Joker: monstrum pro rok 2019
Jeden z nejslavnějších komiksových záporáků překročil hranice žánru. O to je děsivější: není to geniální boss podsvětí, nemá žádné speciální schopnosti. Je to obyčejný ušlápnutý chlápek odvedle, co neměl v životě štěstí a v hlavě pořádek.
Svět filmu zažívá posledních patnáct let renesanci snímků s komiksovými hrdiny. Hlavními soupeři jsou DC Comics (Warner Brothers) a Marvel Studios (dnes patří do impéria Walta Disneyho). Nekonečná série pastelových filmů z marvelovského světa se díky dokonale vybroušené řemeslné kombinaci humoru a emocí dokázala vyšvihnout vysoko nad filmy od DC Comics. Tam od Nolanovy batmanovské trilogie (2005, 2008, 2012) nedokázali (vyjma relativně zábavného Aquamana) vyprodukovat film, který by byl propletenému světu Avengers, Doctora Strange a Strážců galaxie vážnější konkurencí.
Úspěch pro DC a největší finanční hit podzimu přináší zase batmanovský mýtus. Joker režiséra Todda Phillipse (známého zejména díky trilogii Pařeb v…) sbírá ceny filmové kritiky, brousí si zuby na Oscara a nese explozivní politický náboj.
Pod záminkou komiksu
Joker je mezi dosavadními batmanovskými snímky výjimečný. Tak především se v něm neobjeví Batman (ovšem Bruce Wayne s rodinou ano), pozornost je zcela upřena na jeho věčného protivníka, kterého hraje Joaquin Phoenix. A „temný rytíř“ není zdaleka to jediné, co byste ve filmu z batmanovského světa možná čekali, ale tentokrát se toho nedočkáte. Vlastně – není tu nic, co byste v komiksovém filmu čekali: chybí triky, chybí souboje mezi hrdinou a padouchem, konečně chybí vyrovnané souboje vůbec, neuvidíte chytrou lest, kterou hrdina překoná obrovské obtíže, chybí závěrečná katarze. Jinými slovy Joker zcela rezignuje na komiksovou hyperboličnost; Gotham například není „mytologické“ město s přehnanými, nadsazenými parametry, ale prostě špinavý a kriminalitou promořený New York přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Režisér Phillips si z komiksového světa vzal jen inspiraci a antihrdinu, kterého přesazuje až do nepříjemně reálného světa. Mezi nás.
Od Todda Phillipse to byla to riskantní sázka na výkon jediného herce. Ale vyšla dokonale a Phoenix se za celou dobu neomrzí.
Pod záminkou komiksu divák dostane psychologické drama o přerodu ušlápnutého chlapíka, který v životě prohrál, co mohl, na vraha, který konečně získá vytouženou pozornost. V tom se více či méně odlišuje od všech ostatních Jokerů, které jsme zatím mohli potkat.
Jak se dělá padouch
Joker se poprvé v batmanovském světě, ovšem nejdřív jen na papíře, objevil v roce 1940, rok po Batmanovi samotném. Původně měl být padouchem na jedno použití, ale na nátlak editora přežil a stal se Batmanovou nemesis. Od začátku byl géniem zločinu bez skrupulí – i když v padesátých letech se kvůli regulacím komiksu na nějakou dobu proměnil jen v ujetého vtipálka. Od sedmdesátých let se ale vrátil ke své temnější podobě. Před kameru se prvně dostal v polovině šedesátých let – v televizním seriálu i filmu ho tehdy hrál Cesar Romero, pak si musel počkat až na rok 1989, kdy mu výraznou podobu vtiskl Jack Nicholson v režii Tima Burtona.
Joaquinem Phoenixem ztvárněný nový Joker se jmenuje Arthur Fleck. Je to neúspěšný komik, který se stará o nemocnou matku a dostává od života fackovačky, kam přijde. Oproti Jacku Napierovi (Batman, 1989) není žádný protřelý kriminálník ani génius a cíleně nemá Nicholsonovo ďábelské charisma. Styčné body v charakteru a životním příběhu nenajdeme ani u dalších filmových vtělení – ať jde o Heathe Ledgera (Temný rytíř, 2008), nebo Jareda Leta (Sebevražedný oddíl, 2016); zdaleka nejvíc je odlišuje největší téma filmu. Arthur Fleck totiž na rozdíl od nich v průběhu filmu o svou lidskost teprve přichází, není od začátku vraždící maniakální monstrum, ba ani zločinec.
Zajímavě blízko má Fleck ke dvěma méně profláklým podobám archetypu. Jerome Valeska (seriál Gotham, 2014–2019) je agresivní a násilný psychopat z cirkusu, který miluje show. A nejen to, dá dohromady svéraznou ideologii nihilismu, kterou pak ve výbuších násilí s klaunskou maskou začnou replikovat další a další lidé. Kult, který žije i po jeho smrti. Ulice plné klaunů jsou něco, co potkáme i v letošním Jokerovi.
Filozofičtější spřízněnost pak má Fleck s Jokerem z komiksů Alana Moora Killing Joke. V klauna se tu mění chlapík z chemičky, který se rozhodne dát se na dráhu standup komika. A selže. Hrozně. Protože nezvládá živit ženu a dítě, spojí se s kriminálníky a jdou loupit do jeho bývalé práce. A všechno, co může dopadnout špatně, dopadne špatně. V jediný den přijde o rodinu, je donucen se zapojit do zločinu a je navždy pozměněn chemikáliemi. V tu chvíli se stane Jokerem – a později se vrací do Gothamu a skrze jeden den absolutního teroru se snaží zlomit komisaře Gordona a přesvědčit ho, že zbláznit se může každý. Stačí jeden – špatný – den. Arthur Fleck to má podobně, jen místo jednoho dne na svůj pád potřeboval spíš špatných 40 let.
Stát se Jokerem
Jokera drží pohromadě výkon Joaquina Phoenixe, nejspíš si za něj taky pro nějakou tu sošku dojde. Jeho výkon je úctyhodně konzistentní a důvěryhodný a dokáže diváka udržovat na pečlivě vypočítané hraně mezi soucitem a odporem. Pokud se kamera od Phoenixe nakrátko odtrhne, je to, jenom aby nám ukázala, co Arthur zrovna sleduje a na co reaguje. Všichni další se kolem cesty hlavního hrdiny jenom motají, podpírají ho, podkopávají mu nohy, ubližují mu a ničí ho. A záměrně jsou to postavy poněkud ploché. Svět, jak ho Arthur vnímá, ani nemůže být o moc složitější. Film tak má jenom dva hrdiny – Arthura a ve vedlejší roli město samotné.
Mnohé z revolucí v dějinách nepramenily z ideálů a touhy změnit svět, neměly jasné cíle, startovala je a poháněla všeobecná naštvanost, bezvýchodnost a ztráta důvěry v budoucnost.
Od Todda Phillipse to byla to riskantní sázka na výkon jediného herce. Ale vyšla dokonale a Phoenix se za celou dobu neomrzí. Poutá nás neovladatelný třes jeho nohou, jeho špatné vtipy i ikonický smích. Smích, při kterém jsou ústa sevřená šklebem, ale oči tentokrát zjevně trpí. Zažívá něco, co žádný jiný Joker před ním nemusel řešit. Ostych, nejistotu, trapnost. Monstrum se rodí z člověka.
Joker je incel
Režisér Phillips popírá, že by jeho film byl filmem politickým. Možná ho tak opravdu nezamýšlel. Ale příběh osamělého chlapíka, který sám sebe považuje za dobrého, jenže má za to, že svět po něm jen šlape, až se zvedne a brutálně světu vypálí svoje jméno jako cejch, politický význam nese.
Už před premiérou získal film status kultu mezi incely a na jejich fórech není problém najít fantazie o tom, jak by se některý rád vydal v jeho stopách. Promítání v USA sleduje policie, kinořetězce divákům zakazují kostýmy a masky a novináři jsou ve střehu, jestli k nějakému masakru opravdu dojde – a nic z toho není přehnané. Násilí mužů, kteří se sami identifikují jako incelové, má bohužel tradici a jedním z nejslavnějších mass shootings zůstává zabíjení na promítání Temný rytíř povstal před sedmi lety. A pokud to máte v hlavě velmi zvláštně srovnané, vážně si z Jokera můžete si odnést poučení „všichni na tebe serou, dokud je nezačneš zabíjet“.
Moře nihilismu
Politické poslání v užším slova smyslu ovšem film opravdu nemá. Zazní v něm sice jasně, že bohatí a chudí si vůbec nerozumějí a že první zneužívají druhé. Zřejmé taky je, že nepromyšlené škrty v sociálních službách se můžou vymstít – zvlášť když se z nich financuje medikace potenciálních šílených vrahů. Odstrkovaní a marginalizovaní se ale nijak nesnaží hledat pro sebe pozitivní řešení: když mají pocit, že toho bylo dost, vyjdou v klaunských maskách do ulic s transparenty Kill the Rich. A když se ukáže, že to ještě dost nebylo, promění se v běsnící dav, který zapaluje věci, zabíjí, uctívá vraha a nechá se ovládnout nihilismem tak bezbřehým a všudypřítomným, že nic nedává smysl.
Když nic nezabírá
Jedna z otázek, které Joker klade: Co má systém dělat s člověkem, kterému ani těžká medikace nepomáhá a u kterého pořád hrozí, že „přepne“ do násilí? Možná jsem oba filmy jen viděl příliš blízko od sebe, ale několikrát jsem musel přemýšlet nad paralelami s Narušitelem systému. Což samo o sobě je třeba přičíst filmu ke cti. Kolikrát se vám stalo, že u filmu o chlápkovi, který bude jednou prohánět superhrdinu, přemýšlíte nad nějakým tím hrozně závažným uměním? Možná naposledy... u Nolanovy batmanovské trilogie?
Mnohé z revolucí v dějinách nepramenily z ideálů a touhy změnit svět, neměly jasné cíle, startovala je a poháněla všeobecná naštvanost, bezvýchodnost a ztráta důvěry v budoucnost. A nemluvím jen o vzpouře jednotlivce, který jde vraždit „na protest“ proti společnosti, ve které nemůže najít sexuální partnerku. Stejně tak se na povrch dere frustrace kolektivní, davová – vybavte si většinu hořících předměstí, která jste viděli ve zprávách: většinou jsou to nepokoje z toho, že lidé ztratili naději.
Gify tančícího Jokera už jsou řádně populární.
V Jokerovi funguje velká spousta věcí. Kamera, scénář, herecký výkon titulního hrdiny i drobné odkazy pro znalce a kinofily. Film vás ponoří vás do špíny, nechá vám zblízka do obličeje křičet frustraci – a vy budete napjatě čekat, kdy a jak ten tlakový hrnec konečně vybuchne a potřísní všechny krvavou špínou. Pokud vám film sedne, budete odcházet lehce šokováni, trochu v tenzi a nejspíš divácky spokojeni.
Největší potenciální problém filmu je i jeho největší síla. Je to jen o Arthurovi a jeho světě. A v něm je jen málo místa na něžnost, lidskost a pochopení, to všechno z Arthura ve víru událostí svižně odchází a není schopen to vidět ani vidět v jiných lidech. Všechno je přelité omáčkou marnosti a hněvu, jemnější chutě se ztrácejí. Pokud s tím budete počítat, bude to velmi pěkné. Pokud budete mít po filmu chuť jít něco zapálit nebo budete cítit k Jokerovi silné sympatie, prosím, vyhledejte někoho, kdo si s vámi o tom promluví.
Úvodní obrázek © Warner Bros, plakát © Total Film
