FBI, nebo BMI? Čím se má a nemá zabývat módní policie

Bez přísného dohledu módních policistů a policistek se neobejde žádná akce s účastí celebrit: večírky, premiéry, festivaly. Já se také ráda dívám, jaké šaty nosí slavní, ráda si přečtu fundovanou kritiku, stejně jako si se zájmem poslechnu recenzi módní přehlídky. Problém je v tom, že pořádnou módní policii aby u nás člověk pohledal.

Když čtu článek, který hodnotí outfity osobností přítomných na nějaké akci, chci se dozvědět, kdo šaty navrhl, co je na nich zajímavého, jestli odpovídají trendům a jak se nositel/ka, eventuálně s pomocí stylisty nebo stylistky, trefili s celkovým vyzněním. Jenže až moc často se mi místo módní policie dostane spíš policie váhové a mravnostní. Redaktor/ka k tomu ještě obvykle předvede, že módě zase tak moc nerozumí. Pro českou módní policii je typické úzkostlivé zděšení nad okázalostí, nápadností a výstředností, takže když dojde na akce jako třeba předávání cen Grammy, je z toho někdy módní komando tak vedle, že se zmůže jen na hledání vtipných přirovnání slavnostních rób ke zmačkaným kapesníkům nebo peřině omotané kolem pasu.

Kolik předností je tak akorát?

Ale nechci vytýkat módním policiím konzervativní vkus. Horší mi připadá, že se v této rubrice často místo oblečení zkoumá spíš tělo. Týká se to prakticky výhradně žen. Jsme tak zvyklí na počkání hodnotit ženská těla, že nás to nezaráží ani v článku o módě: už v titulcích je běžné ženy označovat přívlastky typu „sexy“, „krasavice“ nebo „baculatá“. Do šatů je někdy „moc kyprá“, jindy „moc vyzáblá“, ukázala „příliš mnoho“ nebo ukázala „málo ze svých půvabů“. Jistě, hodnotíme-li oblečení, nelze se úplně vyhnout komentáři k postavě, protože šaty musejí hlavně sedět konkrétnímu člověku – ale to je také hranice, za kterou vůbec není potřeba zacházet.

Pochybuji, že se mezi vámi vyskytne někdo, komu se v srpnu podařilo uniknout festivalovým šatům Jitky Čvančarové. Její modrý model z červeného koberce byl všude a komentáře herečku moc nešetřily: většina módních policií to napsala tak či onak zaobaleně, ale téměř pokaždé jsme se dozvěděli něco o „dmoucích ňadrech“, „ženské krev a mlíko“ nebo „bujných vnadách“, které se ze šatů „draly ven“. Opravdu si potřebujeme pořád číst o tom, jak velká prsa a jaký tvar těla má Jitka Čvančarová?

Než jsem se vůbec dočetla, kdo šaty navrhl, musela jsem projít několik článků a zhodnocení samotných šatů jsem nenašla nikde. Jejich jediný problém byl podle mého v tom, že nebyly správně zkonstruované a herečce neseděly: na mnoha fotkách je vidět, že v živůtku jsou použité slabé kostice, a živůtek proto neustále padá dolů. Někoho možná oslnil fakt, že návrhář na šaty spotřeboval 25 metrů hedvábné látky. Já jsem spíš soucítila u videí, na kterých se Jitka Čvančarová marně snaží popotáhnout zhroucené kostice na správné místo. Její „dmoucí ňadra“ rozhodně za nic nemohla.