Konec mlčení. Nové dokumenty o sexuálním násilí otevírají prostor pro příběhy obětí

Když ve filmu Můj otec Antonín Kratochvíl dojde na otázku sexuálního obtěžování, kterého se měl oceňovaný český fotograf opakovaně dopustit, nezazní ani jména obtěžovaných žen, natož abychom viděli jejich tváře. Po stručné a neurčité zmínce, z čeho byl dotyčný obviněn, následuje pouze obhajoba Kratochvíla z úst jeho blízkých i jeho samotného. V případě filmu rekapitulujícího něčí život z pohledu jeho nejbližších lze podobně zplošťující a jednostranné pojetí kauzy chápat. Bohužel je zároveň příznačné pro tuzemskou diskuzi o sexuálním násilí, kterému ve veřejném prostoru stále není věnována potřebná pozornost. Naopak bývá často tolerováno a zlehčováno.

Nekritické dokumenty o Kratochvílovi a jiných významných osobnostech českých dějin přispívají k tomu, že naší národní minulost vnímáme převážně prostřednictvím vyprávění, která patří privilegované části společnosti a jen stvrzují určité mýty. Dokud nezesílí atmosféra solidarity a ochota naslouchat příběhům nezapadajícím do dominantních narativů, bude identita společnosti s jejími hodnotami a tradicemi nadále spoluutvářena hlasy těch, kteří nejenže disponovali nebo disponují mocí, ale v nejednom případě jí i zneužili.

Také kvůli těmto širším společenským rámcům jsou cenné a potřebné filmy jako Nedotknutelný (Untouchable, 2019), Cena zlata: Odhalení skandálu americké gymnastiky (At the Heart of Gold: Inside the USA Gymnastics Scandal, 2019), Bikram: jogín, guru, sexuální násilník (Bikram: Yogi, Guru, Predator, 2019), On the Record (2020) nebo Atletka A (Athlete A, 2020). Jejich tvůrci mýty nestvrzují, ale odkrývají vratkost základů, na nichž stojí. Jakkoli jde o snímky původem i tématem americké, na obecnější rovině mohou inspirovat diskuzi vedenou v libovolné zemi a být pro novináře a dokumentaristy vzorem, jak přispět k rovnoměrnějšímu rozložení moci.

Citlivější mediální rámování masově rozšířené problematiky sexuálního násilí samozřejmě nenahradí efektivnější podporu přeživších a ze dne na den nezmění institucionální struktury umožňující, aby docházelo k sexuálnímu zneužívání a sekundární viktimizaci. Média, spolurozhodující o tom, kdo bude promlouvat a z jaké pozice, nicméně mohou být významnou hybnou silou při formování veřejného mínění.

Nedotknutelný Weinstein

Spouštěčem hnutí #MeToo byla obvinění vznesena proti Harveymu Weinsteinovi. Jeho vzestup a pád sleduje dokument Nedotknutelný, uvedený vloni na jihlavském festivalu dokumentárních filmů. Mediálního mogula zneužívajícího po desetiletí svého vlivu a kontaktů napříč zábavním průmyslem sledujeme z pohledu lidí, kteří s ním spolupracovali a nezřídka se zároveň stali oběťmi jeho psychického teroru i fyzických útoků. Zvolenou perspektivou je mu upřena takřka absolutní kontrola nad vlastním mediálním obrazem, díky které se dlouho držel na vrcholu.

Weinstein však zároveň není vykreslen jako jednorozměrné monstrum. Dotázaní zohledňují jeho mimořádný cit pro marketing a schopnost vyhmátnout potenciální filmový hit, mluví o charismatické osobnosti s výjimečnými přesvědčovacími schopnostmi. Svým vystupováním vzbuzoval bázeň i obdiv. Přiblížení aury, která schopného filmového producenta a distributora obklopovala, nám pomáhá pochopit, že jeho oběti nebyly naivní, pokud mu důvěřovaly a trávily s ním čas i mimo kancelář.

Nakolik krutými způsoby Weinstein získané důvěry zneužíval, se dozvídáme z přímých svědectví řady hereček, mj. Eriky Rosenbaum, Hope d’Amore nebo Rosanny Arquette. V jedné z nejsugestivnějších sekvencí filmu je prostříháváno mezi výpověďmi různých žen, které nezávisle na sobě popisují Weinsteinovy sexuální útoky. Jedinečnost zkušenosti každé z nich je zachována díky detailům, které uvádějí. Z trsu výpovědí zároveň díky střihové skladbě vyvstává opakující se vzorec mocenského zastrašování.

Film různými příhodami dokládá, že Weinstein nebyl přesvědčen o vlastní nedotknutelnosti v důsledku ztráty kontaktu s realitou. Jeho iluzi absolutní moci nad životy a kariérami druhých utvářelo prostředí, v němž se pohyboval. Lidé, kteří se mu snažili vlichotit do přízně, o jeho nepřípustném chování mlčeli, aby si udrželi cenné přátelství. Málokdo se odvážil nesouhlasit. Kruh mlčení tedy nepomáhal udržovat jen Weinstein se svou armádou právníků, ale také filmoví agenti, šéfové studií, producenti, režiséři... Všichni lidé utvářející složitý ekosystém moci, kteří kvůli ochraně vlastních zájmů kryli také sexuálního predátora.  

Toto sebepopření bylo nejtíživější pro přeživší Weinsteinových útoků, z nichž ovšem mnohé našly odvahu promluvit. Kanadská herečka Erika Rosenbaum své rozhodnutí prolomit mlčení vysvětluje tím, že nechtěla dále držet tajemství člověka, který si žádné spoluspiklenectví nezaslouží. Došlo jí, že by tak prohlubovala neodůvodněný pocit vlastního studu. Překonat vnitřní přesvědčení, že se sama provinila, pro ni ale bylo dlouhým procesem právě kvůli hluboko usazené misogynii a z ní vycházejícího mínění, že oběť si za znásilnění může sama.

 #MeToo a intersekcionalita

Trauma obětí i strukturální selhání ještě detailněji vykresluje letošní film On the Record, nedávno exkluzivně uvedený na platformě HBO Max. K problematice sexuálního násilí v zábavním průmyslu navíc přidává rasovou rovinu.

Ve Spojených státech byl silně medializován případ právničky Anity Hill, která v roce 1991 svědčila proti Clarenci Thomasovi, který ji sexuálně obtěžoval. Veřejnost ani senátní výbor pro justici ženu ale nebraly vážně a Thomas se navzdory závažnému obvinění stal soudcem Nejvyššího soudu. Hill naopak čelila ostrakizaci a pod tlakem odešla z univerzity, kde působila. Roli sehrálo také kulturně zakořeněné přesvědčení, že černošky se chovají vyzývavěji a s podobnou daní za svou promiskuitu musejí počítat. Pro americké ženy bez ohledu na rasu šlo na mnoho let o precedens ukazující, na co se mají připravit, pokud vystoupí proti mocnému muži.

On the Record naznačuje, že pokud ke kulturnímu zlomu ve vnímání sexuálního násilí došlo teprve šestadvacet let po případu Anity Hill, pak mimo jiné kvůli tomu, že proti Weinsteinovi vystoupily z velké části bělošky.

Antagonistou filmu je úspěšný hudební producent Russell Simmons, obviněný ze sexuálního násilí více než dvacítkou žen. Zvláštní pozornost je věnována příběhu Simmonsovy blízké spolupracovnice Drew Dixon, kterou měl hip-hopový magnát znásilnit v jeho apartmánu.

Když Dixon osvětluje, proč se více než dvacet let zdráhala vyjít s pravdou ven, vychází najevo, kolik dalších vrstev problematika získává, když je ve hře také rasa. Napadená žena měla obavu, že pokud za pachatele znásilnění označí černocha, přispěje tím k rasistickému přesvědčení, že mezi Afroameričany je víc sexuálních predátorů. Obvinění Simmonse, který byl pro mnohé členy černošské komunity vzorem, chápala jako upřednostnění osobního traumatu před traumatem celé rasy. Stala by se z ní zrádkyně.

On the Record stejně jako Nedotknutelný neodhaluje zásadní nové informace. Vychází z poctivé práce investigativních novinářů, kteří výpovědi žen shromáždili a zveřejnili již dříve a jejichž role při zprostředkovávání podobných zločinů veřejnosti je nedocenitelná. Díky podobným filmům ovšem slova ze stránek novin ožívají, získávají konkrétní tvář a hlas. Zřetelněji vnímáme, jaké nesou emoce. Z toho, jak obtížné je pro ženy o jejich zkušenostech i po desítkách let mluvit si uvědomujeme, že posttraumatická stresová porucha ze znásilnění s člověkem zůstává po celý život.     

Podrobná dokumentace podobných případů pomáhá nejen zvýšit povědomí o sexuálním násilí a zvýšit pochopení pro přeživší. Současně mění zavedenou distribuci moci. Ústředními postavami nejsou predátoři, ale přeživší. Tím, že překonaly pocit vnitřní zahanbení a rozhodly se vyprávět své příběhy, oslabily moc pachatelů. Daly jim najevo, že se nemají za co stydět, že odmítají dál nést břemeno, které na ně naložil někdo jiný.

Jak v On the Record říká Dixon, jakmile světu sdělila, že byla znásilněna Simmonsem, přestala být touto zkušeností ve vlastních očích definována. Svou hodnotu naopak začala zakládat na tom, že znásilnění ustála a dokázala o něm promluvit. Rekonstrukcí vlastní subjektivity se změnila ze zrádkyně v bojovnici a alespoň část své důstojnosti získala zpět.

Guru fake news

Aby ženy dokázaly před kamerami promluvit a podrobně popsat, co zažily, je důležité vytvořit pro ně na place bezpečné a chápavé prostředí. O něm se v rozhovorech o průběhu natáčení zmiňují nejen Amy Ziering a Kirby Dick, tvůrci On the Record, ale také další dokumentaristé, resp. dokumentaristky. Ženy mezi tvůrci novějších filmů o sexuálním násilí totiž převažují – možná kvůli vědomí závažnosti problematiky, která se jich osobně dotýká, možná kvůli snazšímu získání důvěry natáčených žen.

Režisérka Eva Orner, stojící za netflixovským filmem Bikram: jogín, guru, sexuální násilník, dbala na to, aby vyprávění o děsivých zážitcích nevedlo k retraumatizaci, ale ke katarzi respondentek. Erin Lee Carr, autorka dokumentu Cena zlata, ze stejného důvodu sestavila štáb převážně z žen. Natáčení rozhovorů pak probíhalo v intimním uzavřeném prostředí. Každá z přeživších byla před spuštěním kamery také ujištěna, že bude výhradně na ní, o čem se rozhodne mluvit, a že může kdykoliv přestat.

Bikram i Cena zlata jsou sice situovány do sportovní oblasti, ale podobně jako Nedotknutelný a On the Record rozkrývají mocenskou strukturu, která ženy situuje do podřízené pozice méněcenného, nedostačujícího a neúplného objektu. Pro sexuální agresi Bikrama Choudhuryho, lektora a propagátora hot jógy, bylo navíc určující navození atmosféry, v jaké se podvolení učiteli považovalo za nezbytnou podmínku kariérního vzestupu.

První část chronologicky vystavěného dokumentu je portrétem člověka, který dokázal ve vhodnou dobu využít svého exotického původu i zvýšeného zájmu o jógu a získat si obdiv Američanů. Arogantní vystupování a urážky, jimiž zahrnoval cvičící, byly brány jako součást výstřední osobnosti. Jeho sebeprezentace je ve filmu uvedena na pravou míru fakty, která byla dlouho opomíjena nebo relativizována.

Postupně před námi vyvstává mrazivý portrét arogantního egomaniaka, misogyna a mytomaniaka, který se považoval za natolik osvíceného, že stojí nad zákonem. Během lektorských kurzů v uzavřených hotelích dělal ženám neslušné návrhy, nevhodně se jich dotýkal a minimálně šest z nich znásilnil. Díky vykreslení Choudhuryho jako charismatické a všeobecně obdivované osobnosti v první části filmu nicméně chápeme, co k němu druhé přitahovalo, proč mu důvěřovali a chtěli se stát součástí kultu, který okolo sebe vybudoval.

Navzdory obviněním ze sexuálního obtěžování, znásilnění, rasismu a homofobie a rozkrytí všech lží, na nichž Choudhury svůj věhlas založil, jej mnozí jeho žáci hájí i poté, co v roce 2005 přišlo první obvinění. Nadále jsou zakládána jógová studia s jeho jménem a lidé dál navštěvují jeho kurzy, které nyní musí pořádat mimo Spojené státy, kde mu hrozí vězení. Film tak vyznívá jako naléhavé volání po spravedlnosti. Zdá se ale, že v éře šiřitelů fake news nezáleží na pravdě, ale na tom, zda o svých lžích dokážete přesvědčit dostatek lidí, kteří vás podpoří za každé situace.

Minimálně jako připomínka kauzy, navracející jméno Bikrama Choudhuryho do veřejného povědomí, film splnil svůj účel. Po jeho loňské premiéře na Netflixu rapidně vzrostlo vyhledávání Choudhuryho jména na internetu. Případ diskutovaný do té doby zejména ve Spojených státech se zásluhou globální streamovací platformy stal tématem i za hranicemi. K témuž došlo letos v červnu se jménem Larryho Nassara, když se na Netflixu objevil dokument Atletka A.

Temná strana vrcholového sportu

Larry Nassar přes dvacet let využíval své pozice lékaře amerického národního gymnastického týmu. Bolest zad a jiné problémy „léčil“ mimo jiné strkáním prstů do vaginy nebo konečníku nezletilých gymnastek. Než o jeho praktikách v roce 2015 promluvila první dívka, zneužil jich i zásluhou kooperace kolegů z řad trenérů a odborníků z michiganské univerzity, kde pracoval, přes dvě stě padesát. Jeho agresivita rostla s věkem sportovkyň. Ty přitom věřily, že jim chce pomoct, neboť se k nim na rozdíl od jejich despotických trenérů a trenérek choval mile, nabízel jim psychickou oporu a pochopení. Vnímaly ho jako přítele, kterému se mohou s čímkoli svěřit.

K dlouhému utajování a bagatelizování Nassarova chování přispívalo, že lidé z jeho okolí nechtěli poškodit jeho reputaci. Zneužívání nezletilých nezapadalo do obrazu milého člověka, navíc spjatého respektovanou organizací USA Gymnastics. Zpochybňována byla naopak svědectví dívek, které se cítily provinile kvůli tomu, že o obtěžování někomu řekly a ohrozily tím doktorovu pověst.

Rekonstrukce zločinů, za které byl Nassar odsouzen k 175 letům vězení, se chopily hned dva filmové štáby. Pro HBO případ zpracovala již zmíněná Erin Lee Carr. Její dokument Cena zlata skrze otevřené výpovědí jednotlivých gymnastek, jejich rodičů a odborníků na dětskou psychiku a seuxualitu přibližuje nejen taktiku sexuálního predátora a psychické trauma obětí, ale také institucionálně utvářenou kulturu sexuálního obtěžování.

Carr film uvozuje ukázkou toho, jak gymnastiku vnímá širší veřejnost – prostřednictvím velkých emocí, obdivuhodné práce s tělem a olympijských medailí. Toto pozlátko ale odvádí pozornost od individuálních tragédií. V dokumentu se tak opět střetávají dva různé narativy, z nichž dominantní je obvykle ten první: svět talentovaných lidí, kteří podávají výjimečné výkony a zajišťují slávu svému odvětví vs. svět brutálního zneužívání moci, zničených kariér, pochybností, popírání a psychických traumat.

Cena zlata skládá množství individuálních příběhů do komplexního, dramaturgicky semknutého tvaru a ukazuje, že nedošlo k selhání jednoho muže, ale o celou síť vztahů mezi lidmi a institucemi záměrně či nevědomky podporujícími predátorské chování. Netflixovský dokument Atletka A lze pak vnímat jako doplněk poctivě zpracovaného filmu. Namísto zásadních doplňujících informací nabízí především výpovědi dalších sportovkyň.