Nejmladší syn jí dál říká tati, jen v ženském rodě. Profesorka prošla změnou pohlaví až v 54 letech

Narodila se a vyrůstala jako chlapec a později muž. Přesto už v dětství v hlubokém socialismu cítila, že je u ní něco „jinak“. „Až později jsem si uvědomila, že mě to táhlo k ženským stereotypům. Byla jsem součástí dívčích part, měla jsem tendenci dělat holčičí věci. Svou nejlepší kamarádku jsem si našla na vysoké, byla jsem šťastná, že mi někdo rozumí,“ vzpomíná Valentýna. Z nejlepší kamarádky se stala manželka a roky letěly. „Snažila jsem se být dobrý muž, dobrý manžel i dobrý otec. Ne úplně se mi to dařilo. Jako máma a manželka bych byla, myslím, lepší. Celé mi to zapadlo do sebe až ve čtyřiapadesáti. A pak už to nejde zastavit.“

Valentýnu čekalo náročné životní období, které trvá dodnes. Velmi jí situaci usnadnila empatická reakce manželky. „Bylo to pro ni velké překvapení. První věta, kterou mi ale řekla, byla: „Udělám všechno pro to, abys byl šťastný.“ To se mnou ještě mluvila v mužském rodě. A já jsem z toho byla úplně hotová. Čekala jsem všechno, jen ne tohle. Statistiky totiž mluví jinak. Ona se k tomu ale postavila hrdinně, i když jsme dvě noci společně proplakaly a povídaly si o tom, co to pro nás všechno znamená. Udělala pro mě vše. Byla se mnou ještě rok, pak jsme se rozhodly, že se naše cesty rozejdou.“ Z manželky se tedy opět stala kamarádka, jako kdysi na vysoké škole.

Dobře reagovaly i děti, ty nejstarší ji rovnou začaly oslovovat novým křestním jménem, nejmladší jí dál říká tati, jen v ženském rodě. Jaké to je, předstoupit před pět desítek svých podřízených a říct, že projdete změnou pohlaví? A co na Valentýninu tranzici říkají lidé, kteří ji denně potkávají na konzervativním jihomoravském maloměstě? Ne vše šlo hladce a mnohé věci jsou dodnes těžké, Valentýna by se už ale ke starému životu nevrátila: „Několik věcí považuju za výhodu. Znám mužský i ženský svět. Vím, co se děje v obou šatnách, když jdeš na badminton. A ještě jedna věc. Já jsem se ze dne na den ocitla ve skupině LGBTQ lidí. A díky tomu dokážu přijímat velmi různé lidi. Nikoho neodsuzuju proto, že se narodil jinak. Kdyby se takhle naučilo uvažovat víc lidí, žilo by se všem mnohem líp.“ Více se můžete dočíst v otevřeném rozhovoru Valentýny Provazník s Lukášem Houdkem na webu Heroine.cz.