Živila se mytím lokomotiv, vychodila jen základku. Dnes je Eva Danišová přední romskou spisovatelkou

Jaké bylo tvé dětství, dětství Romky na malém městě?

Vyrůstala jsem v šedesátých letech a dětství jsem měla strašně hezké. Kolem nás bydleli samí Češi, bylo tam hodně dětí a všichni jsme v té době byli stejně chudí. Neměli jsme mezi sebou nikoho, kdo by vyčníval. Všichni z ulice jsme byli kamarádi, od rána do večera jsme byli venku. Asi od dvou let jsem žila u babičky, zpočátku s námi bydlela i mamka. Táta byl na vojně a po ní se k mamce nevrátil. Když si pak našla jiného partnera, zůstala jsem u babičky.

Proč? Měla jsi problémy s máminým partnerem?

Byla jsem hodně malá. Mamka s partnerem se kvůli práci odstěhovali do Karviné a babička mě nechtěla pustit. A tak jsem zůstala s ní.

Nevadilo ti, že nejsi s mámou?

Já jsem to moc nevnímala. Přišlo mi to úplně normální. Babička s dědou mě měli moc rádi, byli na mě hodní a hezky se o mě starali. Když jsem byla větší, přistěhovala se mamka zpátky do České Třebové. To už měla s partnerem tři děti. Vídali jsme se, ale bydlela jsem dál u babičky.

První tvé povídky byly právě o babičce a o dětství. Jaký život u ní byl?

Byl moc fajn. Pro okolí možná ne, pro mě ale ano. Babička byla Romka, byla zvláštní, skoro neuměla česky, mluvila proto takovou hatmatilkou složenou z češtiny, romštiny a východoslovenského nářečí. Lidi jí moc nerozuměli, pro mě to ale bylo úplně normální.