Billie Eilish na druhém albu ukazuje, že je pro současnou generaci tím nejlepším možným vzorem
Jak být šťastná pod neustálým dohledem médií a fanoušků? I o tom Billie Eilish zpívá na nejočekávanějším albu roku. Láska je v jejím případě vždy doprovázena pochybami o tom, jestli ji daná osoba skutečně miluje pro to, kým je, nebo pro její status globální celebrity. Nečekaně introspektivní a krásné album nutí k opakovaným poslechům.
„Nevěřím, že lék na osamění je v tom, že někoho potkáme. Myslím, že se dá vyléčit dvěma způsoby. Naučit se, jak se spřátelit sám se sebou, a pochopit, že spousta věcí, které nás ovlivňují, jsou ve skutečnosti výsledkem nátlaku ostatních a vytváření stigmatu kolem samoty, kterému se dá a musí odolávat,“ píše spisovatelka a esejistka Olivia Laing ve své knize The Lonely City. Na tento úryvek jsem si vzpomněl při poslouchání druhého a dlouho očekávaného alba americké hudebnice Billie Eilish. Přímo se pojí s hlavním tématem: o hledání sebe sama bez rušivých pohledů ostatních, kteří nám chtějí říkat, kým jsme.
Eilish o tom ví víc než kdokoli jiný. Globální celebritou se stala už ve svých patnácti letech se skladbou Ocean Eyes, kterou nahrála stejně jako všechny další se svým bratrem, producentem Finneasem. Dali ji společně na platformu Soundcloud a ze dne na den se z ní stala hitová senzace. Soundcloud v minulosti proslavil hlavně vlnu tzv. „sad rapu“, kterou tvořili výlučně muži. Ti v jinak maskulinním žánru plném vychloubání a siláctví otevřeli téma depresí, zlomeného srdce a, jak jinak, také samoty.
Je v pořádku, že jsi mladý a cítíš se tak mizerně. Nemusíš se za to stydět. Planeta hoří, technologie nás od sebe čím dál víc izolují a do toho prožíváš pubertu a myslíš si, že ti nikdo nerozumí. Můžeš se tak cítit, ale zkus najít cestu ven.
Jejich předzvěstí byl v roce 2008 Kanye West s albem 808s& Heartbreak, které tehdy nikdo nepochopil, ale v následujících letech změnilo celý žánr. V něčem pak dává smysl, že se na tom samém místě proslavila i Eilish, která sice přímo nerapuje, ale o podobných tématech zpívá, a hudební aranže, kterými je její zpěv podkreslený, v něčem temný a zároveň subtilní zvuk sad rapu připomínají. Jsou chytlavé, ale minimalistické. Dávají maximální prostor zpěvaččině hlasu a tím pádem i jejím textům. A ty v její slávě hrají stěžejní roli.
Otevřít se temnotě, ale umět z ní vystoupit
Eilish pro mnohé náctileté posluchače na svém debutu otevřela současná témata, jako je strach z kolapsu planety kvůli klimatickým změnám, neschopnost navázat zdravé vztahy, drogová závislost nebo deprese a sebevražedné tendence. Aby se vyhnula patetičnosti a moralizování, zaobalila je do hororových metafor s monstry a sériovými vrahy, díky kterým byly skladby chytlavé a zábavné, doplněné o evokativní klipy připomínající brakové filmy. Stala se tak terčem kritiky některých rodičů, kteří ji považovali za špatný vzor pro své dospívající děti.
Byla to ale kontroverze vytvořená jen jejich nepozorností a rychlým odsudkem. Eilish je jako textařka pro nejmladší generaci unikátní v tom, že trápení nijak neromantizuje. Jen říká: je v pořádku, že jsi mladý a cítíš se tak mizerně. Nemusíš se za to stydět. Planeta hoří, technologie nás od sebe čím dál víc izolují a do toho prožíváš pubertu a myslíš si, že ti nikdo nerozumí. Můžeš se tak cítit, ale zkus najít cestu ven. Takhle žít nemusíš. A nikdy jindy to neplatilo víc než na jejím nejnovějším albu, příhodně pojmenovaném Happier Than Ever (tedy Šťastnější než kdy dřív).
Snění o lepší budoucnosti jako protilátka na současnost
Již zmiňovaná esejistka Olivia Laing píše ve své další knize Funny Weather o podstatě umělecké tvorby v dobách krize toto: „Je nám často říkáno, že umění nemůže doopravdy nic změnit. Ale já si myslím, že může. Umění utváří naši etickou krajinu. Otevírá nás vnitřním životům dalších. Je to cvičiště pro možnosti naší budoucnosti. Ukazuje nám nerovnosti ve společnosti a nabízí nám nové možnosti, jak žít lépe.“ Je nutné říct, že Billie Eilish není ve své tvorbě nějak výrazně politická a o nerovnosti může jako extrémně bohatá celebrita psát jen stěží. Ale ve společnosti, která je aktuálně tak sužovaná depresemi, přepracovaností a syndromem vyhoření, je samotný pocit radosti politickým vyjádřením.
V kině
Kultovní režisér velmi svérázných filmů Leos Carax točí málo, ale každé jeho uvedení do kin je událostí. Tentokrát se svou surreálnou rockovou operou otevřel letošní festival v Cannes za nadšených několikaminutových ovací. Nejen díky hvězdnému obsazení se jedná o jeho nejpřístupnější snímek. Stačí na jeho hru přistoupit a máte před sebou jeden z největších filmových zážitků letošního roku.
V muzikálu Annette jsou nejdůležitější láska a ambice. A obojí vás zabije
Zpěvačka zároveň na albu opakovaně přiznává, že doopravdy šťastná není. Trápí ji neustálý dohled médií a fanoušků, kteří ji soudí za každý její outfit a nárokují si na ni právo, protože podle nich jako celebrita patří veřejnosti. Najít skutečnou lásku je pro ni těžké, protože jít na normální rande pro ni nepřichází v úvahu, a když někoho potká, je nahlodaná pochybami, jestli s ní daný člověk chce být pro to, kým skutečně je, nebo pro její status globální hvězdy.
Eilish s tím ale aktivně bojuje tak, že hledá lásku v sobě a ne v ostatních. A denně sní o budoucnosti, ve které bude opravdu šťastná. A především v ní skutečně věří, což je důležité. Název alba Šťastnější než kdy dřív tak není zvoláním o jejím současném stavu, ale o její budoucnosti, která jí pomáhá prožívat dny lépe. V době celosvětové pandemie, která byla nekonečným čekáním na jiné, lepší časy, je to zásadní vyjádření. Takové, které má šanci stovkám tisícům lidem pomoct. A tím také ve světě něco opravdu změnit, přestože nám všichni říkají, že umění to nedokáže.
Někteří kritici si stěžují, že je album příliš pomalé a monotónní, ale právě v této konzistenci tkví jeho největší síla. Skladby na sebe dokonale navazují a v precizní produkci bratra zpěvačky, Finnease, přechází z vyloženě subtilních melodií do nečekaných tanečních rytmů. Některé písně jsou vyloženě retro a dávají připomenout písničkářky šedesátých let. V nich se také zpěvaččin talent projevuje nejvíc. Dokazují, že nepotřebuje nadupané beaty, aby nás strhnula.
Nenápadná produkce pak vytváří při poslechu pocit, že se album postupně vyvíjí ke konkrétnímu cíli a díky silným textům působí trochu jako román, kde je každá další skladba kusem skládačky do jednotného příběhu. A i když ho pak na konci známe, nebrání to se k němu opakovaně vracet. Aranže jsou decentní, vkusné a v momentech, kdy přejdou do hlasitějších poloh, rezonují o tolik víc právě proto, že jsme si na ně museli počkat. Vyložený singl do hitparád se tu hledá těžko, ale o to víc pak deska vyniká jako celistvý zážitek.
Posloucháte hudbu Billie Eilish?
Minulost jako plátno, které se dá přemalovat
Zpěvačka samozřejmě nemůže mluvit o své vysněné budoucnosti bez toho, aniž by se neobracela také do minulosti. Eilish dlouhodobě popírá, že by její texty byly autobiografické, ale na jejich opravdovosti to neupírá nic. Je vlastně jedno, jestli se jí popisované události staly nebo ne. Důležité je, jak s nimi pracuje. V něčem je Happier Than Ever také rozchodové album. Několik písní včetně té titulní adresuje chlapce, který jí zlomil srdce a choval se k ní dlouhodobě chladně a sobecky.
Umění léčí
Mezinárodně úspěšný dokument Benjamina Reea vypráví o případu krádeže obrazů z norské galerie, který změnil životní osudy jak malířce, jíž plátna patřila, tak muži, který je ukradl. Příběh přátelství, které vzniklo na tom nejmíň očekávaném místě zkoumá hranice humanity, lidské komunikace, a především přijetí toho druhého.
Malířka a její zloděj. Neuvěřitelný příběh o umění (a) odpuštění
Eilish si na svém albu tuto minulost bere zpátky a přistupuje k ní jako k plátnu, které je sice už zaplněno, ale nic jí nebrání přemalovat si ho po svém. Ze ztroskotaného vztahu se učí o tom, co v životě chce a co ne. A i když jí často chybí a touží po něm, ví, že je to všechno jen iluze a doopravdy se musí posunout dál. Stejně tak si tu bere zpátky svůj veřejný obraz a převypravuje ho, protože ona, ne my, jako jediná ví, kým doopravdy je.
Happier Than Ever je tak sice rozchodová deska, ale zároveň značí návrat do sebe. Je plná introspekce a hledání toho, kým je, navzdory svému bývalému partnerovi a navzdory veřejnosti a médiím. Eilish se tu stává ideálním vzorem pro nastupující generaci a všem pohoršeným rodičům ukazuje, že se v ní od začátku mýlili. Pokud k něčemu náctileté nabádá, je to především, aby byli sami sebou a nenechali se světem ani romantickými partnery zredukovat na nic menšího. Že jsou autentickými osobnostmi, která si zaslouží štěstí a lásku, i když si na obojí možná budou muset počkat.
