou emancipované mladé ženy, pro které je jejich levicová identita stěžejní, a to i když rády sní o jiném světě, než ve kterém momentálně žijí.
Nick a Melissa zase hledají způsob, jak si uchovat důstojnost a znovu nalézt blízkost, která se jim z jejich zdánlivě dokonalého života úspěšných a krásných lidí z irské vyšší střední třídy vytratila. Nic z toho nejde snadno a některé z rozvorů způsobují při čtení až fyzické pocity trapnosti. Především proto, jak důvěrně známé jsou.
Depresivní čtení na léto
Ve stejném roce vydala svou první knihu i o pár let starší nigerijská spisovatelka Ayobami Adebayo (ročník 1988). V románu s názvem Zůstaň se mnou (2019, Kniha Zlín) se formou klasické narace – byť vyprávějí na střídačku dvě hlavními postavy, Yeyide a Akin, dostává do světa na neustálém pomezí života a smrti. V něm se střetávají nigerijské kulturní zvyklosti s touhou po emancipaci, hluboká láska s ještě hlubším zklamáním a zármutkem, nedorozumění a obavy, které mají fatální důsledky.
Retrospektivní příběh manželů Yeyide a Akina, který vykresluje i politické zvraty v zemi, je zároveň příběhem skrz na skrz osobním: hlavní protagonisté touží po dítěti, milují se a věří, že to bude právě jejich láska, která překoná všechny zásahy rodiny. Když se tak nestane, začne se všechno rozpadat. Mozaika mužského a ženského vyprávění odkrývá jednotlivé vrstvy postupně a z různých perspektiv, a čím hlouběji se noří, tím nesnesitelnější a beznadějnější to je.
Yeyide a Akin, kteří si chtěli zůstat věrní a nerespektovat tradici nigerijské bigamie, si ubližují a všechno se nakonec točí kolem jejich neschopnosti říct si pravdu. Podobně jako u Rozhovorů s přáteli, ale v úplně jiném společenském a kulturním rámci.
Nesledujeme starosti prekarizovaných, svobodomyslných Irčanek, ale místy až nepředstavitelné trápení dvou blízkých lidí, kteří se s každou stránkou ztrácejí a odcizují, ačkoliv k sobě stále chovají stejně silné city. Jejich tragédie dopadá na nejbližší okolí a před smutkem a trápením nakonec není uchráněný vůbec nikdo. Nejdepresivnější čtení na léto.
Bezpečná vzdálenost
„To důležité se už stalo. Teď přicházejí už jen následky.“
V psychedelické a těkavé novele Mimo dosah (2019, Argo) o dekádu starší hispánské autorky Samanty Schweblin (narozené roku 1978) se řeší anatomie jednoho okamžiku. Trýznivé pátrání po chvíli, která se zřetězila do série tragédií, má až obsesivní charakter a není z něj vůbec jasné, kde a kdy se odehrává. Je to halucinace? Je to opravdový rozhovor? A co je vlastně v našem životě skutečné a hmatatelné?
Jedna z nejvýraznějších autorek Jižní Ameriky, která dnes žije v Berlíně, odříkává příběh jako modlitbu prosící o odpuštění. Oproti předchozím dvěma knihám vyniká rozostřenou strukturou na pomezí snu a hypnózy. Argentinský venkov zde funguje jako pouhá kulisa pro temné vyprávění, mísící v sobě magii a touhu po realitě.
Chlapec a dospělá žena se v něm snaží zanalyzovat ten nejdůležitější bod v prostoru a čase, ohledat ho a najít chybu, která všechny poznamenala. Středobodem příběhu je stejně jako u Ayobami Adebayo ztráta a potřeba se s ní nějak vyrovnat, porozumět jí a možná se s ní smířit. Chlapec-duch David a Amanda se společně vydávají na cestu, která jim má osvětlit ztrátu Amandiny dcery Niny a s ní související temnou historii vesnice.
Jestli něčím kniha vyniká, tak především svou tísnivostí. Při její četbě je cítit znejistění a osamocení, nic není, jak se zdá, nic není jisté. Ačkoliv je těžištěm příběhu setkání, k tomu pravému protnutí v knize nedojde. Na konci zůstává jen nepříjemná úzkost, kombinovaná s nutkavou potřebou rekapitulovat ze všech stran i svá vlastní selhání a ptát se, jestli to vlastně nešlo udělat lépe.
