Uzel zahradníkem 1. Když sexuolog škodí

V České republice dlouhodobě existuje podvojná situace, kdy na jedné straně máme podložená data o sexuálním násilí, která upozorňují na alarmující počet případů. A na straně druhé společenská debata obvykle začíná i končí u toho, že se přece nic neděje, a pokud ano, jde o excesy jednotlivců. Postava Radima Uzla, „mediálního sexuologa“, by se dala odbýt mávnutím ruky; jeho jednání můžeme snadno hodnotit jako rozmary záštiplného starce. Radim Uzel však díky své letité přítomnosti v médiích a z toho plynoucí vnějškové autority na poli sexuologie může škodit víc, než je na první pohled zřejmé.

Zcela nepochybně není první, kdo v české společnosti první přišel s otevřeným šovinismem, misogynií a zlehčováním násilných trestných činů, ale je takového chování symbolem a tváří. V rozsáhlém seriálu o životě a díle Radima Uzla jsem vycházel z jeho knih a článků a drtivá většina témat se týká jeho osoby, zároveň ale slouží jako zástupné memento postoje, který může vyústit právě v bagatelizující pohled velké části společnosti.

Jestli máte také pocit, že se nic moc neděje, ocituji údaje z oficiálních, vládních, snadno dostupných dokumentů: „V České republice fyzické nebo sexuální násilí zažilo 32 % žen, nebezpečné pronásledování 9 % žen, sexuální zneužívání 12 % žen a znásilnění 5 % žen.“ (Lze i přečíst i celý rozsáhlý materiál s názvem Muži a násilí v České republice. I vláda chce, aby o tom všichni občané České republiky věděli.

Psychické i fyzické utrpení a ekonomické ztráty zakryté fasádou humoru

Každý rok u nás vyhledá ošetření po následcích domácího násilí na 150 tisíc obětí, z nichž několik desítek zemře. Ekonomiku to stojí v úhrnu miliardy korun – práce policie a zdravotnictví, tisíce hodin pracovní neschopnosti, náklady na azylové domy a tak dále. (Možno ověřit v základních odkazech a proklikávat se hlouběji na stránkách Stop znásilnění či organizace Rosa.)

Navzdory těmto číslům není neobvyklé, že se násilí na ženách bere jako prostředek k žertování. „Humor“ pak přichází i z míst, která by měla být vzorem uvážlivé mírnosti. Prezident Miloš Zeman „žertoval“ při volební kampani v konfrontaci s Karlem Schwarzenbergem, že zemani nebyli tak zdegenerovaní jako aristokratická knížata, protože neměli právo první noci a museli vydávat energii na znásilňování. Případně ve Sněmovně záměrně předstíral přeřeknutí, že „ekologické aktivistky přivázané u stromu mají dřevorubci přeříznout“. Pakliže si nechcete Miloše Zemana představovat při sexu, vězte, že on chce, abyste si to představovali. Jinak by těžko mluvil o evolučně výhodném znásilňování, přeřezávání žen, o tom, kdy, kde a s kým přišel o panictví a jak by chtěl být mýdlem ve sprše Claudie Schifferové či s ní kopulovat v pekle – což byly nejfrekventovanější vtipy, jež veřejně vykládal v době volební kampaně. Kombinace reálné moci, verbální agrese a zlého humoru mu zajišťuje pozici onoho „vůdčího samce“. Vulgární rétorika mu pomáhá zastřít fyzickou nemohoucnost.

Na předstírání panovnické mohoucnosti či získání sympatií „prostého lidu“ to jistě stačí, bohužel se přitom zlehčuje reálné každodenní utrpení mnoha žen. Průměrně jsou v Česku znásilněny dvě až tři ženy denně. Vychází se ale jen z oznámených případů, skutečný počet případů se odhaduje na více než desetinásobek, tedy nejméně cca 20 denně a přes 7000 ročně. Méně konzervativní odhady, jimiž se zabýval i Senát ČR, počítající s tím, že mnohé ženy jsou znásilněny vícekrát, mluví o 43 znásilněních denně či 12 tisících znásilněních ročně. 

Kromě vysoce postavených státníků, jakými jsou prezident nebo bývalý předseda Senátu Jaroslav Kubera, který téma zneužívání a obtěžování zlehčoval zvláštně hloupým způsobem, tu pak máme autority typu Radima Uzla. Ten dlouhá desetiletí šíří bodrým stylem přehršle nesmyslů a stereotypů, s nimiž už dávno nesouhlasí většina jeho mladších kolegů a kolegyň, kteří se i stydí za to, že by je s ním někdo chtěl spojovat. Ano, jsme sexuologové, ale jsme vědci, ne přežilí baviči jako Uzel. Možná by se nad reklamním hercem ze spotů propagujících produkty na erekci dalo mávnout rukou. Ovšem přednášková a publikační činnost Radima Uzla je stále masivní. Právě tím, že už nevykonává (aspoň v něčem užitečnou) lékařskou praxi, o to více může škodlivě veřejně vystupovat. 

Jedná se o knihy nesmírně repetitivní, často překračující hranici sebeplagiátorství, neboť obsahují i téměř identické kapitoly, odstavce a věty, o příhodách a zdrojích nemluvě. (Představa, že ještě jednou budu muset číst něco o Nahé opici od Desmonda Morrise, ve mně vyvolává nutkání skočit z okna.) Je možné, že jednotlivým nakladatelům (Ikar, Epocha, Mladá fronta) toto omílání nevadí a knihy jimi vydávané ani sami nečtou a neporovnávají, takže jim to nepřijde trapné.

Uzel je ale zejména činný jako publicista a zároveň je jako odborník zvaný do rozhovorů a talkshow. Stalo se tak, že mě 30. července 2020 v článku Co je to ten harassment párkrát nepřesně citoval, a to na úrovni, že si plete doktory a moderátory a slova „hůl“ a „cool“. To mi přišlo natolik fascinující, že jsem si řekl, že si zaslouží odpověď. Při čtení se mi u mnoha pasáží ani nechtělo věřit, že někdo dokáže tolik nepochopit, co říkají druzí lidé. Argumentační fauly, faktografické chyby, vylhané příklady, vymýšlení si statistik, překrucování cizích textů, ignorace dávno prokázaných věcí, cimrmanovské úkroky stranou – bylo to toho zkrátka příliš na to, aby šlo odpovědět stručně nebo to šlo pominout jako pouhé drobné omyly nebo formulační nepřesnosti.

Po pročtení dalšího zhruba tuctu Uzlových článků, přesně desíti knih a zhlédnutí desíti videorozhovorů (Reflex, XTV poprvé a podruhé, DVTV, Český rozhlas 2, One Man Show, Talk Show Vítka Martince a třídílnou Trochu humoru s Radimem Uzlem) počet obludných výroků vystoupal tak vysoko, že je nešlo vměstnat do článku standardních rozměrů. Již po dvou týdnech střádání poznámek mi došlo, že tak jako filosofka Hannah Arendt psala svého Eichmanna v Jeruzalémě a zabrala jím velkou část několika vydání magazínu New Yorker, tak já píšu svého Uzla v Třeboni. Mezi postřehy Hannah Arendt patří teze, že zlo spáchané Eichmannem mělo kořeny v absenci myšlení a v „banálnosti“. Netvrdím samozřejmě, že Radim Uzel má na sobě naloženou srovnatelnou vinu jako nacistický zločinec, který coby poslušný úředník „jen plnil rozkazy“ a poslal do koncentrační táborů statisíce Židů. Jenom si myslím, že společnou mají onu absenci myšlení, banálnost a povrchnost, s jakou přistupují ke svému životnímu poslání.

Jsou i jiní (a lepší) sexuologové

Tato série článků překračuje hranice standardního internetového psaní. Bude vycházet několik týdnů a má rozměr knihy. Není to běžná publicistika, ale spíš esej a kompendium. Je to příručka, jak rozetnout uzel dezinformací a žvástů jednoho člověka, který už je sice za zenitem, ale několik dekád svým působením ve veřejném prostoru napáchal mnoho škod, které budou odeznívat ještě dlouhá léta. Neberu to jako osobní útok na jednu osobu. Pouze se na příkladu tohoto aktéra veřejného dění snažím ukázat, co je typické pro současnou českou diskusi o více tématech spojených s lidskou sexualitou a přirozeností, mezilidskými vztahy a společenskými konvencemi.

Postupně budu demonstrovat, jak Radim Uzel dlouhodobě zamlčuje klíčová fakta o obtěžování, zneužívání a znásilnění, co říká za prokazatelné a neoddiskutovatelné nepravdy o hnutí MeToo, jak vytváří falešnou morální paniku v duchu „svět se zbláznil“, aniž by přitom prokázal základní porozumění povaze a smyslu změn. Jak evidentně, opakovaně a systematicky znevažuje problém sexuálního obtěžování, zneužívání i násilí. Jak nechápe klíčové pojmy a body feministického myšlení a pokouší se celé hnutí za rovnoprávnost dehonestovat podpásovými a lživými „argumenty“, přičemž není jasné, co z toho je dáno neznalostí a co cílenou demagogií. Jak dlouhodobě poskytuje zastaralé, nefunkční až vyloženě škodlivé rady pro párové soužití, a dokonce dovede krýt případy psychického týrání.

Proč jsem si vybral zrovna Radima Uzla a nezahrnul do textu třeba ještě Jaroslava Zvěřinu, Lauru Janáčkovou nebo Hanu Fifkovou? Ano, česká sexuologie by co do veřejné prezentace nutně potřebovala občerstvit novou krví, ale to už je na lidech, kteří tento obor vystudovali v posledních deseti patnácti letech. Jistě je to i na médiích, aby si v redakcích aktualizovali adresáře a kontakty. Zvěřina, Janáčková nebo Fifková ale – na rozdíl od Radima Uzla – nevystupují tolik v médiích, natožpak hudebně-zábavných pořadech a reklamách, nepodnikají zájezdy do škol, kulturních domů, domovů důchodců a lázní po celé republice, nejsou místopředsedy Obce českých spisovatelů, nedostávají Medaile za zásluhy od prezidenta republiky.

A také se nepouštějí do popisu filmů a filmového průmyslu. Této chyby se Radim Uzel dopustil. Od jeho diletantské exkurze do hollywoodské, ale i pornografické produkce, u nichž si vylhal spoustu neexistujících příkladů, aby podpořil své chatrné teze, jsem se na začátku odpíchnul – a pak už se to nabalovalo jako sněhová lavina. Člověk prostě někdy náhodou potká svou nemesis a smůla Radima Uzla je, že se mu to stalo zrovna se mnou. 

V druhém díle se budu věnovat statistikám znásilnění a sexuálního obtěžování a ukážeme si, jak k nim Radim Uzel přistupuje a jak si je svévolně deformuje.