Film Proxima. Mateřství mezi nebem a zemí

V koprodukčním francouzsko-německém filmu Proxima režisérky Alice Winocour vystupuje v ústřední roli Sarah Loreau (výborně ztvárněná Evou Green), která si jde od dětství za tím, co ji vždycky nejvíc lákalo: cestou do vesmíru. Svou dceru pojmenuje Stella („hvězda“), kočku Lajka, usínací rituál s dítětem provází příkazy ze startu rakety a holčička zná prostředí astronautiky zjevně lépe než algebru.

Sarah přitom tvrdě pracuje na svých dvou ústředních životních rolích: astronautky a matky. Od počátku filmu ji poznáváme jako dříčku, která se snaží v obojím uspět na výbornou. O dceru se stará převážně sama, od dlouhých příprav a tréninků, na něž se musí soustředit a kde musí projevit řadu dovedností fyzických i psychických, spěchá za Stellou a snaží se jí každou volnou chvilkou vynahradit čas, jenž bude muset strávit při meziplanetárním odloučení.

Klidné tempo filmu dokáže vyvolávat pnutí, kdy přibližující se vzrušení z odletu a naplnění životního snu exponenciálně vyvolává úzkost z opuštění dítěte, které navíc tyto okamžiky prožívá po svém. Sarah si uvědomuje, že jako žena musí jednak stále dokazovat mnohem víc než muži, aby o její práci nikdo nepochyboval, jednak vše prožívá docela jinak než její kolegové, zvyklí na to, že prvotními pečovatelkami o děti jsou jejich manželky. Rozpolcenost hlavní hrdinky je zdůrazněna rozporem v obrazu a zvuku, kdy vidíme nácvik krizových operací ve vesmíru a posloucháme vzrušený rozhovor matky s dcerou. Tam, kde je pro ni jako pro astronautku nutné zachovat klid, panuje stres z představy nedokonalého mateřství, a naopak.

Dost dobrá matka i astronautka

Proměna společnosti v moderní – společně se dědictvím psychoanalýzy – ženám „nadělily“ komplex ve smyslu nemožnosti dokonale naplnit svou mateřskou úlohu. Frustrace z toho, že když jakýmkoli způsobem zanedbají svou péči a dítě pak „trpí“ v důsledku mateřské deprivace, na ně až do dnešních dnů vytváří neustálý tlak. Psychoanalytik Donald Winnicott přišel s termíny „příliš dobrá matka“ a „dost dobrá matka“. První z nich limituje psychický vývoj dítěte tím, že se snaží předvídat všechny situace a stará se o ně víc, než by bylo zdrávo, zatímco druhá pamatuje i na sebe a nesleví ze svých životních potřeb. Podle něj se dítěti lépe žije s dobrou než s perfektní matkou, nicméně společnost tím, že ženy toužící po kariéře stále stigmatizuje jako tzv. krkavčí matky, podporuje v symbolické rovině kult mateřského perfekcionismu.

Sarah se tak postupně musí zbavit pocitů provinění, úzkosti a lítosti, které ji evidentně provázejí více než její mužské kolegy. Uvědomuje si, že dítě se na novou situaci adaptuje rychleji – Stella se po přestěhování k otci do Německa vypravuje do nové školy, časem si nachází nové kamarády a nové zájmy, zvládá další jazyk. Astronautka se tak musí smířit především s nově nastalou nerovnováhou ve svém životě, kdy práce převáží a kdy není jisté, jaká bude situace za rok, až se vrátí.

Sarah to dělá po svém. Koncentruje se na přípravu na odloučení stejně jako na náročnou práci ve vesmíru, snaží se udržet si s dcerou dobrý vztah a sbírá do zásoby vzpomínky i upomínky. Film by neunesl přílišnou explicitní citovost, která se v něm naštěstí neobjevuje, lásku mezi matkou a dcerou ukazuje prostřednictvím toho, jak se k sobě chovají, ne velkých proklamací a gest.

Astronautky pod tíží společenských rolí

Film není sociálněkritickým, ale spíš psychologickým dramatem, Sarah není typická žena, která řeší „sladění pracovního a soukromého života“. Nejen dobrý plat, ale i organizace, vysílající ji do vesmíru, jí situaci ulehčuje víc než jiným ženám. Na druhou stranu je však vidět, že i v tomto náročném povolání, kde stále dominují muži, čeká ženy řada předsudků a specifických problémů. Sarah se musí vyrovnat se sexistickými vtipy jednoho ze svých dvou mužských kolegů, podle nějž je skvělé mít s sebou na misi Francouzku, která umí dobře vařit. Musí se rozhodnout, zda bude i ve vesmíru menstruovat, čímž se umenší prostor pro její osobní věci o zásobu tamponů, a také jí doporučují ostříhat si vlasy.

Sarah odmítá úlevy a podstupuje stejně náročné testy jako její mužští kolegové, a byť je všechny zvládá, vybírají si svou daň na jejím fyzickém i psychickém stavu. Činí tak s vědomím, že někteří astronauti ji mohou nahlížet jako „vesmírnou turistku“, nikoli plnohodnotnou členku týmu, kterou se touží stát a čemuž zjevně obětovala všechno včetně svého partnerství se Stelliným otcem. Dozvídáme se, jak rychleji budou mimo Zemi stárnout její buňky, jak se změní její tělo; při setkáních s médii se od ní víc než od ostatních očekává úsměv na tváři.

Sekvence závěrečných titulků nabízí fotky několika málo astronautek z celého světa, jež podnikly misi do vesmíru, a to s jejich dětmi či rodinami. Skutečnost, že snímek zachycuje vizi blízké budoucnost, kdy se lidé vypravují na Mars a rýsuje se i výzkum Venuše, umocňuje trpké přesvědčení, že dvojí metr bude v pracovních životech žen panovat zřejmě ještě dlouho.

Francie, 2019 • 107 min • režie: Alice Winocour • hrají: Eva Green, Matt Dillon, Sandra Hüller, Zélie Boulant, Lars Eidinger • v kinech od 30. 7. 2020