Téma manželství pro všechny vzbuzuje obrovské vášně, to ale není důvod před ním utíkat, říká Bára Chalupová

Tvůj film je o lásce, ale z velké části se odehrává hlavně v poslanecké sněmovně, ve které poslanci a poslankyně rozhodují o mantinelech, které této lásce nastaví. O čem jsi ten film chtěla udělat?

Film je tragikomickou roadmovie, která sleduje cestu novely zákona, která by umožnila stejnopohlavním párům se brát. Je to časosběrný dokument, který jsme natáčeli 3 roky. Původně jsem se bála toho nudného legislativního procesu, ale velmi brzy jsem zjistila, že jsme svědky velmi vášnivé celospolečenské debaty.

Jak ses k jeho natáčení dostala?

Úplně náhodou. Na přelomu let 2017 a 2018 mě oslovili dobrovolníci Jsme fér, a chtěli, abych podepsala petici. Ptala jsem se jich, jaký je rozdíl mezi registrací a manželstvím a byla jsem překvapená, že lesby a gayové nemají stejná práva, že jejich děti a rodiny nemají jistoty. Začala jsem se o to hlouběji zajímat, chodit na schůzky iniciativy, začala jsem natáčet lobbying v poslaneckých klubech. Zajímalo mě to jak z filmařského hlediska, tak i z občanského. Nikdy jsem nebyla tak blízko legislativnímu procesu. Dostala jsem se do míst, kam bych se jako občan nedostala.

Film nekončí happy endem. Homosexuální páry u nás stále ještě nemají dobojováno a nemohou se u nás legálně brát. Proč ses rozhodla natáčení ukončit právě teď?   

Ani po čtyřech letech se nepodařilo zákon odhlasovat a my jsme stáli před rozhodnutím, jestli v natáčení pokračovat. Rozhodli jsme se jít se snímkem ven. Nejen proto, že jsme měli dostatek natočeného materiálu, ale i proto, že jsme debatu už nechtěli pouze dokumentovat, ale stát se tak její součástí. Naší ambicí je, aby se o tom tématu mluvilo. 

Téma vzbuzuje obrovské vášně, to ale není důvod před ním utíkat. Byla bych ráda, aby společnost začala vyvíjet tlak na to, aby poslanci a poslankyně začali pracovat, aby buď odhlasovali že ano, nebo ne. Je skutečně frustrující vidět takto koncentrovaně na jednom zákoně, jak nepracují a záměrně svoje rozhodnutí odsouvají. Divák si tam může dosadit i nějaký jiný zákon, který vnímá třeba osobněji, a ta frustrace bude obrovská. A to i v rámci používané rétoriky. Pro zahraniční selektory na festivalech, třeba Dány, Švédy, Kanaďany, byla rétorika v naší poslanecké sněmovně naprosto nepředstavitelná. Ve filmu z úst poslankyně například zaznívá přirovnání homosexuálů k praktikujícím pedofilům a zoofilům. Doufala jsem, že tyto otázky jsme si v 21. století v Česku už snad zodpověděli.

Kdyby ale pracovali rychleji, tak by možná prošla ta ústavní změna prosazovaná Aliancí pro rodinu, která na základě kampaně Jsme fér začala usilovat o to, aby ústava manželství vyhradila pouze pro muže a ženu.

Tuto ústavní novelu Sněmovna projednávala společně s manželstvím pro všechny, takže ano, jednali by i o ní. Teď v dubnu jsme byli svědky prvního hlasování, nutno říci po více než tisíci dnech od podání, a do druhého čtení prošly oba dva návrhy. Takže za mě je to čistý alibismus. Celou dobu nehlasovali, aby pak poslali do dalšího čtení dva zcela protichůdné zákony, takže se vlastně vůbec nerozhodli. Je to deprimující. Jakoby tím říkali: „Vidíte, pracujeme, už nás nechte bejt. My jsme to poslali dál.“ Zároveň odhlasovali, aby návrhy byly ve výborech delší dobu, takže tím znemožnili, aby se to za toto volební období stihlo. Aby se tím už nemuseli vůbec zabývat. Přitom samotnému hlasování předcházela debata delší než patnáct hodin, takže si nemyslím, že to dostatečně neprojednali.

Ve filmu se zaměřuješ na konflikt mezi nejužším týmem iniciativy Jsme fér a poslanci a poslankyněmi. Naopak nedáváš moc prostoru samotným homosexuálním vztahům a jejich rodinám, kvůli kterým vlastně celá kampaň vznikla. Proč jsi zvolila právě tenhle pohled?

Všichni si myslím dovedeme představit ty rozdíly. Když nemáte právo na osvojení dítěte, nemůžete si vzít stejné příjmení, nemáte tu širší rodinu, nemáte svědky na svatbě, vaše společně vychovávané dítě nemá žádné jistoty. Otázka zní, proč se s tím něco neděje, proč všichni nemají stejná lidská práva? Tu otázku jsem chtěla filmem zodpovědět. Po premiéře na festivalu Jeden svět za mnou přišli diváci, kterých se to osobně týká a tu diskusi sledují, a řekli mi, že si vůbec nedokázali celou tu debatu představit. Možná se nám povedlo přinést koncentrovanou výpověď dnešního Česka.

Film zobrazuje střet současnosti se starým světem, jehož pozice se dnes jeví jako absurdní a z hlediska demokratické společnosti neadekvátní. Odpůrci manželství stejnopohlavních párů ve filmu nešetří dehonestujícími urážkami, často jsou vyloženě sprostí, zaštiťují se katolickou církví, předsudky a dojmy a dávají najevo svou nenávist, nepochopení a neinformovanost. Ti, které se snaží očernit a odsunout na vedlejší kolej, ve filmu naopak působí jako velmi civilní lidé, kteří za svou věc bojují s klidem, rozvahou, trpělivostí a vyzbrojení profesionální argumentací. Nebude si např. Aliance pro rodinu, která ve filmu bojuje za ústavní změnu, která by manželství zakotvila jako svazek určený pouze jednomu muži a jedné ženě, stěžovat, že jsi jim nevěnovala stejný prostor?   

Aliance pro rodinu má určitý vliv, je podporovaná církví, takže má i finanční zdroje. Myslím si, že má možnost a prostředky k hlásání svých pravd. Před hlasováním rozesílali řetězové e-maily, že stejnopohlavní manželství se rovná obchodu s dětmi, což je zpráva, která v člověku vyvolá hodně negativní emoce, a v té roztěkanosti dnešní doby si to někdo může s kampaní Jsme fér spojit. Spousta agrese a nepochopení pramení z předsudků a z dezinformací a proti tomu je hrozně těžký bojovat.

Původně jsem chtěla natáčet s Jochovými u nich v obýváku (Jana Jochová je předsedkyní Aliance pro rodinu – pozn. red.), aby mi ukázali, co je to ta tradiční rodina. Ten samotný pojem mi připadá směšný v zemi, kde je 50% rozvodovost. Když proti manželství pro všechny brojí politici, kteří jsou často i třikrát rozvedení, tak je to úsměvný. Ale rozhodla jsem se, že na tohle natáčení paní Jochovou neoslovím poté, co jsem ji slyšela v Rozstřelu na iDNESu, kde řekla, že kdyby její syn byl gay, tak že by byla ráda, aby žil sám, a kde polemizovala, jestli homosexualita není nemoc. Došlo mi, že to není protistrana, které bych chtěla dávat tak osobní prostor. Ale jejich myšlenky v tom filmu jsou. Navíc ten konflikt není jednostranný.  

V srpnu se bude tradičně v Praze odehrávat Prague Pride. Záběry těch nejextravagantnějších účastníků bývají českými médii často zneužívané k delegitimizaci celé skupiny obyvatel s odlišnou sexuální orientací. Ty naopak ve filmu ukazuješ odpůrce tohoto pochodu, kteří účastníkům vyhrožují násilím a chovají se k nim agresivně.

Je to hrozně častý, že nejvíc medializovaná je malá skupina chlapců v latexu, je to to nejvděčnější, co se dá vyfotit. Ten den průvodu je pro komunitu hrozně důležitý jako nějaké osvobození, je to pro ně posilující. Sama si neumím představit, jaké to je, když jsi třeba z malého města, čelíš opovržení a pak alespoň jeden den v roce zažiješ, jaké to je být přijímán.  

Jak si vysvětluješ to násilí? Je to něco, co se v zahraničí tolik neděje? Vypovídá to něco o naší společnosti?

To se bohužel děje stále – i v zemích, kde manželství pro všechny existuje. Ale pokud jsou lidé rovnoprávní nezávisle na sexuální orientaci, tak to pak působí na společnost, i na děti, které už to budou brát jako normální věc. Je to postupný, ale bohužel pomalý proces. 

Jak jsi vlastně celé natáčení prožívala? Co tě během natáčení nejvíc překvapilo? 

Mě překvapily veřejný čtení, kdy se debata stáčela k takovým otázkám, jestli je homosexualita nemoc, spíš než k tomu manželství. Člověka se to týká i když to není jeho osobní téma, když člověk jede z natáčení, musí to vstřebat, nejvíc frustrující byla jejich ignorace, já na začátku neplánovala, že to bude časosběrný dokument, který ani teď po čtyřech letech nebude mít happy end. Sama jsem přemýšlela, jestli mám dostatečnou trpělivost, jestli bych dokázala prosazovat nějaké své téma. 

Nedávno slavil úspěch tvůj film V síti, který jsi natočila s Vítem Klusákem. Díky filmu se strhla velká celospolečenská debata o sexuálním zneužívání dětí na internetu. Po tvém filmu Reality se naopak situace s cenovou nedostupností nemovitostí ještě dramatičtěji zhoršila (samozřejmě ne kvůli filmu). Jakým směrem si myslíš že se po premiéře Zákonu lásky posune debata kolem homosexuálních vztahů a jejich práv?

Samozřejmě bych si přála, aby bylo víc žen režisérek v hraný tvorbě, ale osobně ani tak nezažívám problémy kvůli tomu, že jsem žena, jako spíš proto, že jsem mladá. Je tady hrozně málo příležitostí pro mladou generaci. Mám kolegy, kteří jsou vystudovaní režiséři a doteď si nenatočili svůj celovečerní debut. Je to institucionálně podmíněný, když žádáte o granty nebo nějaké televizní koprodukce, je tam taková fronta lidí ze starší generace, že nemáš šanci. Radši vyberou někoho, kdo třeba není tak odvážný, ale je pro ně určitou jistotou, než mladý lidi s nápaditými díly.

Gender ale určitě nějakou roli hraje taky. Například o filmu V síti se skoro ve všech médiích mluvilo jako o filmu Víta Klusáka, přestože jste se na autorství podíleli stejným dílem. Je to přesně ten způsob, jak se pozice známých a starších mužů dál upevňuje.

Byla bych určitě naivní, kdybych si myslela, že nás média budou na rozhovory zvát ve stejném poměru, protože pro média jsou důležité kliky, a proto je jistější pozvat známého režiséra než mladou ještě neznámou režisérku. Bylo samozřejmě strašně nedůstojný si obhajovat tu pozici, ještě navíc po natočení filmu s takovým tématem, a přesvědčovat lidi, že vlastně nejsem jen asistentka. Náš PRista od uvedení snímku napsal nespočet upozornění na to, že v článcích nejsem uvedena, což bylo samozřejmě velmi únavný. Když jsem zjistila, jak obrovské úsilí bych musela vynaložit na to, abych to vyrovnala, tak jsem se na to radši úplně vykašlala, protože se mi z toho udělalo zle a nemám to zapotřebí.

Jsem ráda, že tě to nezlomilo a jedeš dál. Možná by tvůj další film mohl být právě na tohle téma a mohl by být klidně hraný.

Uvidíme. Každopádně myslím, že by byl vypovídající už takový dokument, který by zaznamenal moji snahu na něco takového sehnat finance.