„Zjistit, jestli jsme ještě naživu.“ Novela Joan Didion je stejně aktuální jako před padesáti lety
S psaním Joan Didion se poprvé a donedávna naposledy mohl český čtenář seznámit v roce 2006, kdy u nás vyšla její kniha Víc než další den, oceněná prestižní National Book Award a nominovaná na Pulitzerovu cenu. Po memoárech mapujících zármutek nad smrtí manžela vychází v češtině její raná prozaická kniha Lízni si a hrej v překladu Martina Pokorného, která ukazuje autorku v dalším světle.
Didion kdysi prohlásila, že psát knihy je svým způsobem útok na čtenáře. „Je to útok v tom slova smyslu, že se snažíte donutit někoho vidět věci tak, jak je vidíte vy. Snažíte se vložit do něj své myšlenky a své obrazy. Je to útok, snažit se někomu takto pokroutit mysl. Docela často chceme někomu vyprávět naše sny nebo noční můry. Ale nikdo nechce poslouchat cizí sny, ať už dobré nebo špatné. Nikdo se tím nechce zatěžovat. Spisovatel se vždy snaží obalamutit čtenáře tak, aby naslouchal jeho snu,“ vysvětlila svou tezi v rozhovoru z roku sedmdesát osm pro Paris Review.
Při čtení jejích knih se ale čtenář nechá její chirurgicky přesnou prózou obalamutit rád. Dost často to není vůbec příjemné a zavádí nás v ní do temných koutů lidských životů, ale vždy je to silná a neopakovatelná zkušenost, které se mnozí včetně autora tohoto textu nechají dobrovolně vystavovat opakovaně.
Joan Didion už dnes není „pouze“ spisovatelka, esejistka a novinářka. Je to kulturní ikona. Módní guru a nepřehlédnutelná literární figura. Ve svých osmdesáti letech stála jako modelka pro kampaň kolekce značky Céline. Ostatně málokterý autor literatury se může pochlubit tím, že někdo navrhnul koženou bundu, která má na zádech jeho portrét a stojí dvanáct set dolarů. Je jedním z klíčových autorů 60. a 70. let, kteří formovali svým psaním hnutí, kterému dnes říkáme „nový žurnalismus“ (společně s např. Trumanem Capotem, Hunterem S. Thompsonem nebo Tomem Wolfem). Ve svých článcích a především ve svých přelomových esejích zkoumala politiku, kontrakulturu hippies, Johna Wayna, či Howarda Hughese, ale také sebe samu.
Nebála se kontroverzních a ožehavých událostí. Psala o ženě, která zapálila svého muže nebo o školce, kde dětem dávali LSD. Z těchto esejí posléze poskládala a vydala v roce 1968 dosud nepřeloženou knihu Slouching Towards Bethlehem (tedy Ploužení se k Betlému podle básně Williama B. Yeatse), která se v zámoří těší kultovnímu statusu a pro mnohé studenty žurnalistiky je až jakousi biblí kritické a zkoumavé novinařiny.
Dějiny útlaku
Čtyřdílná minisérie od uznávaného tvůrce Raoula Pecka v koncentrované formě ukazuje historii z pohledu těch, kteří ji nepsali, a odhaluje její dosud přehlížené kapitoly. Podstatou seriálu ale není jen to, abychom si my jako běloši sypali popel na hlavu, ale abychom se zamysleli nad možnými změnami světa, který je plný bezpráví.
Stručné dějiny vyhlazování ukazují, že genocidy nezačaly a neskončily holocaustem
Vidět o něco přesněji
Každé téma je pro Didion výzva. Nikdy se nespokojí s obyčejným textem – musí svůj předmět psaní prozkoumat do posledního detailu a najít v něm tu pomyslnou díru, skrz kterou může zahlédnout pravdu, která se v něm skrývá. Ne nadarmo se její sebrané spisy jmenují Říkáme si příběhy, abychom mohli žít. Je to trochu ironický název, protože s tímto výrokem vlastně po celou svou kariéru bojuje. Didion tyto příběhy s potěšením odhaluje až na kost, dokud se my jako čtenáři nesmíříme s často mnohem prostší a smutnější pravdou, než jaká je nám běžně vyprávěna. Její příběhy nám nepomáhají žít, ale vidět o něco líp, o něco přesněji.
Přesto ona sama do událostí kolem sebe nezasahuje. Je spíše pasivní pozorovatelkou. Její pohled je ale extrémní – sleduje všechno, a to bedlivě. Je svědkyní, která získává moc nad situacemi až po tom, co proběhnou, a to ve svém psaní. Ve svých nejlepších esejích je mistryní empatie bez toho, aby se sama otevřela. V době, kdy mladí lidé hledali v hnutí hippies naději na lepší svět a všeobjímající lásku a v drogách cestu k osvícení, už ona hleděla dál a ukazovala odvrácenou stranu bezstarostnosti.
I dnes ale Joan Didion zůstává relevantní autorkou. Její autobiografické knihy o zármutku jí v tomto miléniu přinesly ještě početnější zástup obdivovatelů a definitivně utvrdily její místo žijícího klasika. V průběhu necelých dvou let ji zasáhly dvě tragédie. V prosinci roku 2003 jí při večeři zemřel na infarkt po čtyřiceti letech manželství její muž, zatímco jejich dcera byla díky těžké nemoci v umělém spánku. Když v srpnu roku 2005 Joan dělala čtení po celém New Yorku jako promo pro svou knihu The Year of Magical Thinking (česky vyšlo v nakladatelství Beta-Dobrovský jako Víc než další den), kde psala o svém vyrovnávání se s jeho smrtí, zemřela také její dcera. O ní pak psala a o šest let později vydala knihu Blue Nights. Obě tato díla ukazují její pokračující snahu porozumět skrz slova a věty světu kolem nás a zorientovat se v jeho často neuchopitelných zákonitostech, jenom intimnější a zranitelnější perspektivou. Zármutek se totiž nedá zracionalizovat. Obzvlášť, pokud ho prožíváme na vlastní kůži.
Nesoudit, ale ukazovat
Tím se dostáváme k nově vydané knize Lízni si a hrej, která v Americe vyšla už v sedmdesátém roce. Tato novela zkoumá podobná témata jako aktuální tvorba autorky a víceméně nezaujatě ukazuje prázdnotu, zoufalství a únik od reality všech jejích postav bez toho, aby je jakkoli soudila. Stačí na ně jen letmo ukázat. U nás ji vydalo nakladatelství Lidové noviny v překladu zkušeného Martina Pokorného, který kromě mnoha jiných knih přeložil např. prózu básníka Dylana Thomase, Příhody při svlékání kůže, dílo notoricky známé svou stylistickou náročností.
Veřejné intelektuálky
Ženu jako je Fran Lebowitz v Česku nemáme. Komentátorka a komička, která se vyjadřuje ke všemu a ke všem s neodolatelným sarkasmem a jíž obdivně naslouchají úspěšní muži jejího věku – jako v tomhle případě slavný režisér Martin Scorsese. Není však jedinou veřejnou intelektuálkou, jejíchž myšlenek se znovu chopila až současná mladá generace.
Nový dokument je milostným dopisem New Yorku od nemilosrdné kritičky Fran Lebowitz
Jedná se o teprve druhé fikční dílo Joan Didion a po její ještě tradiční, ne-li konvenční prvotině, románu Run, River, představuje zlom do mnohem experimentálnější formy. Lízni si a hrej pojednává o jednatřicetileté bývalé herečce, Marii Wyeth, která se bezcílně projíždí po kalifornských dálnicích, chodí a nechodí na večírky a obklopuje se lidmi, které nemá ráda. Hlavní příběh se soustředí na její depresi a samotu, která neodchází, ani když je na bujaré párty. Naopak se stupňuje.
Maria se v průběhu svého neukotveného putování bez jasného směru vyrovnává s těžkými traumatickými vzpomínkami na zvláštní dětství, rozpadlé manželství, potrat, neúspěšnou kariéru a její čtyřletou mentálně nemocnou dceru, která je nejspíš umístěná v nějakém institutu, ke které se jako jediné upíná jako k naději na nějakou jinou a lepší budoucnost. Takto sepsáno to zní možná až příliš depresivně, ale není to samotný příběh, který dělá knihu unikátní. Děj je sice neútěšný, plný bolesti a špatných rozhodnutí, ale nechybí mu cynický humor, který vše vyvažuje. Navíc je chytře umístěn do slunné Kalifornie a Las Vegas, mezi bohaté a slavné lidi, kteří pijí drahé šampaňské a oblékají se do luxusního oblečení. Zdánlivě jim nic nechybí. A tady mezi ně vkládá autorka Marii, nešťastnou a impulzivní osobu, která toho nemusí dělat moc, ale její samotná přítomnost a viditelný smutek nutí osoby kolem ní, aby se ukazovaly takové, jaké skutečně jsou. Podobně jako Didion novinářka dokázala správně pasivně pozorovat a odhalovat, Didion spisovatelka na to má svou hlavní postavu. Všechno důležité se děje kolem ní. A především v její hlavě.
Kniha nastříhaná jako film
Síla této novely spočívá především v její unikátní formální stránce. Celý příběh je vyprávěn útržkovitě, jako bychom se probouzeli ze spánku a po chvíli opět usínali, nepříjemně nejistí, kde se objevíme příště. V životě hlavní hrdinky dochází k radikálním střihům, kdy se uprostřed zábavné a na moment snad i šťastné situace vyprávění utne a v další kapitole se jen mimochodem dozvíme, jak katastrofálně skončila. Didion pracuje s časem, jak se jí zlíbí, a tak nás neustále vrací do minulosti, ale i snů a fantasmagorií, kdy nikdy není jisté, kde je přesně realita.
Její hrdinka navíc po většinu děje pije a bere celou plejádu prášků, takže její zkušenosti jsou přinejmenším z hlediska pravdivosti pochybné. Co pochybné není, je nekompromisní a exaktní psaní Didion, která každou větu pečlivě konstruuje tak, že žádné slovo nepřebývá ani nechybí. Co se má říct, řekne se. Nic se tu ale nedovysvětluje a mnoho je ponecháno na čtenářově interpretaci. Ze všeho nejvíc pak Lízni si a hrej připomíná film se všemi střihy a kamerovými úhly, posouvající nás z jednoho charakteru na druhý. Kniha je sice o Marii, dokonce by se dalo říct, že ona sama je celou knihou, ale často ji poznáváme skrz ostatní postavy, skrz to, co o ní říkají a jak k ní mluví.
Didion dokázala unikátní věc – napsat naprosto bezcitně knihu o ženě, která ztrácí veškeré emoce a kontakt se světem, a toho všeho nefalšovaně dojímat.
Didion strávila psaním této novely čtyři roky. Po většinu času jí vadilo paradoxně právě to, že až moc připomíná knihu. Všechno v ději se jí zdálo promyšlené a mířící ke konkrétnímu závěru, což podle ní nepřipomínalo reálný život. Ne tak, jak ho ona znala. Až po přepsání eseje „Zápisník z Los Angeles“ přišla na to, jak ji napsat. Musela ji rozkouskovat, popřeházet a najít ve vyprávění nějaký rytmus, který konkrétní části vynechává, aby dal intenzitu jiným. Počínala si s napsaným rukopisem jako filmař ve střižně, rozsekávající celek na malé části, které ve správném pořadí odvypráví její příběh co možná nejpravdivěji a nejsugestivněji.
Kdykoli by kniha mohla spadnout do patosu a sebelítosti, se stříhá a jde se dál. Každý známe utrpení a smutek. Didion jej stačí ho naznačit, opakovaně, ale nikdy ne dopodrobna, abychom si jej s hlavní hrdinkou procítili. Jakékoliv fráze navíc by jen ublížili údernosti jejího sdělení. A to je nicota, prázdno, nekončící sekvence smutných událostí, jejichž dopad je jen to, že se hrdinové další den ráno zase probudí a jdou točit další film – o něčem jiném, na jiném místě, ale stejně nespokojení jako dřív. V sedmdesátém roce byla její kniha generační zpovědí, vystřízlivěním a probuzením z opiátového snu, kterým byly divoké šedesáté roky. Po létě lásky se muselo znovu do práce.
Navzdory všem očekáváním
„Romány, které psaly ženy, byly většinou popisovány jako citlivé, a to většinou i samotnými vydavateli. Nejsem si jistá, jestli je to pravda ještě dnes, ale rozhodně byla v časech, kdy jsem já začínala psát. A to se mi moc nelíbilo. Vypořádala jsem se s tím stejným způsobem jako se vším. Šla jsem si svou vlastní cestou a nevěnovala tomu moc pozornosti,“ řekla Joan Didion o svých knihách. Částečně to platí dodnes, i když se časy díkybohu trochu mění. Není nicméně neobvyklé pořád v knižních recenzích číst, že „na ženu je to napsáno dost drsně“, nebo „kniha je velmi citlivá a něžná, protože ji psala žena“. Vždycky vycházely a dnes a denně vychází knihy autorek, které se těmto kategoriím vzpouzí. Jsou totiž psané ženami, ale především talentovanými a tvůrčími lidi. Vzpomeňme si z poslední doby na Ottessu Moshfegh, Maggie Nelson, Olivii Laing, Rebeccu Solnit nebo v minulosti na Eve Babitz či Ann Quin. Shodou okolností jsou všechny tyto zásadní spisovatelky do češtiny nepřeložené, ale to je debata zase na jiný článek.
Důležitost Lízni si a hrej tak v mnohém zůstává dodnes v tom, s jakou zarputilostí nám nedopřává onu citlivost, kterou by mnozí po Didion a jiných autorkách chtěli. Její hrdinka je sice smutná, ale mnohem víc spíš rezignovala a je vůči světu apatická. Postupně a systematicky směřuje k sebe-destrukci bez jakýchkoliv omluv nebo vysvětlování. Nic nám čtenářům ani svému okolí totiž nedluží. V jeden moment se zeptá svého ex-manžela, proč se s ní pořád tak hádá. „Abych zjistil, jestli jsi ještě pořád naživu.“ Didion tu dokázala unikátní věc – napsat naprosto bezcitně knihu o ženě, která ztrácí veškeré emoce a kontakt se světem. A u toho nefalšovaně dojímat. Je na čase, aby se českému čtenáři dostalo více jejího díla.
