Film o nezvladatelném dítěti testuje limity divácké tolerance.
Německý snímek Narušitel systému režisérky a scenáristky Nory Fingscheidt vypráví o devítileté holce Benni, která není jen „postrach ulice“, ale postrach všech ústavů a pěstounských rodin. Blonďatý andílek, který se během vteřiny dokáže změnit v nesnesitelnou a nebezpečnou bytost, naráží na limity toho, co zvládne sebeliberálnější systém.
Film funguje jako test divácké tolerance. Není protivný v základních formálních ohledech. Nemá extra pomalé tempo, roztřesenou kameru, divné kompozice, speciálně posunutou škálu barev, přesvětlený nebo podsvětlený obraz. Zezačátku má dokonce správné grády. Když se Benni rozčílí poté, co jí někdo sáhne na obličej, což v ní probudí trauma z dětství, přidá na energii i divoká elektronická hudba. Film nás téměř povzbuzuje Benni fandit, aby její vztek mohl proudit ven. Je jedním z těch mnoha filmových rebelů, co mají na svůj hněv právo.
Narušitel systému / Systemsprenger
Scénář a režie Nora Fingscheidt
127 min
Česká premiéra 3. října 2019
Sledujeme její útěky z výchovných zařízení, návraty domů, kde ji máma nechce, protože nezvládá výchovu dalších dvou mladších sourozenců, psychiatrická vyšetření, domluvy různých sociálních pracovníků. Na chvíli svitne naděje, že ji zvládne vychovatel, který se soustředí na problémové pubertální kluky. Problém u Benni však není jen v tom, že je agresivní, ale v tom, že se cítí, že nikam nepatří. A jakékoli projevení zájmu o sebe bere tak, že se na dotyčného ihned upne. Udržet si pak profesionální odstup je těžké až téměř nemožné. Benni má své kouzlo osobnosti, které umí prolomit tvrdou slupku vychovatelů a pěstounů. Brzy ale zjistí, že dívenka je neovladatelná.
Výraz „mapovat“ je často zbytečná floskule, ale zde sedí. Snímek vskutku důkladně mapuje sociální systém v Německu, založený na obrovské toleranci a ohledech ke slabým, kde neustále existují druhé, třetí a další šance. Ovšem Benni vyčerpává i tento systém, najednou pro ni není nikde místo a hrozí jí buď zcela otupující medikace, nebo odvoz do zahraničí na opuštěnou farmu, kde ani není jisté, jestli by přežila. Do polepšovny pro mladistvé ještě nemůže, adoptovat ji nikdo nechce.
Součástí vyprávění je i značná repetitivnost, kterou by šlo považovat snad i za chybu a bezradnost. Osobně ji beru ale jako způsob, jak ukázat, že Benni zklame všechny, selže pokaždé a zamezí si jakoukoli další pomoc. Krácení děje a vynechání scén by z Benni dělalo hodnější a „přijatelnější“ dítě, měli bychom tendenci mu věřit jako další a další lidé ve filmu. Má se na nás přenést únava, znechucení a bezradnost: Co dál, může být ještě nějaké dál, existuje alternativa?
Zároveň snímek divákovi přináší jistý druh zadostiučinění – „vydržel jsem to celé, nevytekly mi nervy, sám jsem se osvědčil jako tolerantní a chápavý“. Na film rozhodně reagují jinak rodiče a bezdětní, lidé bez zkušenosti s ústavní a pěstounskou péčí a bez ní. Každého Benni provokuje nějak jinak, každému dává nahlédnout míru vlastní schopnosti udržet klid. V tomto ohledu jde o hru s diváky, kteří by neměli film chápat totálně realisticky, byť svou věcností k tomu vede. Na konci – a není to velký spoiler – se Benni při svém x-tém útěku rozběhne a jakoby skočí do kamery, jíž praskne objektiv. Realistická fikce se prolomí ven, atakuje nás jako diváky sedící v sále.
Co mě zneklidňovalo a na co jsem nedostal odpověď, je to, jakou má Benni vlastně diagnózu. Trauma z dětství, ADHD, autismus, hysterii…? Má nějakou genetickou poruchu mozku, která ji nutí být agresivní? Nebo je její charakter výsledkem životního vývoje, špatné situace v rodině, kde při výchově nedostala mantinely, vláčení po institucích, které jí vzalo jakýkoli koncept domova a bezpečí?
Šestatřicetiletá autorka, pro niž jde o celovečerní hraný debut, nám k tomu neposkytuje přesná vodítka. Zdá se, že onu biologickou-medicínskou stránku spíše pomíjí a směřuje svou pozornost do sféry aktuálních lidských vztahů. Benni už se ale jeví natolik poškozená, že žádné další úsilí už ji nezmění. Těžko říct, jestli pak snímek pokládá nějakou celospolečenskou otázku, zda institucionální systém nevyrábí podobně poškozené jedince (těžko si představit, jak by měl být nastaven lépe), nebo ukazuje jen výjimečný individuální osud.
Narušitele systému je zajímavé porovnat s českým snímkem Smradi, vycházejícím z knihy Terezy Boučkové, která se v jistě pochopitelném záchvatu zoufalství sveze k obvinění z genetické předurčenosti.
Ve snímku Zdeňka Tyce máte možnost vidět mnohem více perspektiv a odpověď na otázku, proč se někdo nějak chová, postrádá rezignovanou jednoznačnost – a to i když je Benni mnohem těžší případ než čeští romští „smradi“.
Dopřát si tuto vyčerpávající podívanou ale stojí za to. Už jen kvůli absolutně věrohodným hereckým výkonům v čele s Helenou Zengel, která Benni vtiskla roztomilost i vztek a nutí nás se o ni bát i ji nesnášet ve velmi rychle střídajících se okamžicích.
Druhá hlavní cena z berlínského filmového festivalu, Stříbrný medvěd, pro Noru Fingscheidt nebyla nějaká opatrná „malá domů“, jak to občas bývá třeba u českých snímků v Karlových Varech. Málokdy se – alespoň v našich kinech – setkáte s tím, že by z díla sálala obrovská touha ukázat co nejméně přikrášlenou realitu. Noře Fingscheidt se však povedlo překročit i pouhou „záznamovost“, příběhový oblouk v jejím filmu je silný. Benni by možná už mohla zemřít, ale oživne proto, aby nám její osud nebyl jedno, a abychom se nespokojili s konstatováním „no, jinak to dopadnout nemohlo“. Právě ona otevřenost a „zmrtvýchvstání“ nám říkají něco o tom, že podobné děti se budou rodit dál a dál.