Má těžký handicap, ale nic by neměnila. Kateřinin život zachycuje nový časosběrný film
Do českých kin vstupuje 26. ledna film Nic bych neměnila, dokumentární portrét ženy, která si v životě prošla těžkou zkouškou, ale přesto se nevzdala. Hned po narození byla Kateřina kvůli těžkému handicapu umístěna do dětského domova, pak se na ni ale usmálo štěstí v podobě pěstounské rodiny. Kateřinina otevřená zpověď je bezpochyby inspirací pro každého.
Kateřině byly čtyři roky, když se z dětského domova ve Strančicích stěhovala do nové pěstounské rodiny Morozových. Šance, že těžce postižená dívka najde vhodnou náhradní rodinu, byly tehdy jen velmi malé. Přesto má Kateřinin příběh happy end. Její otevřená zpověď je bezpochyby inspirací pro každého, kdo by si na svůj život chtěl postěžovat, jak stojí v upoutávce k filmu Nic bych neměnila. Scénář k němu napsala Věduna Bubleová, jedna z předních expertek na náhradní rodinnou péči v Česku.
Devadesátá léta minulého století u nás byla pro děti s handicapem hodně těžká. Mnoho z nich končilo v kojeneckých ústavech a dětských domovech a jen těžko se pro ně tehdy hledala náhradní rodina. A tak zatímco zdravé děti měly mnohem větší šanci na nový život, u dětí s handicapem se to spíše rovnalo zázraku. „Tyto děti byly téměř zapomenuté, my jsme se ale tehdy ve Středisku náhradní péče soustředili na to, aby každé dítě mohlo žít v nějaké rodině, zejména ty děti, které měly tu nejmenší šanci,“ vzpomíná pro web Heroine.cz socioložka Věduna Bubleová.
Středisko náhradní péče zakládala v roce 1994, tehdy se svým týmem objížděla dětské domovy a kojenecké ústavy a vytipovávala děti, které by mohly najít nový domov u pěstounské rodiny. Středisko vydávalo odborný časopis, který putoval na úřady – zejména na orgány sociálně právní ochrany dětí –, ale také do kostelů či na charity. V časopise se objevovaly profily jednotlivých dětí a v jednom z čísel se před lety objevila i fotografie čtyřleté Kateřiny.
Holčičky s diagnózou Arthrogryposis multiplex congenita (srostlé klouby a nefunkční svaly) si tehdy všimli manželé Morozovi z Písku. Do roka se Kateřina stala součástí jejich rodiny. „Tehdy se to rovnalo zázraku, že se nám pro holčičku s takovým postižením podařilo najít vhodnou rodinu. Musíme si uvědomit, že v té době nebyla naše republika zvyklá na takto těžké adopce či pěstounství,“ přiznává Bubleová.
Bez odvahy by to nešlo
Nebýt odvahy tehdejšího ředitele dětského domova Pavla Biskupa vyslat do světa dívku s takto těžkým postižením, Kateřinin život by dnes vypadal docela jinak. Bubleová už tehdy tušila, že to může být do jisté míry průlom v náhradní péči. I proto spolu se svým kamarádem Michalem Černým začali její příběh dokumentovat – první desetiminutový film sloužil tehdy jako výukový materiál, který pouštěli na přednáškách pro pěstounské rodiny. Chtěli ukázat, že i u takto složitých případů je pořád nějaká naděje.
Od dětství až po dospělost. Fotografie Kateřiny Morozové z její dokumentární zpovědi dojmou i posílí:
Po letech se za Kateřinou podívali s kamerou znovu. „Řekli jsme si, že by bylo skvělé navázat na původní dokument a podívat se, jak vlastně Katka žije dnes. Nebylo to úplně jednoduché, celé jsme to dělali bez nároku na honorář. Jsem vděčná celému týmu, že do toho šel a že ten dokument vznikl, protože jsme mohli všem ukázat, jak důležité je mít dobrou (náhradní) rodinu a že to jde i u takto složité diagnózy,“ vysvětluje pro Heroine.cz Bubleová.
Rodina nadevše
Emotivní hodinový dokument jde do kin 26. ledna, po dohodě s distribuční společností Bontonfilm si jej však budou moci objednat i školy. „Myslím, že je důležité takové příběhy ukazovat, aby lidi viděli, jak se nám handicapovaným žije, jak fungujeme a že jsme úplně normální. A hlavně, že nepatříme do ústavů,“ myslí si hrdinka filmu Nic bych neměnila Kateřina Morozová v rozhovoru pro Heroine.cz.
Název filmu se v zásadě odvíjí od pocitů, které máme díky citlivé Černého kameře možnost s Kateřinou sdílet. Právě tento moment je v celém dokumentu asi nejemotivnější: dívka, kterou její handicap skutečně výrazně limituje, by zdravé tělo přes to všechno nechtěla. „Proč bych nic neměnila? Protože jsem v báječné rodině a mám kolem sebe skvělý lidi. Vyrůstala jsem ve víře v Boha, to člověku totálně převrátí pohled na svět. Ano, mohla bych být zdravá, ale to bych třeba byla v úplně jiný a na houby rodině a můj život by nemusel být tak krásný, jaký je teď.“ Ani ve chvíli, kdy Kateřina přemýšlí nad takto těžkými věcmi, ji neopouští úsměv.
Ochota vzdát se honoráře
Scénář hodinového dokumentu Nic bych neměnila napsala Věduna Bubleová, kamery, režie i produkce se ujal Michal Černý. Ve filmu jsou použity i archivní záběry z Kateřinina dětství, máme možnost sledovat její začátky v náhradní pěstounské rodině Morozových v Písku, ale i osamostatnění se od rodiny a život v Praze. Autorům se nepodařilo na film sehnat potřebné peníze, a tak vznikl jen díky ochotě týmu pracovat bez honoráře.
Svoboda bez bariér
Dokument nechá diváka nahlédnout i do soukromí písecké rodiny Morozových, která se těžce handicapované Kateřiny před dvaceti čtyřmi lety ujala. Rodina měla tehdy vlastní zdravé děti a Kateřinu se snažili vychovávat k co největší samostatnosti, jakou jí její handicap dovolil. „Opravdu před nimi smekám, protože dokázali dát Katce úžasné zázemí a lásku. Na celém tom procesu umisťování dětí do náhradních rodin je alfou a omegou právě to ‚párování‛ rodin s dětmi. Prověřují to psychologové a další odborníci, musí si to prostě sednout, jinak to může dopadnout i špatně, “ vysvětluje Bubleová.
I díky přístupu rodiny Morozových je dnes Kateřina víceméně samostatná, má vlastní byt i zaměstnání v Praze a za rodiči do Písku už jen dojíždí. Střední školu studovala v Praze v Jedličkově ústavu, pak ji přijali na střih na Filmovou akademii Miroslava Ondříčka. Pracuje v centru podpory klientů firmy Newton Technologies. „Kolegové v práci mě berou úplně v pohodě, jsem ráda za jejich přístup – dělají si ze mě srandu jako z kohokoliv jiného. To je pro mě hrozně důležitý, že nejsem odstrčená, že se cítím, že tam fakt patřím, a je jedno, že mám vozejk. Že mě fakt berou, jako kdybych ten vozejk neměla,“ přiznává Kateřina. Cítí se mnohem lépe a svobodněji.
Její svobodu přesto provázejí bariéry, kterým je občas příliš těžké čelit. Dokument sice nijak neakcentuje obecné problémy handicapovaných, avšak tím, že štáb Kateřinu provází v různých situacích, máme možnost tyto problémy vidět naplno. Sledujeme její boj s tlačítky u veřejných výtahů nebo postesk nad tím, jak těžké je vůbec cestovat veřejnou dopravou. „Někdy mám pocit, že to celé někdo vymýšlí takzvaně o nás bez nás. Občas si říkám: ty jo, to by bylo skvělý, kdyby nás k tomu pozvali,“ uvažuje Kateřina. „Jasně, dneska je už spousta věcí lepší než před lety. Ale třeba když máte bezbariérový vlak či vagon, narazíte pak na to, že není bezbariérové nádraží. Nebo jdete na veřejnou toaletu do obchodního domu, kde ale není zadní víko, takže na záchodě musíte skoro ležet, což je teda dost nepohodlný,“ vypočítává bariéry, které jinak dost samostatnou dívku brzdí.
Věduna Bubleová
Zakladatelka Střediska náhradní rodinné péče. Jako socioložka se mnoho let věnuje problematice dětí žijících mimo vlastní rodinu, zdravotně a sociálně znevýhodněných dětí a jejich rodinám. Působila v klinických zařízeních, výzkumných pracovištích i ve státních a nestátních organizacích, které se problematice ohrožených dětí věnují. Je autorkou a spoluautorkou publikací, odborných textů, výzkumných zpráv, článků a jiných materiálů zaměřených na problematiku náhradní rodinné péče.
Pěstounství jako prestiž
Svět nesmyslných bariér trápí i Bubleovou, ostatně při točení dokumentu o Kateřině na ně naráželi denně. Dokument se však více věnuje primárně tématu náhradní péče, které by Bubleová přála větší společenskou prestiž. „Třeba OSPODy (orgány sociálně právní ochrany dětí – poznámka redakce) jsou v Česku vnímány stále negativně, pohled na jejich práci je dost zkreslený. Přitom já jsem za třicet let praxe narazila na řadu skvělých úředníků a úřednic, které nám nezištně pomáhaly s umisťováním dětí do náhradních rodin. Bez nich by dnes mnohé děti nedostaly druhou šanci. Věřím, že podobné dokumenty pomohou veřejnosti otevřít oči a zvýšit prestiž samotným pěstounům. V tomto máme pořád ještě dluh,“ myslí si Bubleová.
I Kateřina věří, že dokument nakonec může pozitivně působit i na ty, kteří o jejím životě rozhodují na politické úrovni. Ať už jde o již zmíněné nesmyslné bariéry, nebo třeba financování asistentů, bez nichž se se svým handicapem neobejde. „Já za asistenty platím do patnácti tisíc korun měsíčně, ale vyjdu, i když si musím občas nějaké to divadelní představení odpustit. Jsou ale lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já, a ti si takový ‚luxus‘ nemohou dovolit. Zůstávají doma a nikam moc nechodí,“ vysvětluje. „Doufám v to, že někoho chytrýho napadne, jak to změnit,“ dodává pro Heroine.cz.
