Horor Candyman ukazuje, že skutečná hrůza nemá tvář monstra
Dávno neplatí, že žánrové snímky jsou brak bez přesahu. Díky nadsázce a záměrné přehnanosti mohou oslovit i ty, kteří by si na sociální drama nikdy nezašli. V tomto ohledu je v posledních letech nejsilnější horor, který nás konfrontuje s naším nejtemnějším nitrem. Filmoví historikové a kulturní teoretikové prokázali, že to, co se děje v dobových hororech, není jen děsuplný eskapismus, ale často mnohé vypovídá o stavu společnosti. A především o tom, koho společnost právě považuje za nepřítele.
Dobrým příkladem jsou první skutečně umělecké horory, tedy expresionistické německé filmy 20. let, jako je Kabinet Dr. Caligariho (1920) nebo Upír Nosferatu (1922), které byly historicky ceněné především vizuálně, a to díky poutavé hře světla a stínu a výrazné výtvarné stylizaci. Dnes je ale můžeme interpretovat mnohem šířeji a hledat v nich souvislosti s hrůzou první světové války a potřebě najít nějakého jasně definovaného nepřítele, skrz kterého se s nimi vyrovnat. Často zmiňované jsou také slashery reaganovské éry 80. let, které jsou typické svým puritánstvím a absencí jakékoliv individuality u hlavních postav, které odpovídají tehdejší politice. Hrdiny jsou puberťáci bez osobnosti, kteří umírají v momentě, kdy mají sex nebo se věnují konzumaci alkoholu či drog, jako by byli trestáni za své prohřešky.
V 90. letech se pak začali hlavní hrdinové v hororových sériích stávat komplikovanějšími osobnostmi. Byla to taky dekáda, ve které horor poprvé vyhrál Oscara za nejlepší film. Tím bylo Mlčení jehňátek. Experimentovalo se s formou např. v podobě slavného Projektu Blair Witch (1999), který přišel s tzv. „found footage“ estetikou, která napodobuje záznam domácí videa. S tou se pracuje dodnes, protože je dlouho známým pravidlem, že to, co úplně nevidíme, nás děsí nejvíc. A v devadesátkách také vyšel první Candyman, na kterého letos navazuje jeho volné pokračování.
Městská legenda o muži s hákem místo ruky
Nový Candyman není přímo remake toho původního z roku 1992, ale jakýmsi volným pokračováním. Není ale nutné vidět kultovní originál pro pochopení aktuálního snímku. Byla by to ale škoda, protože už ten byl ve své době přelomový a i dnes zůstává děsivý a podvratný. Letošní snímek pojednává o výtvarníkovi s tvůrčí krizí, Anthonym McCoyovi (Yahya Abdul-Mateen II), který žije se svou přítelkyní, kurátorkou Briannou (Teyonah Parris), která je oba živí, zatímco on dlouhodobě hledá téma, které v obrazech zpracovat. Jedné noci přijde na návštěvu její bratr Troy (Nathan Stewart-Jarrett). Troy jim odvypráví příběh prvního filmu – městskou legendu o černém muži, Candymanovi, který má místo ruky hák zaražený do masa.
Příběh o Candymanovi prý před lety zaujal doktorandku Helen, která se ale při svém pátrání zbláznila a přitom ve své obsesi zabila svou nejlepší kamarádku a unesla malé dítě. A nakonec uhořela v plamenech, do kterých sama skočila. Chtěla dokázat, že Candyman je výmysl obyvatel projektu sociálního bydlení, skrz který se vyrovnávají s chudobou a s násilím tamních gangů. To Anthonyho zaujme a rozhodne se tomu věnovat svou novou sérii obrazů. Když ale vystaví první obraz související s Candymanem, po vernisáži zemřou dva lidé záhadnou a brutální smrtí, která připomíná vraždy právě této mýtické figury. To jej dovede k posedlému pátrání po tom, zdali není na legendě něco pravdy. Při tomto vyšetřování se mu rozpadá jeho duševní zdraví, vztah s partnerkou a dokonce i fyzický stav. Jeho ruka začíná hnít a vypadá jako včelí úl. Stává se i on Candymanem?
Skutečná hrůza se skrývá za monstrem
„Co když se horor, tedy zděšení, týká mnohem méně našeho strachu ze smrti, a mnohem více hrůzy, kterou máme ze samotného života?“ ptá se teoretik Eugene Thacker ve své dosud nepřeložené knize In the Dust of This Planet, která se zaobírá filozofií hororu. A má pravdu. Už od pradávna si lidé vypráví děsivé příběhy, aby se mohli lépe srovnat s věcmi, kterým nerozumějí. Osamělost, psychické problémy, závislost a systematická nespravedlnost se převléká za monstrum jednoduše proto, že s tím se lépe bojuje. Dá se lidsky pochopit, že příšera je hladová, a tak nám chce ublížit. A my se můžeme bránit, zatímco u prvních zmíněných problémů je to horší. Současný umělecký horor to dělá dlouhodobě dobře a historicky unikátně.
Horor do uší
Něco neznámého ve tmě. Samota. Smrt. Pětidílná minisérie skutečných příběhů v prostém a syrově podaném vyprávění těch, kteří je zažili, zprostředkovává pocity hrůzy tak zblízka, že i když není obava z výšek nebo smrti vaše téma, pravděpodobně se aspoň na chvíli bát začnete.
Recenze prvního českého true horror podcastu...
Režisér Robert Eggers ve svých filmech jako Čarodějnice (2015) či Maják (2019) prozkoumává izolaci, drsné přírodní podmínky a lidskou frustraci a agresivitu, které jsou tu těmi skutečnými monstry. Zdali jsou vymyšlená nebo ne, nechává na nás. Ale jisté je to, že skutečným původcem zla je vždy člověk. Ari Aster ve snímcích Děsivé dědictví (2018) a Slunovrat (2019) ukazuje, jak může trauma rozložit na kusy celou rodinu, či jak se naopak dá vyléčit, když najdeme rodinu novou, netradiční, ale funkční. Nejznámější z aktuálních tvůrců je Jordan Peele, který v hororech Uteč (2017) a My (2018) na žánrovém pomezí brutálních hororů a absurdní komedie vystavěl chytrá a podvratná díla, která ukazují na systematický rasismus a obrovské třídní rozdíly (nejen) ve Státech. Ten se podílel i na scénáři k letošnímu Candymanovi a produkoval ho.
Všechny tyto filmy ukazují, že skutečná hrůza je až v tom, co se za ní skrývá. Ať už je to trauma, bolest, nespravedlivý systém nebo jen samota, ve které vidíme příšery, které tam doopravdy nejsou. Všechno je to v naší hlavě. A právě proto je dobré se tomu v hororech vystavit. Nejenže je pro lidi zábavné a paradoxně v něčem příjemné se u filmu bát, ale ještě důležitější je se po projekci sám sebe zeptat, proč se bojím právě toho, co jsem viděl. Co to říká o mně a co to říká o současnosti?
Formálně brilantní cesta k šílenství
Režisérka Nia DaCosta v novém zpracování Candymana zvládá unikátně postihovat komplikovaná témata, která si zvolila, a přesto si uvědomovat, že pracuje s žánrovým filmem, který taky musí být děsivý a zábavný. Kamera pracuje s esteticky nádhernými kompozicemi, soundtrack je hororově tradiční, ale umí překvapit, a násilné scény jsou občas na moment brutální, ale jinak jsou spíš subtilní, což některé fanoušky žánrů nejspíš zklame. Tempo ubíhá rychle a neustále se něco děje. Anthony je ve svém pátrání po podstatě Candymana neúprosný.
A pětkrát jeho jméno řeknou jen ti, kteří v něj nevěří. Stejně jako někteří nechtějí věřit krutým aspektům americké minulosti. Candyman tu je ukázán jako jasné zlo, ale náš přístup k němu se komplikuje, když vidíme, že vzešel z krutosti jiných.
Do toho v naprostém deliriu maluje hodiny a hodiny nové obrazy, které z jeho mýtu vychází. A přestává zvládat svůj vztah s partnerkou, která se o něj dlouhodobě starala a on se jí teď odvděčuje paranoiou a šíleným chováním, které ohrožuje její kariéru. My jsme jako diváci neustále s ním, a tak víme, že mu jde skutečně o život, ale postavy ve filmu to neví, na čemž je postavený bolestný dopad jeho činů. Podobně jako v původním snímku je to podívaná napínavá a stopáž ubíhá jako splašená, ale zároveň je to často nepříjemný zážitek, ve kterém sledujeme někoho nevinného, komu se dějí příšerné věci, kvůli kterým musí nutně zešílet.
DaCosta tu navíc zajímavě rozvíjí původní městskou legendu a přichází s premisou, že Candyman není jeden člověk, ale koncept. V původním filmu byl Candyman afroamerický malíř Daniel Robitaille, který v 19. století maloval bílou ženu. Zamilovali se do sebe a žena otěhotněla. Její otec si na něj najmul strážníky, kteří ho chytli, mučili, místo ruky mu do masa vrazili hák a jeho tělo pomazali medem, aby byl ubodán včelami (od toho symbolika včel, které jeho vraždy vždy doprovází).
Monstrum, jehož původem je krutost druhých
V novém filmu se objevuje Sherman Fields, který byl neprávem obviněn ze zločinu a byl krutě ubit k smrti policií. Údajně měl dávat dětem do sladkostí žiletky, ale po jeho smrti se nachází žiletky i v dalších balíčcích. Ukazuje se tak na více příkladech, že Candyman není ani Sherman, ani Robitaille, ale jen dva muži v dlouhé sérii dalších afroamerických obětí policejního násilí a rasistických lynčů. Candyman je symbol – monstrózní a krutý, ale hrůza, která z něj jde, upomíná na mnohem větší hrůzy, které se v minulosti Afroameričanům děly. Ostatně příznačné je, že si ho musíte zavolat, aby k vám přišel. A pětkrát jeho jméno řeknou jen ti, kteří v něj nevěří. Stejně jako někteří nechtějí věřit krutým aspektům americké minulosti. Candyman tu je ukázán jako jasné zlo, ale náš přístup k němu se komplikuje, když vidíme, že vzešel z krutosti jiných.
Podstata pomsty a otázka její morality, vznik mýtů, obchod s chudobou, nebezpečí umělecké tvorby, která se zvrhává ve vnitřní posedlost, ale taky palčivý kontrast mezi osobními vztahy a pracovní zaslepeností. Režisérka DaCosta všechna tato témata postihuje bez problému a ještě nás vystaví brutálnímu závěru, který nechává morální soud na nás. A to všechno v „pouhém“ hororu. Možná je na čase zahodit skepsi k žánrovým filmům a občas místo festivalu vyrazit do multiplexu.
