V muzikálu Annette jsou nejdůležitější láska a ambice. A obojí vás zabije
Kultovní režisér svérázných filmů Leos Carax točí málo, ale každé jeho uvedení do kin je událostí. Tentokrát se svou surreálnou rockovou operou otevřel letošní festival v Cannes za nadšených několikaminutových ovací. Nejen díky hvězdnému obsazení se jedná o jeho nejpřístupnější snímek. S divákem si ale pořád hraje, a to pro mnohé na hranici únosnosti. Stačí na jeho hru přistoupit a máte před sebou jeden z největších filmových zážitků letošního roku. Byť v mnohém problematický.
Leos Carax začínal jako tzv. „zázračné dítě“ francouzské kinematografie. První celovečerní film natočil už v roce 1984, když mu bylo pouhých čtyřiadvacet let, a rovnou se s ním dostal do Cannes. Snímek s jednoduchým a vlastně všeříkajícím názvem Když chlapec potká dívku předznamenal ústřední téma tohoto neobvyklého tvůrce – tedy lásku jako takovou, jako sílu tvůrčí i destruktivní. Ale také v přeneseném slova smyslu lásku ke kinematografii, kterou Carax nijak nezastírá – ve svých dílech hojně cituje z nejrůznějších koutů její historie. Debut následovaly další dva snímky, Zlá krev a Milenci z Pont-Neuf, které dohromady tvoří trilogii o životě a stárnutí chlapce jménem Alex Oscar. Ten je zcela zjevně režisérovým alter-egem (mnohé prozrazuje už to, že sám Carax je rodným jménem Alex Oscar Dupont).
Dál už to ve svém tvůrčím životě autor neměl tak lehké. Mezi jeho filmy byly čím dál větší mezery především díky tomu, že na ně nedokázal dlouho sehnat peníze. Mezi závěrem trilogie a jeho dalším snímkem uběhlo osm let. Na ten další si musel počkat dokonce třináct let. Přestože jeho posledním dílem byly oslnivé a v něčem dnes už kultovní Holy Motors, i jeho aktuální Annette se dostává do kina po dobrých devíti letech. A kdoví, jak dlouho by to trvalo nebýt Adama Drivera, hollywoodské megahvězdy, který film z pozice producenta a herce v hlavní roli protlačoval, kde mohl.
Režisér Carax je kouzelník, který svou show postavil na tom, že nám prozrazuje všechny své triky. A přesto nezbývá než žasnout, protože je to pořád neuvěřitelné.
Na Caraxově tvorbě jsou nicméně některé základní aspekty neměnné – stále jsou jeho filmy hlavně o lásce, o krásných ale ničivých vztazích, a ve všech hlavní hrdina připomíná jejich tvůrce. Přesto jsou všechny jedinečné a vyplatí se na ně čekat. Především pro jejich unikátní vizuální formu a nápadité scénáře, které se nás snaží stejnou měrou bavit a unášet vyprávěním, jako nás upozorňují na to, že všechno je to jen iluze. Carax je kouzelník, který svou show postavil na tom, že nám prozrazuje všechny své triky. A přesto nezbývá než žasnout, protože je to pořád neuvěřitelné.
Protiklady se přitahují
Jeho aktuální snímek Annette splňuje všechny zmiňované charakteristiky, ale v něčem je přece jiný. Hodně jiný. Je totiž nefalšovaným velkolepým muzikálem jako ze starého Hollywoodu s davovými scénami a hudbou, která se pohybuje na hranici pop-rocku a opery. Zpívá se tu a tančí téměř neustále, a to nejen v tradičním kulisách divadla, či na lodi, ale také při orálním sexu nebo dokonce při porodu, což jsou jen některé ze scén, které zatím stihly vzbudit kontroverzi. V zásadě se ale jedná o archetypální příběh, který na rozdíl na příklad od provokujícího režiséra Gaspara Noého nechce na prvním místě šokovat, ale mnohem spíš dojímat a často také rozesmávat.
Příběh pojednává o kontroverzním komikovi Henry McHenrymu, který na svých stand-upech vystupuje pod pseudonymem Opičák Boží v boxerském županu a na své diváky slovně spíš útočí, než že by se snažil o nějaký laskavý humor. V podání Adama Drivera je to fyzicky a osobnostně nezapomenutelná postava. Už na začátku filmu chodí hrdina s krásnou operní pěvkyní Ann v podání Marion Cotillard, která je jeho protikladem.
Sex, předsudky a televize
Seriál Sexify z produkce polského Netflixu nevypadá na první pohled bůhvíjak zajímavě. Podle některých kritik jde o méně objevnou verzi „Sex education“. Jeho polský původ a zasazení děje do současné Varšavy ovšem milé teenage dramedy o tom, jak se tři studentky rozhodnou vyvinout aplikaci zaměřenou na ženský orgasmus, dává ještě rozměr politický.
Polky to chtěj taky: Proč je ženská sexualita pořád trochu nepohodlná?
Postupné romantické seznamování se nekoná. Karty jsou rozdány hned od začátku: Ti dva se prostě milují a proč tomu tak je, je pro nás stejnou záhadou, jako pro veřejnost ve filmu. Ostatně celý film je protkán pasážemi z bulvárních televizních zpráv, které jsou z tohoto páru pohoršené. Jak může dokonalá Ann chodit s takovým hrubiánem? Navzdory názorům okolí si ji Henry vezme a má s ní potomka, malou dceru Annette, podle které je pojmenovaný celý film.
Kontrast velké lásky a nezkrotných ambicí
Problémy ve vztahu na sebe nenechají dlouho čekat, a to především kvůli disproporci v jejich dvou kariérách. Zatímco McHenry den za dnem ztrácí na popularitě a je, jak se dnes říká, na veřejnosti takřka zrušen, hvězda Ann jen stoupá a její fanoušci jí milují čím dál víc. Vyprodává se svými vystoupeními celé haly a McHenry naopak vedle ní zuřivě sleduje, jak se jeho stand-upy ruší, protože na ně už nikdo nechce chodit. Jejich rozdílnost se projevuje čím dál víc. Zatímco Ann žije v Caraxově podání takřka jen z vody a vzduchu, její partner je zjevně na dietě tvořené výhradně tvrdým alkoholem, banány a cigaretami. Frustrovaný svým neúspěchem začne pít čím dál víc, což logicky neprospívá ani jeho kariéře, ani jejich vztahu.
Zdánlivě romantizovanou sebedestrukci hrdiny sledujeme především z jeho pohledu, což je problematický aspekt scénáře, ale vyčítat mu to je těžké. Annette je pořád především muzikálová opera a jako taková se drží zavedených postupů tradiční tragédie, která s archetypy pracuje. Carax ji posouvá dál hlavně formálně. Obsahově se drží spíš jednoduchých postupů. Současná tragédie už ale nepotřebuje znepřátelené rody.
Konflikt tu vytváří kontrast čisté lásky jako z knih a skutečného dnešního světa, kde primární roli v našich životech hrají kariéra a ambice. Navzdory tradičnímu narativu tu ale uspěje žena a muž nastolenou situaci nezvládá. A když se do toho připočte dítě, o které by se měl doma starat, aby jejich rodině mohla ona vydělávat peníze, jeho ego to nevydrží. A od toho se dál vyvíjí celý bolestný, směšný a velkolepý příběh plný paradoxů.
Carax se sám propsal do role McHenryho a nemá tak za cíl se jen shazovat. V roce 2011 mu zemřela žena a celý film věnoval své dceři, o kterou se už deset let stará.
Bolesti zpěvem neutečeš
Annette je tak filmem, který v mnoha ohledech kulturní stereotypy romantizuje (hlavní hrdina je nepochopený génius alkoholik), aby je mohl později dekonstruovat a ukazovat je takové, jaké jsou (je to hlavně dětinský egomaniak). A zároveň u toho nevyznívá jako moralitka. Carax se díky svému životnímu příběhu sám propsal do role McHenryho a nemá tak za cíl se jen shazovat. V roce 2011 mu zemřela žena a celou Annette věnoval své dceři, o kterou se už deset let stará jako svobodný otec. Ano, kritizuje se tu, ale primárně točí o velké lásce. A ta je často nedokonalá a lidi díky ní chybují. Některé chyby sice nejdou napravit, jak se zpívá v závěrečném duetu, ale pro tvůrce je důležité se o to alespoň pokusit. Ať už v reálném životě, nebo formou umění.
Pro Caraxe je film jednoduše plátno, na které maluje úplně nové světy, do kterých si bere to nejlepší i to nejhorší z toho našeho. Je to takový zábavný eskapismus, který ale v nečekaných chvílích odhalí dosud skrytou temnotu. Jako by nám režisér říkal, můžete se bavit, ale nebude to zadarmo. Taky si se mnou leccos protrpíte. V některých ohledech je tahle jeho vize divácky problematická. Pracuje totiž s jednoduchým scénářem, písničky jsou psané repetitivně a výběrem slov nejsou zrovna objevné, ani poetické, postavy jsou navíc jednorozměrné a chybí jim hloubka, a tak se nabízí otázka, na co si ten film vlastně hraje.
Jenomže všechny tyto výtky zase mizí díky tomu, že je to pořád hlavně zábavný muzikál. Cokoli vážného chceme Caraxovi vyčítat, vrátí nám to vrchovatě humorem a veselou hudbou, když mu chceme vyčítat něco v rámci zábavy, sebere nám argumenty nečekaně závažným momentem. Je to zákeřný chameleon, ale něco se mu musí uznat: umí stejně dobře dojímat a frustrovat jako bavit.
Všechno, co nečekáme, a ještě víc
A že se bavit budeme, o tom není pochyb od úvodních záběrů. Annette je postmoderní jízda, která začíná samotným režisérem ve studiu s bratry Maelovi z pop-rockového dua Sparks, kteří k filmu složili hudbu i napsali původní verzi scénáře. Jakmile se Carax ve studiu zeptá „Můžeme začít?“, rozjede se bujará taneční a muzikálová scéna, kde nás zpěváci varují před tím, že nás rozhodně čeká něco, na co nejsme připraveni. „Postavili jsme svět přímo pro vás, příběh plný písní a zuřivosti bez jakýchkoli tabu.“ Režisér, hudebníci, hlavní hvězdy filmu i další členové štábu jdou po losangeleské ulici a zpívají nám, že je čas začít představení. Čtvrtá stěna se tu bourá rovnou na úvod. Zároveň to znamená, že nejdynamičtější pěvecká pasáž je hned na začátku. Ale to ničemu nevadí. Přeci jen nás tvůrci varovali, že nebude následovat to, co čekáme.
A to je jedině dobře. Pokud v něčem Annette vyniká, je to silný pocit údivu nad tím, jak něco takhle divného, kouzelného a roztomile trapného mohlo vzniknout v Hollywoodu. A jak to všechno zázračně funguje dohromady. Tragédie beroucí se smrtelně vážně se tu míchá s absurdní komedií, rock s operou, nabubřelá mytologizace mužského génia s kritikou přehnaného ega, rodičovská láska zase s vlastní sebe nenávistí.
Je důležité říct, že to rozhodně není film pro každého. Surreálné muzikály o dceři, která vypadá jako dřevěná loutka, přeci jenom nevidíme každý rok. A existuje pro to dobrý důvod. Brzo by nás unavily. Když ale takhle unikátní snímek jednou za čas vyjde, je dobré si na něj zajít. Nic podobného totiž dlouho neuvidíte. A když vám náhodou sedne, zůstane s vámi ještě dlouho.
