Jsou tepláky znakem rezignace? Módní ikony je už vzaly na milost
Teplákům vzdorovaly módní ikony jako Karl Lagerfeld nebo Anna Wintour, nakonec je oba přijali. V Česku proti nim dlouhodobě vede válku arbitr elegance a bývalý mluvčí prezidenta Václava Havla Ladislav Špaček. Je nošení tepláků skutečně projevem rezignace, jak říká, nebo nás omlouvá nedávný lockdown a s ním spojené pohodlí?
Když se loni v dubnu objevila na instagramovém účtu časopisu Vogue fotografie šéfredaktorky Anny Wintour v červených teplácích a v pruhovaném svetru, pro mnohé čtenáře a znalce módy to byl šok. „Mohl by to být konec světa, tak jak ho známe,“ zněl jeden z mnoha komentářů. Vždy perfektně oblečená Anna Wintour přitom tepláky dříve striktně odmítala, její přesvědčení definitivně změnila až současná pandemie Covid-19. I ona nakonec dala přednost pohodlí a připustila, že je třeba mluvit o změně v uvažování o módním průmyslu.
Pravdou je, že módní průmysl vzal tepláky na milost daleko před tím, než se slavná šéfredaktorka nechala vidět v dříve opovrhovaném kusu oblečení. Pandemie příklon k teplákům pak už jen zpečetila. Vzdali se už téměř všichni bardi módního průmyslu i showbyznysu, na barikádách jich zbyla jen hrstka.
V Česku drží nejviditelnější hlídku odporu k teplákům popularizátor společenské etikety Ladislav Špaček. Na nedávné módní přehlídce návrhářky Natali Ruden redaktorovi Super.cz zopakoval, že nošení tepláků zásadně odmítá: „Tepláky jsem na sobě nikdy neměl. Pokud si na sebe vezmete tepláky, tak ukazujete, že máte nějaký problém. Že rezignujete na život.“ Výrok do jisté míry kopíruje dřívější slova návrháře Karla Lagerfelda. I on považoval nošení tepláků za něco nepředstavitelného. „Je to znak porážky, ztratil jsi kontrolu nad svým životem, tak nosíš tepláky,“ řekl v roce 2012. Jenže o dva roky později se už tepláky objevily i v jeho kolekci pro Chanel.
V Česku drží nejviditelnější hlídku odporu k teplákům popularizátor společenské etikety Ladislav Špaček. Nošení tepláků zásadně odmítá.
„Módní trendy se vyvíjejí, stejně jako my. Měnit názor je normální, v módě je to obzvlášť proměnlivé. A pokud jsi Karl Lagerfeld, který má miliardový byznys, tak se musíš přizpůsobit i ty,“ vysvětluje si Lagerfeldův obrat stylistka Veronika Metz. Do jisté míry souzní se Špačkem, i ji rozčiluje, když vidí návštěvníky divadla v džínách a tričku. „Dnešní společnost je svobodná, hodně se tím rozvolnily i konvence v oblékání. Lidé se chtějí cítit pohodlně, nesešněrovaně. Dříve byly tepláky určené striktně ke sportu, dnes v nich některé celebrity chodí i na společenské události – to už je pro mě nicméně za hranou,“ myslí si.
Pohodlí nebo rezignace na život?
Pandemie Covid-19 proměnila naše životy v mnohém, a to i v přístupu k tomu, co si na sebe obléct. Drtivá většina z nás přestala jezdit do zaměstnání a pracovala z domu. Zavřela se divadla, kina i restaurace, společenské akce se nekonaly. Najednou zmizela potřeba se oblečením nějak výrazně zabývat, ostatně řešili jsme závažnější problémy. Psychologové a odborníci na duševní zdraví radili soustředit se hlavně na vnitřní pohodu.
Advertoriál: Ecstatic
Šaty z ručně tkaných bhútánských kir tvoří autorskou kolekci Lilie Khousnoutdinové. Najdete je pod značkou Ecstatic. Každé šaty jsou jedinečné a orginální a splňují také podmínky slow fashion, fair trade. Jejich výroba zároveň podporuje ženy a také tradiční řemesla.
Více informací na www.ecstatic.cz
„Mít pohodlí a cítit se doma dobře nicméně nemusí nutně znamenat mít na sobě tepláky, lidé si život zkvalitňovali třeba i tím, že se naopak večer hezky oblékli a uvařili si dobrou večeři,“ upozorňuje speciální pedagožka Anna Kubíčková, která je zároveň přední českou odbornicí na well-being neboli stav osobní pohody. „Pokud ale někdo v domácím prostředí zvolil tepláky jako pohodlnou variantu, neznamená to, že by rezignoval na svůj život. Může to být i projevem toho, že má jiné hodnoty. Že hodnota vzhledu či sociální příslušnosti není pro něj tak vysoká, jako hodnota toho, aby se cítil pohodlně a dobře,“ rozporuje Kubíčková Špačkův hojně citovaný výrok.
Poukazuje přitom na nejslabší místo Špačkova uvažování – totiž, že člověk, který volí pohodlí nad přísnou etiketou, by se měl cítit podřadně nebo jako necitlivý hlupák. Špaček generalizuje, chce, aby se svět řídil hodnotami, které on považuje za správné a důležité. „Rozuměla bych tomu, kdyby pan Špaček řekl, že je to rezignace pro něj, ale nechápu, proč to vztahuje na ostatní. Nemůže přece hodnotit lidi, kteří vyrůstali v úplně jiných podmínkách, třeba v dětských domovech, kde hodnoty tohoto typu mohou mít momentálně jinou důležitost, a ani by ji neměly mít tak vysoko. Ne každý si může vybrat, co si na sebe koupí a obleče. Vnímám to zároveň jako nepochopení pro lidi, kteří přijdou domů sedření z práce a svalí se v teplákách na gauč. Neměli by být souzeni, zda to je nebo není v pořádku, měli by na to mít právo, protože třeba stavěli půl dne silnici, “ dodává Kubíčková.
Je vlastně smutné, že zcela zbytečný příkop mezi sebe (elitu) a „prostého“ Čecha v teplácích staví muž, který radil Václavu Havlovi, pro něhož bylo jakékoliv dělení na „my“ a „oni“ nepatřičné. Podobné výroky přitom onu selekci podporují a lidi, kteří nad výběrem domácího oděvu nepřemýšlí, to mohou vnímat jako další facku.
„Proč by se měli cítit poníženě? Jako že by se mohli domnívat, že když odsuzuji svetry v Národním divadle, jde o sociální nadřazenost? Když se oblékám, vždy mám na mysli, jak budu působit na své okolí,“ stírá námitku Špaček.
Není úbor jako úbor
On sám si doma obléká džíny a košili, v parném létě tričko. „Tepláky doma demonstrují, jak si nevážím svých blízkých, partnera či partnerky, jakým vzorem jsem pro své děti. I když jsem doma sám, dávám tím najevo, jak si vážím sám sebe,“ trvá na svém.
Outfit podle TikToku
TikTok je často označován za aplikaci pro děti a teenagery. Dnes ale tuto původem čínskou aplikaci využívají i značky, jako jsou Prada nebo Louis Vuitton, a populární tvůrci díky ní obsazují první řady přehlídek světoznámých návrhářů.
Proč je pro módní průmysl TikTok tak atraktivní sociální sítí?
Odmítá, že by se tím mohl dotknout lidí, pro které prostě tepláky znamenají pohodlí, anebo pro ně mohou být jedinou finančně dostupnou variantou domácího oblečení: „Nedělejte z tepláků znak sociální vrstvy, ani chudí lidé v nich nemusejí chodit. Není to otázka ceny, dnes je mnoho obchodů, kde pořídíte za stejnou cenu jako tepláky slušivý domácí úbor. Mít na sobě pohodlné kalhoty je cenově totéž, ale dojem je úplně jiný.“
Špačkův pohled je přinejmenším diskutabilní: existují domácnosti, pro které je nošení džínů doma stejný luxus, jako pro jiné pořídit si na doma tepláky od Chanel. „Na džíny na doma nemá každý, a vůbec by to neměl mít jako metu,“ upozorňuje Anna Kubíčková. Sama jako speciální pedagožka pomáhá v sociálně i finančně nestabilních lokalitách a zná tak dobře zvyky i potřeby místních. Je pochopitelné, že i dívky z Chomutovska by chtěly vypadat, jako modelka Gigi Hadid, která si vzala tepláky i na přehlídku Versace, ale jednoduše na to nemají.
Jak dnes vlastně definovat domácí úbor? Ve světě, ve kterém dnes přední módní designéři přijali tepláky jako důležitou (a přijatelnou) součást oděvu? „Pro někoho to mohou být právě tepláky. Když se ale podíváme na seriál Hercules Poirot, tak ten má jako domácí oděv krásné kalhoty, naškrobenou košili a smokingové sako, celkově je upravený. Jenže tady se opět potýkáme s těmi sociálními vrstvami: on je bohatý vzdělaný muž, přísně dodržující etiketu. Chudý člověk bude mít stěží na zlomek jeho garderoby. Jde o příklad z dob 30. let 20. století, dnes už to téměř tak nechodí. Ale dobře to ilustruje, že domácí úbor může každá sociální vrstva vnímat jinak,“ upozorňuje stylistka Veronika Metz. „Poirot by si dnes nicméně tepláky na sebe rozhodně nevzal,“ uzavírá.
Mimochodem džíny, které Ladislav Špaček volí jako vhodnou formu domácího pohodlí, byly původně určeny jen jako pracovní oděv pro sběrače bavlny a dělníky. V devatenáctém století v nich zlatokopové v Kalifornii těžili v horách cenný kov. Všechno má svůj vývoj.
