Trenažér normalizace. Bez vědomí je seriál bez svědomí
V roce třicátého výročí sametové revoluce přišla středoevropská HBO se šestidílnou sérií Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše a scenáristy Ondřeje Gabriela. Přes pokus věnovat se naší nedávné historii ale tvůrci podřídili téměř vše globálním televizním trendům ve snaze zaujmout co nejširší publikum. Jejich profesionálně odvedená rutinní práce proto vzbuzuje hlavně rozpaky.
Závěr normalizace ani rané devadesátky ve filmu nebo literatuře nikdy nepatřily k atraktivním obdobím. Odtažitý vztah tvůrců k lokálním tématům a neochota vyrovnávat se s minulostí, kterou si všichni ještě trochu vybavujeme, a tím spíš bychom ji nejraději vytěsnili, se ovšem začíná se střídavými úspěchy pomalu měnit. Česká televize loni uvedla povedenou minisérii Rédl z období rozpadu Československa a letos Štěpán Altrichter až příliš tezovitě adaptoval román Jaroslava Rudiše Národní třída.
Osmdesátá léta se do naší paměti otiskla jako období, za kterým je třeba udělat tlustou čáru. O to obtížněji se přiznává, že doba zahnívajícího socialismu a dekáda nezřízeného kapitalismu jsou komplementárně spojené. V hlavách nám z nich ulpěly jen nezřetelné a zhusta idealizované výjevy. Tvůrci Bez vědomí s touto propojeností pracují a jejich špionážní drama, kde se přetahují zahraniční tajné služby s lokálními estébáky i veksláky, tento rozmlžený a neurčitý obraz utvrzuje.
Bez vědomí. Televizní série 6 × 60 minut. Režie Ivan Zachariáš. Scénář Ondřej Gabriel. Česko, HBO, premiéra 17. 11. 2019.
Dvacet deka duše
Bez vědomí trpí podobným problémem jako další velký televizní projekt HBO Pustina, na jejíž režii se Zachariáš podílel. Detektivka ze severu Čech se před několika lety prolnula s tehdy populárním trendem temných mysteriózních kriminálek. Bez vědomí zase splývá s obecnými představami o špionážních příbězích z východního bloku zasazených do omšelých ulic plných černých tatrovek a otřískaných trabantů. Jeho protagonisté, manželé Marie a Viktor Skálovi, kteří v sedmdesátých letech za dramatických okolností emigrovali do Londýna, se na podzim 1989 vracejí do Prahy, kde se už údajně mění poměry. Brzy po příjezdu je ale srazí auto. Marie skončí v nemocnici, Viktor beze stopy zmizí a Veřejná bezpečnost se případem odmítá zabývat. V rodném městě, které už je pro ni po letech nepřítomnosti také cizinou, se Marie po svém muži rozhodne pátrat na vlastní pěst.
Autoři Bez vědomí se snaží jít naproti potenciálnímu (zahraničnímu) divákovi až příliš úporně. Znova se potvrzuje, jak velkým problémem českých tvůrců, kteří chtějí a mají předpoklady uspět v mezinárodní konkureci, je nedostatek osobitosti. Byl to případ nejambicióznějšího počinu letoška, jímž je Nabarvené ptáče Václava Marhoula, ale stejně tak to platí i pro nákladnou komerční produkci středoevropské divize HBO. Důkazů, že polopatická srozumitelnost není nutnou podmínkou úspěchu, přitom existuje celá řada. Třeba loňská špionážka Little Drummer Girl je adaptace románu Johna LeCarrého zabývající se izraelsko-palestinským konfliktem, kterou pro britskou veřejnoprávní televizi natočil jihokorejský režisér Park Chan-wook. Plně ji ovšem podřídil svému autorskému záměru a výjimečná je právě pro jeho nekonvenční styl vyprávění nebo vedení herců.
Kdo je tady autor
Z Bez vědomí je oproti tomu ihned jasné, že spíš než o autorský počin Zachariáše jde o autorský projekt samotné HBO. Tento oxymorón ale nemusel vůbec vzniknout. Důkazem, že ani v rámci středoevropských produkcí se lokální témata nemusí vylučovat se srozumitelností mimo zemi původu, je například dobová kriminálka Toma Tykwera Babylon Berlin z období Výmaru. A dokonce i zmíněný Rédl, který navíc vznikal v mnohem skromnějších produkčních podmínkách České televize.
Zachariáš s renomé vyhledávaného režiséra reklam má cit pro krásné obrazy a to, jak bude co na plátně vypadat. Občas se snaží do líbivého vizuálu vpreparovat postupy evokující dobové normalizační seriály, které působivě kontrastují se soundtrackem Petra Maláska. Tuto invenční hru s dobovým okem ale nakonec vždycky vystřídá úmorné pachtění za autenticitou, která je tu směšována s prvoplánovou fotogeničností. Záhadně potemnělá Praha, která levituje ve vrstvách smogu, by nakonec mohla být kterýmkoliv dalším evropským městem, a Bez vědomí tak nejvíc připomá vycizelované seriály evropských produkcí s kašírovaným dějem, které jen imitují globální předobrazy a streamovací platformy jsou jich dnes plné.
Lidé bez vlastností
Zakládání si na nejednoznačnosti postav, která zde ovšem spočívá v tom, že jim tvůrci opatří druhou, potažmo další identitu, případně naznačí, že i estébáci měli soukromý život, bohužel není nic převratného. A rozvleklá debata nad seriálem, během níž se krouží kolem dobové věrohodnosti klik u dveří nebo laku na karoseriích, jenom zastírá to, co je podstatné. Hrdinům a hrdinkám Bez vědomí schází cokoliv, co by jim propůjčilo hloubku, postrádají svůj morální kód, ať už by byl jakýkoliv. Pro moderní špionážní vyprávění je přitom klíčový právě konflikt morálního kódu konkrétního operativce s jeho praktickou zkušeností, kdy se sám špiní nebo si uvědomuje, že systém, ve kterém existuje, jej pokřivil stejně jako to, s čím bojuje.
V Bez vědomí nikdo žádná morální dilemata neřeší, všichni jsou totiž jen loutky smýkané systémem. Stává se tím jakýmsi trenažérem doby, sledem konejšivých obrazů povědomých předmětů a míst, které nám nabízejí iluzi bezpečného útočiště ve vědomí, že tehdy (a ani teď) jsme vlastně na nic neměli vliv a všechno bylo beztak „jinak“. Jak, to se samozřejmě nedozvíme, protože je nám pouze konspiračně a s dávkou patřičného cynismu opakováno, že změna režimu a nastavení režimu nového byly plně v intencích „těch nahoře“. Pragmatické utvrzování se v českém zápecnictví a alibismu, že stejně nic nezmůžeme, a proto ani nemá smysl se o cokoliv snažit, je patrně tím nejlokálnějším na celé sérii. V tomto ohledu je Bez vědomí i tak trochu bez svědomí.
