Povídka Dominiky Prejdové: O čem mluvíme, když mluvíme o Vánocích
Spisovatelka Dominika Prejdová, autorka románu o patchworkové rodině Z čeho je den, za který získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2021, napsala pro čtenářky a čtenáře Heroine.cz vánoční povídku. Vydává se v ní do rozlehlé krajiny amerického Colorada a vypráví o překonávání velkých vzdáleností a nečekaných chvílích blízkosti.
Přistála na letišti v Denveru půl hodiny před plánovaným příletem. Bylo půl deváté ráno. Z letadla vypadal Denver jak poušť. Poušť a rovina, nad níž se náhle vznesly strmé vrcholky Rocky Mountains. Na letišti chvíli pozorovala lidi. Znovu ji zarazilo, že v Americe nikdo nezdůrazňoval status oblečením, všichni chodili více méně stejně, v kostkovaných košilích a džínách, ať to byl Steven Spielberg, nebo mexický zahradník. Pak si všimla nápisu Tornado Shelter. Šla za ním ze zvědavosti, až došla k záchodům. Chvíli tam stála, než jí došlo, že Tornado Shelter je tam. Na letišti hráli Jingle Bells, písničku z Love Actually a jinak staré hity z šedesátých a sedmdesátých let. Jako by všude v Americe hrál ten stejný klasický soundtrack z jednoho jukeboxu, ve všech obchodech, restauracích a letištích plynula podobná retro vánoční atmosféra.
V car rental se nejdřív bála ukázat svůj týden starý řidičák, ale samozřejmě to nikoho nezajímalo. Forda jí půjčili bez problémů. Řidičák si udělala až tady v Americe. Vypadalo to úplně jinak než v Evropě. Řidičák byl ukázkovým příkladem amerického pragmatismu. V USA: minimum teorie, hodně praxe. V Evropě: hodně teorie typu jak napakovat přívěs, kolik může maximálně vyčuhovat roura, když už ji tam napakuješ, dva metry myslíš? Ha! Dostali jsme tě, kreténe, musíš opakovat test. Jízdy v USA minimálně padesát hodin, z toho aspoň patnáct hodin po setmění, nula na hřišti. V Evropě třicet hodin, setmění a noc nejezdíme, zato deset hodin z těch třiceti trénujeme na hřišti mezi kuželkami, má to větší smysl než trénovat v provozu. A teď to nejdůležitější: kdo kde lépe řídí a dodržuje předpisy? Projeví se nějak ta masa teorie vycucaná z prstu na tom, jak Evropani řídí?
Schizofrenie života. Člověk měl mít pocit, že je o něj postaráno, ale zároveň, že zubatá už stejně klepe na dveře. Přeladila na country rádio.
Americe už bude vždycky vděčná aspoň za to, že jí tu bez většího stresu pomohli k řidičáku, kterého se obávala celý život. V Evropě to po několika pokusech už vzdala.
Teď nasedla do modrého Fordu, nastavila GPS a vyjela. Zapnula si americké rádio. Bylo to trochu jako pokračovaní letištního soundtracku, ale nevadilo jí to. Amerika byla nejen pragmatická, ale i právnická. Hodně reklam v rádiu bylo na právní služby („Máš pocit, že tě v práci ojebali, a cítíš, že máš právo na odškodnění? Zavolej nám a dáme to do pořádku. Naše firma už vyhrála dvacet tisíc případů.“ „Rakovina kosí bohaté i chudé bez rozdílu. Radši jdi na check up. Ještě dnes.“) Schizofrenie života. Člověk měl mít pocit, že je o něj postaráno, ale zároveň, že zubatá už stejně klepe na dveře. Přeladila na country rádio.
Johnny Cash zpíval Walk the Line a ona frčela po dálnici v nejpomalejším pruhu šedesát mil za hodinu. Za Denverem provoz na dálnici prořídl. Nepředjížděla ani náklaďáky. Její nově odkrytá radost z řízení pramenila z něčeho jiného než z rychlosti. Když řídila auto, měla pocit, že je sama na světě, že nanovo definuje svůj vztah se světem. Že zažívá nový druh volnosti, který nějak souvisí s momentem rovnováhy, uklidnění, vyrovnání se sama se sebou.
Díky tomu pocitu nelitovala, že si udělala řidičák až v pětačtyřiceti. Kolik už má člověk nových začátků. Jako třeba ten, že chtěla strávit Vánoce někdy úplně sama.
Po celou dobu měla po nalevo od sebe železniční trať s dlouhými nákladními vlaky a za ní se táhl pás hor se zasněženými vrcholky. Jinak nic. Velká prázdnota. Široký horizont byl tak hypnotický, že se musela nutit vracet se pohledem na cestu. A pak zase uhnula očima vlevo. Jako by ji ta široká krajina volala. Vtahovala a zároveň jí dávala pocit euforie.
Jela pořád na sever, do Wyomingu. Přejela Fort Collins a odbočila k pumpě. Došlo jí, že tankovat ještě neumí. Stála chvíli před benzinkou s kreditkou v ruce. Tady uprostřed ničeho si uvědomila, jak v otevřené krajině fouká. Všimla si, že vedle ní tankuje starší ženská. Muselo jí být přes osmdesát. Měla na sobě džínovou bundu a kudrnaté šedivé vlasy sestříhané na mikádo. Tankovala a přitom s někým mluvila po telefonu, který měla nahlas na střeše.
- Pracuješ?
- Jedu zrovna do práce.
- Zníš ospale.
- Jsem ospalá.
- Řídíš pick up?
- Jo.
- Máš pořád ty špatný gumy, nebo jsi je už vyměnila?
- Neměla jsem peníze.
- Pošlu ti na ně peníze, nechci abys v zimě jezdila na blbejch gumách. Můžeš si nechat proplatit šek?
- Můžu.
- Tak ti pošlu peníze.
- Máš oblečení na zimu? Bylas v sekáči?
- Mám. Byla jsem v jednom. Ale neměli na mě džíny… Mám moc dlouhý nohy.
Žena v džínové bundě se zasmála.
- Nemáš mít tak dlouhý nohy. Něco o tom vím. Přijedeš na Vánoce?
- Nevím. Nevím, jestli si to můžu dovolit.
- Nevíš, jestli budeš mít čas?
- Nevím, jestli budu mít peníze na benzin.
- Pošlu ti šek, abys měla na benzin. Na benzin a na gumy. Abys přijela. Okej?
- Okej.
- Napiš mi pak, jestli ti přišel šek. Napiš mi SMS. Budu na tebe čekat. Mám tě ráda.
- Taky tě mám ráda.
Žena v džínové bundě se teď dívala na ni. Došlo jí, že to vypadá, jako by poslouchala. Usmála se na ni, omluvila se a zeptala se, jestli by jí nemohla ukázat, jak se tankuje. Žena ani nemrkla, ukázala jí to a zeptala se, jestli chce plnou. Než nastoupila zpátky do pick upu, kde na ni čekali dva černí psi, popřála jí ještě hezké svátky.
Všimla si, že si benzinem trochu pocákala džíny. Nastoupila do forda a vrátila se na dálnici. V autě to smrdělo benzinem. Vyjela z kaňonu, na cestě teď už nebyl vůbec nikdo. Ani náklaďáci. Jen jeden stál převrácený a opuštěný u cesty, nejspíš ho převrátil silný vítr. Dcera jí zavolala, když zrovna překročila hranici s Wyomingem. Myslela akorát na to, že se pořádně nepřipravila na rozhovor, který jela udělat do Wyomingu, a začala si v hlavě ukládat otázky. Dala si telefon nahlas před sebe.
- Ahoj, kočičko moje.
- Ahoj, mami. Já volám, chci se zeptat, jak se máš, ale taky… Nevím, mám ňákou předvánoční depku nebo co, mám pocit, že nic nestíhám. A lidi jsou na mě stejně naštvaný… A pořád nevím, kam jít na vysokou. Jseš tam, mami?
- Slyším tě. Ještě to nemusíš vědět. Mám tě nahlas, řídím na dálnici ve Wyomingu.
- To musí bejt super… Nevím, nic mi nejde… Dělám si plán na každej den, a stejně půlku neudělám. A Jana mi včera říkala, že nemám na nic čas. Chtěla jsem si jít zaplavat a pak jsem se na to vykašlala. Ale pak jsem měla výčitky svědomí, že jsem nešla plavat. A nemohla jsem se celej večer kvůli tomu učit… Jseš tam, mami?
- Poslouchám tě. Možná jsi na sebe moc přísná. Nemusíš mít samý jedničky. Možná je načase si říct, jestli tak moc chceš být nejlepší. Jestli ti to vlastně přináší radost. Možná aspoň v něčem ubrat.
- Hmm. Sama nevím…
- Možná zkus trochu zvolnit a sama uvidíš, co ti víc vyhovuje. Nic nemusíš. To vypadá, že se bičuješ úplně za cokoliv. Budeš na Vánoce u táty?
- Nesnáším Vánoce. Ale jo, budu s tátou, byl by smutnej.
Chvíli bylo ticho. Pak se znovu ozvala.
- Nevím, proč jsem taková. Mám asi ňákou neurózu. Ještě ti zavolám na Štědrej den. Tak ahoj.
Odložila telefon a dívala se před sebe. Krajina se ještě víc otevřela. Jako by se z televizního filmu stal širokoúhlý. Zpomalila a zastavila na kraji silnice. Musela se zastavit. Ta otevřená široká krajina s horami na horizontu ji zvláštně dojímala, mluvila s ní. Na žluté trávě mezi sněhem se pásli koně. Nevšímali si jí. Cítila, že je ničím a současně vším, součástí jednoho celku.
V téhle chvíli litovala, že už nekouřila a neměla u sebe cigarety.
