Mýtus o Oidipovi od řeckých hor a pláží i berlínských jezer. Ve filmu Hudba je ale důležité i ticho

Schanelec své filmy skládá z fragmentů každodennosti. O spojitost příběhu tolik nedbá. Zajímají ji chvíle čekání, prostor mezi akci, okliky a odbočky. Léto v Berlíně, osamělé bloumání po Marseille, nuda v terminálu pařížského letiše Orly… Dlouhé nehybné celky a pozvolný rytmus vybízejí ke zklidnění, kontemplaci, vnímání samotného plynutí času. Pečlivě promyšlené kompozice a utlumené antinaturalistické herectví jsou ovšem v napětí s emocionální závažností situací, k nimž dochází na kraji rámu nebo mimo záběr. V Hudbě, která začíná smrtí a pokračuje sebevraždou, vyhnanstvím a znovuzrozením, tomu není jinak.

Film čerpá inspiraci ze Sofoklovy tragédie Král Oidipus o muži, který zabil svého otce, oženil se s vlastní matkou a po poznání pravdy si vypíchl oči… ale činí tak velmi volně. Postavy zakoušející zoufalství, které s sebou přináší láska, nejsou žádné mytické bytosti, ale obyčejní lidé. Schanelec do role Oidipa, jeho matky Jokasty a otce Laia obsadila mladé herce, kteří v průběhu let navíc nestárnou. Změnila i časové zasazení a jména postav. Děj začíná v roce 1980 kdesi v Řecku, kdy je novorozený chlapec ponechán osudu uprostřed přírody a následně adoptován místním párem. Rozhodují se jej pojmenovat nikoliv Oidipus, ale Jon.

Ticho je tentokrát – navzdory názvu – určující. Zatímco dříve Schanelec vydatně využívala všednodenní konverzace, hrdinové její novinky většinu času mlčí. Ve filmu je pouze hrst dialogových scén. Trvá skoro půl hodiny, než někdo pronese celou větu. Neznamená to ale, že by se německá režisérka obešla zcela bez zvuků. Tak daleko ve své vyjadřovací úspornosti zatím nezašla. Burácení bouře, svist větru, šumící moře, dětský pláč, vážná hudba hrající v jiné místnosti – meditativní klid obrazů je narušován mimoobrazovými ruchy, které dotvářejí atmosféru a spolu s krajinou a lidskými těly pomáhají usměrňovat vyprávění.

Titulní hudba, převážně klasické skladby od Vivaldiho, Bacha nebo Monteverdiho, je postupně víc a víc důležitou součástí životů postav. Jako kdyby promlouvala za jejich nevědomí, vyjadřovala nezpracovanou, slovy nepojmenovatelnou ztrátu. „Potěšení z lásky trvá jen okamžik. Zklamání z lásky je na celý život,“ zpívá si pro sebe jedna z hrdinek, znovuprožívající trauma svých rodičů, a dává nám zakusit, jak velká bolest zůstává skryta za neutrálním výrazem její tváře. Také pro Jona se hudba stává novým jazykem, který mu pomáhá čelit utrpení. Sice nedokážeme změnit, co se stalo, ale ze své zkušenosti můžeme vydestilovat něco nového a krásného, proměnit prchavé okamžiky v nesmrtelné.