Proč být normální, když jste zvláštní? Seriál „Special“ ukazuje, že hendikep člověka nedefinuje

Jsou to věci, o kterých se mluví složitě a s vážností, která jim náleží. Jak narovnat systémové nerovnosti, jak zacházet s jinakostí, jak ji normalizovat, a zároveň upozorňovat na všechny strasti, které dlouhodobé opomíjení nebo marginalizace nejrůznějších členů společnosti přináší. Zdlouhavě vysvětlujeme pojmy jako intersekcionalita. No a pak je tu seriál, který během několika patnáctiminutových dílů dokáže s lehkostí, humorem a laskavostí tak hřejivou, že by pan Svěrák mohl závidět, ukázat přesně tohle – tak, aby vás to bavilo a abyste mu rozuměli. Život gay kluka s mozkovou obrnou… Existuje snad něco víc intersekcionálního?

Seriál z pera Ryana O’Connella, který sám ztvárňuje hlavní postavu, je svěží mileniálský sitcom, který vychází z O’Connellovy autobiografické knížky I’m Special: And Other Lies We Tell Ourselves („Jsem výjimečný – a další lži, které si namlouváme“). V příběhu homosexuálního mladíka s mozkovou obrnou se osobní prvky míchají s fikcí v krátkých epizodách, které se s druhou řadou, která je na Netflixu dostupná od letošního května, prodlužují na půlhodinové. Právě druhá řada rozehrává do hloubky naznačené příběhové linky všech postav a dokončuje coming-of-age vyprávění o pozdním dospívání a osamostatňování se hlavní postavy. A spolu s ním i postav vedlejších.

Chodíte nějak divně, pane

Usměvavý mladík si to štráduje typickým kalifornským předměstím, ale po pár vteřinách sebou sekne. Mezitím, co se nemotorně sbírá, na něj kolemjdoucí zaražené děcko křičí, jestli je v pořádku a nechce zavolat záchranku, protože: „chodíte nějak divně, pane“. „Mám mozkovou obrnu, to je postižení, které vzniká následkem špatného okysličení mozku před, během nebo těsně po narození a projevuje se omezenou svalovou koordinací!“ zakřičí na něj Ryan a děcko se rozbrečí. Hned v dalším záběru sledujeme stejného mladíka, jak zase s úsměvem na tváři a sluchátky na uších mašíruje stejnou ulicí, aby… ho srazilo auto.

Situace nahrává scénám, jako je ta, kde gay s postižením konverzuje s kolegyní tmavé barvy pleti s plus-size postavou o tom, jak je nadřízená nutí vytěžovat svou identitu a své nejistoty, jen aby se z nich vytřískal co nejvirálnější článek. Special si dělá legraci z „woke“ prostředí losangeleských ambiciózních mileniálů, ale tematizuje také stinné stránky, které s sebou aspirační životní styl „fake it till you make it“ nese – třeba život v hlubokých dluzích. 

„Žijeme v době, kdy to na Instagramu vypadá, že snad každý na dovolené skotačí s nějakým milionářem, ale realita je taková, že jsme až po krk v dluzích na kreditních kartách. Já si tímhle seriálem nevydělal bůhvíkolik, jasně, po městě byly billboardy s mým obličejem, ale v reálu nemám moc peněz. Vím, že to teď lidi budou brát jako „wow, ten musí mít tunu peněz od Netflixu“, ale ať mi ukážou, kde ty peníze jsou, já žádný nemám,“ ironizuje O’Connell v rozhovoru pro Vulture.

Realistické sexuální scény

Přestože je Hollywood v posledních letech čím dál inkluzivnější, nebylo nijak jednoduché seriál na dané téma prosadit. Ryana O’Connella si v roce 2015 všiml herec a producent Jim Parsons (ano, Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku). Společně vzali jeho autobiografickou knihu a nabídli ji jako podklad ke scénáři. „Dneska se to nezdá, ale woke Hollywood byl tehdy ještě v plenkách, a ačkoliv je to jen pár let dozadu, zdá se to jako staletí. Byla to doba, kdy si lidé třeba teprve začali uvědomovat, že ženy jsou vtipné. Jakože – Amy Schumer? Milujeme ji,“ glosuje O’Connell pro magazín Vulture. „Když jsme producentům nabídli Special, všichni se smáli a říkali věci jako „wow, panebože, to je tak jedinečný a bláznivý“, ale když došlo na lámání chleba, každý z projektu nenápadně vycouval. Vzpomínám si, že někdo mimo oficiální komunikaci zmínil mému producentovi, že by ten seriál rád vzal, ale bojí se, že by přišel o práci.“

Nikoho tehdy nejspíš nenapadlo, že nejen, že takový typ seriálu odvypráví nevšední příběh, ale výrazně obohatí běžný seriálový narativ. (Podle zprávy americké neziskové nevládní organizace GLAAD, která sleduje mediální obraz LGBTQ lidí, měly osoby s postižením v televizní tvorbě za období 2019-2020 zastoupení jen 3,5 %). Formát nakonec koupila digitální platforma Warner Brothers Stage 13 a O’Connell začal o víkendech pracovat na scénářích. První řadu napsal kompletně sám a nápad, aby ztvárnil i hlavní roli, byla také z nouze ctnost, protože na herce podle jejich představ nebyly peníze. A jak se ukázalo, zafungovalo to skvěle.

Navíc bylo pro autora důležité zobrazení sexuálních scén. Ty nejsou prvoplánově šokující, ale působí důvěrně a jdou dál, než je pro mainstream zvykem. Podle novinářky Kathryn VanArendonk seriál ukazuje jedno z nejupřímnějších zobrazení gay sexu za hodně dlouhou dobu, a nejspíš je to vůbec poprvé, kdy na televizní obrazovce vidíme gay sexuální scénu s mužem s postižením. „Věděl jsem naprosto přesně, jak by měl sex v seriálu vypadat a s režisérkou Annou Dokoza jsme se v tom naštěstí shodli. Chtěl jsem dát sex do popředí, tak, aby to bylo přesné a lidské a aby to působilo opravdově. Společnost nás vnímá jako hypersexualizované a předpokládá, že to děláme jak králíci. Ale i pro nás to je intenzivní a emocionální věc.“

Jeho přínos seriálovému světu se nám nemusí zdát kdoví jaký, ale dlouho jsem neviděla tak sympatické postavy, které by mi přirostly k srdci a po skončení mi chyběly. A asi nikdy před tím bych neřekla, jak obohacující a zábavné může být sledovat příběh kluka s postižením, se kterým zdánlivě nemám společného vůbec, ale vůbec nic.